Článek
V 85 letech zemřel Karel Pacner, který se řadí mezi novinářské legendy. Celý svůj život profesně spojil s redakcí deníku Mladá fronta, kde začal pracovat v roce 1959. Později začal psát knihy o kosmonautice a vesmíru.
Je autorem i dvou sci-fi knížek. Například v Cestě na Mars sepsal fiktivní rekonstrukci cesty prvních lidí na Mars.
Osobně se zúčastnil ve Spojených státech startu rakety s kosmickou lodí Apollo 11, která v roce 1969 vynesla trojici astronautů v čele s Neilem Armstrongem k Měsíci a jejímž úkolem bylo dopravit prvního člověka na povrch jediné přirozené družice země.
Jak přiznává ve svých vzpomínkách, právě to mu zůstalo jako „klasifikace“ během minulého režimu. „Pacner, to je ten, co byl v Americe, když letěli na Měsíc,“ vzpomíná dlouholetý novinář na svých osobních internetových stránkách.
Pro Seznam Zprávy vzpomínal, že během startu byl na Floridě vzduch jako v prádelně a kolem něj další tři a půl tisíce novinářů.
„Teď ta raketa vystoupala z toho oblaku, letěla stále rychleji, byla vysoká přes sto metrů a za sebou měla ohon, který byl dvojnásobně dlouhý. Viděli jsme, jak odpadává záchranná věžička, jak odpadává první stupeň, a potom se ta raketa změnila v ohnivou kuličku, která nakonec zmizela v modrém nebi,“ popisoval při výročí padesáti let od mise a dodal, že měl schované novinářské akreditace z té doby i s chybou ve jméně. Omylem ho totiž zapsali jako Carel.
Celoživotní poslání z rozkazu
Sám Karel Pacner přitom svůj příběh vypráví tak, že se jako novinář chtěl věnovat nejdříve filmu. „Ve skrytu duše jsem doufal, že skončím v oddělení kultury. Dopadlo to jinak,“ shrnuje a dokresluje tím poučení, jež se snažil předávat na besedách ve škole: příkaz, který se vám zpočátku nezamlouvá, vám nakonec může změnit život a udělat vás šťastným.
„Jakmile jsem kosmonautice propadl, začal jsem uvažovat o tom, jak ji přiblížit běžným čtenářům. Nejlíp pomocí příběhů lidí, kteří tuhle profesi dělají,“ popisuje Karel Pacner na svých stránkách, jak se dostal k psaní knih. Poté co v tomto duchu napsal tři kapitoly, dostal svolení, že knihu má dopsat.
V revolučním období podzimu 1989 byl jedním ze tří zástupců šéfredaktora, kteří řídili redakci, než byl zvolen nový šéfredaktor.
Do důchodu odešel v roce 2001, ale i nadále byl aktivní. Například se snažil popisovat financování iniciativy Ne základnám, která si kladla za cíl zamezit výstavbě americké raketové obrany na území České republiky. Dál publikoval texty na svých stránkách.
„Žil prací“
Jako na člověka, kterého jeho práce nesmírně baví, na něj vzpomíná jeho kolega a přítel Josef Tuček, který také působí jako novinář se zaměřením na vědecká témata.
„Měli jsme kanceláře vedle sebe. To ještě nebyly počítače a měli jsme psací stroje. Přes zeď jsem slyšel, jak píše, a bylo to jako kulomet – buch, buch, buch. Fascinovalo mě, jak píše rychle a kolik toho dokázal napsat,“ vzpomíná Josef Tuček a charakterizuje ho jako člověka, který žil prací.
Dokládá to na dalším příběhu, kdy se sekretářka ptala, jak si užil týden dovolené, a Karel Pacner si to pochvaloval, protože zvládl napsat celou kapitolu připravované knihy. Plány na napsání dalších knih měl neustále.
Josef Tuček také dodává, že se potkal s několika vědci, kteří se rozhodli věnovat své disciplíně i právě díky práci Pacnera.
O úmrtí Karla Pacnera informovala Česká televize.
