Zemřel Paolo Rossi, zprvu hříšník, z něhož se vyklubal mistr světa

To, že jsem se narodil hluboko v minulém století, s sebou nese spoustu nevýhod a sem tam nějakou výhodu. K těm výhodám určitě patří, že jsem mohl vidět hrát na vlastní oči Cruyffa, Beckenbauera, Maradonu a třeba i Paola Rossiho.

Bohužel, posledně jmenovaný se krátce po božském Diegovi také odebral na nebeský stadion. Byl jen o něco málo starší než argentinská hvězda, v utkání, které svedl o svůj vlastní život, měla v jeho případě nakonec navrch nevyléčitelná nemoc. Nepříliš vysoký, na první pohled nenápadný chlapík dokázal na hřišti velké věci, hlavně když dostal byť jen nepatrný prostor před brankou soupeře. Ostatně, Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy vám nikdo nedá jen tak pro nic za nic.

Rodák z druhého největšího toskánského města Prato na sebe poprvé pořádně upozornil v dresu Lanerossi Vicenza, kam přestoupil z Juventusu.

V Turíně si během dvouletého angažmá jako teenager nezahrál ani jednu minutku v mistrovském utkání, a proto se přes hostování v Comu vydal do Vicenzy. Dobře udělal, hned v první sezóně jí vystřílel jedenadvaceti góly postup do Serie A, celkem za tři roky nastoupil v jejím dresu v 94 utkáních a nasázel 60 gólů, což je na Itálii, kde v té době kralovalo defenzivní catenaccio, a góly tedy byly velmi vzácným kořením, opravdu výborná statistika. Zároveň se Rossi ve své první ligové sezóně díky 24 brankám mohl radovat z titulu krále střelců.

Právě za tým z Vicenzy nastoupil Rossi v zápase prvního kola Poháru UEFA v září roku 1978. Se svými spoluhráči přijel na Julisku, kde se postavili Dukle Praha. Jakkoliv býval stadion Dukly v té době při zápasech evropských pohárů obyčejně hodně zaplněn – na rozdíl od ligových mačů –, tentokráte do ochozů napochodovalo jen něco málo přes 7000 diváků. Viděli, že obrana žlutočervených ve složení Barmoš, Macela, Samek, Fiala tehdy ještě v Čechách nepříliš známému Rossimu nic nepovolila a vojenský celek vyhrál díky gólu Zdeňka Nehody 1:0. Odveta, při níž Rossi absentoval, skončila 1:1 a Dukla slavně postoupila.

V další sezóně už hájil Paolo Rossi barvy Peruggie, kam se vydal na hostování poté, co Vicenza spadla do druhé ligy. Připsal si dalších třináct gólů. Byl velmi šikovný v pokutovém území, bleskově se dokázal zorientovat před brankou, k tomu přidal i velice solidní rychlost i schopnost zakončit oběma nohama. Není divu, že vzbudil opětovný zájem Juventusu, z něhož odcházel víceméně za hubičku. Tentokráte se majitel turínského klubu musel velmi plácnout přes kapsu. Dokonce vytvořil tehdejší světový rekord v přestupové částce. Kasa Juventusu zchudla o milion a 750 tisíc liber. Ve srovnání s dneškem je to, pravda, takřka směšná částka, kterou kluby vydávají za borce buď hodně mladé, nebo ty z druhé kategorie. Jenže tehdy se psal rok 1981.

V Juventusu nikdy Rossi nezářil tak jako třeba ve Vicenze. Jen jednou se prostřílel přes hranici třinácti branek, celkově jich za čtyři sezóny nasázel 24, což není nic ohromujícího. Otázkou je, kolik zápisů do střeleckých tabulek by mohl učinit, kdyby dva roky nemusel stát mimo fotbal, respektive mistrovská utkání, a to po skandálu Totonero. Ovlivňování zápasů ve prospěch sázkařských gangů nebylo v Itálii nic nového, tentokráte dohnalo i Rossiho, ještě v dresu Peruggie. I když se celý život dušoval, že nic špatného nikdy neudělal, dostal trest tří let zákazu činnosti, následně zmírněný na dva roky. I s tímto „ štráfem“ si ho ovšem za rekordní částku pojistil zmíněný Juventus.

Když nehrajete v klubu, musíte zapomenout na reprezentaci. Tím pádem se turínský útočník mohl jen dívat na vystoupení svých spoluhráčů na mistrovství Evropy, které se v roce 1980 hrálo právě v Itálii. A možná že uronil nějakou tu slzu, když v penaltovém rozstřelu zápasu o třetí místo (pamatujete poslední střelu Jozefa Barmoše?) uspělo proti italskému týmu mužstvo Československa.

Všechno si Rossi vynahradil o dva roky později při světovém šampionátu ve Španělsku. Jeho nominace se před turnajem hodně probírala, neměl za sebou nijak skvostnou sezónu – stihl odehrát jen tři ligové zápasy, zaznamenal jeden gól. To není nic, co by fanoušky nějak nadchlo, ale trenér Enzo Bearzot si prosadil svou a Rossiho do výběru zařadil. Což se mu mnohokrát vrátilo.

I když to na to dlouho nevypadlo…

Ono to vůbec bylo s Itálií velmi nahnuté. Ve skupině remizovala s Polskem 0:0, s Peru 1:1 a s Kamerunem také 1:1. Do druhé fáze turnaje, který se hrál tehdy trochu jinak než dnes, postoupila squadra azzura jen díky většímu počtu vstřelených gólů při vyrovnaném skóre 2:2, zatímco Kamerun se zmohl jen na poměr branek 1:1. A Rossi? Jedna asistence Grazianimu proti kamerunskému výběru. Jinak nic. Velmi chudičká bilance.

Žádný gól nedal Rossi ani v prvním utkání druhé fáze. Ale i tak Italové porazili Argentinu, za niž nastoupil i Maradona, skončilo to tehdy 2:1. Nasazování Rossiho do základní sestavy se novinářům ani fanouškům dvakrát nelíbilo. Psalo se, že se po hřišti potuluje jako bez ducha, nejeví přílišný zájem o hru, mužstvu nepomáhá, zkrátka že nemá na trávníku co dělat.

Ale tvrdohlavý Bearzot věřil svému instinktu a dále sázel na svého oblíbeného forwarda. A měl se dočkat. Stavidla přívalu gólů totiž Rossi zvedl hned o šest dnů později v krásném zápase proti Brazílii. Hrál skvěle, brazilští obránci si s ním nevěděli rady, nasázel hattrick a postup do semifinále po výsledku 3:2 byl na Apeninském poloostrově přijat s velkým nadšením. Z Rossiho se stal přes noc zlatý chlapec.

Ale to ještě nebylo zdaleka všechno…

Na Camp Nou se postavili Italům do cesty znovu Poláci, ovšem tentokráte už byl Paolo v dobrém rozmaru, přidal na svůj účet další dva góly a zařídil výsledek 2:0.

Tečku za velkým představením připsal ve finále proti Německu, kdy vstřelil první gól a nasměroval svůj tým k titulu mistra světa po výhře 3:1. Sám se stal nejlepším střelcem i hráčem šampionátu, ačkoli to po prvních čtyřech utkáních na turnaji vypadalo, že také může prosedět zbytek španělského mistrovství světa na lavičce. Inu, život je pestrý, pravil by klasik.

Důkazem budiž, že odepisovaný a vysmívaný hráč se podílel góly a přihrávkami na 58 procentech brankové produkce italského týmu na mistrovství světa, i to, že se stal fotbalistou světa i Evropy pro rok 1982.

Ověnčený těmito tituly přijel o rok později do Prahy. Mistři světa absolvovali na Strahově kvalifikační zápas v bojích o ME 1984. Strahovský stadion byl přikrášlen sněhem, vzduch vyzýval rtuť teploměru, aby zalezla pod nulu, prostě počasí spíš na hokej. A Rossi? Defenzivní řada ve složení Jakubec, Prokeš, Fiala, Rada mu nedopřála prakticky žádnou radost, udržela ho na uzdě.

Navíc Petr Rada předčil italského útočníka, jelikož střelou po volném přímém kopu a také z penalty překonal gólmana Bordona a zařídil výhru 2:0.

Jak vidno, v Praze to Paolovi Rossimu fakt nešlo. Ale jinde ano. Mistr světa, mistr Itálie, vítěz Poháru vítězů pohárů, Poháru mistrů evropských zemí (ano, tehdy s Juventusem, ve smutně proslulém finále v Bruselu v roce 1985), střelec dvaceti reprezentačních a sto tří ligových branek – to je výtečná bilance.

Po skončení kariéry pracoval Paolo Rossi jako expert pro televizní stanice Sky Italia či RAI, ale poslední roky už bojoval s přetěžkým soupeřem a stáhl se do ústraní. Z pohledu fotbalové historie patří každopádně do středu jeviště, kam jsou upřena světla věčnosti.