Článek
Spisovatel Pavel Kohout sedí u počítače ve svém bytě na Masarykově nábřeží v Praze a v 92 letech stále píše - na konci loňského roku mu vyšla kniha Přítoky románů a teď pracuje na další s názvem Letorosty samomluv. Přímo od psacího stolku má nádherný výhled přes Vltavu na Pražský hrad.
Zeptám se vás jako člověka, který zažil válku, byl u okouzlení komunismem, pak u prozření v roce 1968 a následné okupace, pak exil, revoluce, návrat… Jak vy dneska vnímáte pandemii, která ochromila svět a naši svobodu?
Samozřejmě je to velmi únavné. Ale z hlediska toho celého života jsem zažil horší situace. Nacismus rozhodně předčil pandemii. A já jsem si tenkrát užil heydrichiádu už ve čtrnácti, protože můj otec byl jeden z těch, kteří zásobovali Vladimíra Petřeka, kněze ortodoxního kostela v Resslově ulici ukrývajícího naše vojáky z Londýna. Když byl chrám Němci dobyt, trvalo až do května 1945 denní i noční čekání na gestapo. Ale musím uznat, že kdo nezažil, co všechno umí válka, tomu dnešní situace může přijít jako málo snesitelná.
Každá generace si asi musí prožít nějakou velkou krizi, ne?
Nedávno jsem mluvil s přítelem Milanem Uhdem, se kterým si často volám, protože podstatná část našich přátel se už proměnila v popel. Řekl, že je ve zvláštním rozpoložení: Všichni mí kamarádi herci jsou zoufalí z toho, že nemůžou hrát. A my jsme nesměli pracovat dvacet let. To tenkrát skoro nikomu nepřišlo. Ze dne na den zažívají ve zkratce naši situaci, jsou vlastně tam, kde jsme byli my, když nám zbylo jen psát romány s průklepy a hrát divadlo po bytech. Ještě že dnešní technika a politika umožňují alespoň sporou komunikaci on-line.
To myslíte, že naše společnost je rozmazlená? Lidé jsou zkrátka otrávení z více než rok trvajících omezení a bez vyhlídky na nějaký konec.
Každá společnost je na svém vrcholu vždycky rozmazlená, proto také vítězí barbaři nad Římany. Déle úspěšná civilizace se unaví tak, že se už vykašle na to, aby své výdobytky bránila. Jak říká v jedné mé hře pan ředitel Augustovi: Z vrcholu vedou všechny cesty dolů.
Myslíte, že už jsme jako civilizace za vrcholem?
Mám takový dojem, že tady téměř nikdo není připraven na to, že by mohl o demokracii přijít. Málokdo ji chápe jako skutečně „nejlepší systém ze všech špatných“, jak říkával Churchill. Spíš připadá spoustě lidí otravná, zdlouhavá, nespravedlivá, protože ze své podstaty věci neřeší rychle jako autoritáři, ale pomalu a pořádně, což je pro netrpělivé lidi důvod volat po silné ruce…
Zníte, jako byste byl zklamaný z vývoje společnosti?
Já jsem spíš v dvaadevadesáti letech jaksi otužilý. Už jako desetiletý chlapec jsem zažil třistatisícovou demonstraci na „kulatém“ náměstí v Dejvicích se slavným heslem - Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Hned nato, jako filmovým střihem, druhou republiku, která zbořila etické normy první republiky – viz osud spisovatele Karla Čapka. Už ne němečtí fašisté ho uštvali k smrti, ale domácí, čeští. Pak částečnou kolaboraci poražených, pak vražednou euforii osvobozených, kteří se mstili na bezbranných.
A pak další totalita, kterou jste vítal.
Nástup komunismu, na tom jsem se z dalšího slepého nadšení podepsal. Pak přišlo uvolnění na konci 60. let, potom totální úpadek společnosti, naprosto nenormální „normalizace“; když už nikomu nešlo o krk, ale jen o peníze, našlo se deset tisíc českých umělců, kteří podepsali Antichartu. Takže nejsem zklamán poprvé, spíš při svém věku naposled.
Říkám si, že po pádu komunismu nás po roce 1989 letech spojoval společný cíl. Všichni jsme chtěli na západ, do EU, do NATO. Teď se to naplnilo, nechybí společnosti nějaká vize, není nutná?
To jsou bohužel společenské vlny. Nezapomeňte také, že v dobách nesvobody byla pravda pro občana jednoduše zjistitelná. Lež byla to, co nám říká režim. Takže všechno ostatní byla pravda, dál už se to zkoumat nemuselo. Dnes je těch pravd deset za den. A každý se v nich vyznává po svém. Jak vidíme, jsou v médiích zdůrazňovány spíše neúspěchy a katastrofy, ale chybí morální povzbuzení. Když se k tomu ještě přidá neštěstí, že se sejde skupina vyčpělých politiků, kteří ztratí důvěru myslící části národa, tak se to násobí.
Koho z politiků považujete za vyčpělého?
Přišlo mi zvláštní, když pan prezident řekl o ministru zdravotnictví, že je vyhořelý. On sám se chová, jako by vyhořel, už delší čas. Kancelář vypaluje místo jeho šrapnelů jen různé prskavky. Aby dokázal, že ještě koná, že z toho hradu stále vychází záře. Připomíná to dávný orient, kdy vladař mohl zesnout a jeho rádci ještě léta vzbuzovali dojem, že vládne on.
To vás Miloš Zeman tak zklamal? Vždyť jste přátelé, před prvním zvolením v roce 2013 jste ho podporoval.
Blíž jsme se potkali až v roce 2008, kdy jsem ho dvakrát navštívil v jeho poustevnickém sídle na Vysočině. A opravdu mně imponoval. Podruhé jsem přijel s manželkou Jelenou, byl krásný den, lezli jsme na rozhlednu, i když se oba potýkáme se závratí, napili jsme se z pramene Oslavy pod tabulkou, že jej objevil on. Tak jsem ho oplátkou hned pozval k nám do Sázavy nad Sázavou. A po obědě jsem pozval na kávu starostu, tři lékaře, sklářského technika, místní přátele. Byli tak oslovení jeho vystupováním a tím, co říkal, že jen jeden z nich později nepodepsal jeho kandidaturu na prezidentství. Miloš Zeman byl tenkrát skutečně ve vrcholné formě.
Čím vás tak okouzlil, vždyť už za sebou měl premiérskou éru?
Přesné formulace, lidskost, smysl pro humor. A hlavně, že se jevil jako poučený člověk, který už zažil po velkém zdaru i velký nezdar. Vystupoval jako přesvědčivý politik, schopný v té době oslovit tuto zemi, znejistělou Klausem. Napsal jsem tehdy před volbu do novin fejeton, že jsou dva různě vhodní následníci. Kdo chce kandidáta, kterému svět okamžitě řekne ano, může volit Schwarzenberga; a chce-li prezidenta, který se pokusí chod věcí po Klausovi rychle změnit, dá hlas Zemanovi. To mi vyšlo v tom, že dal ihned vyvěsit vlajku Unie, ale už můj první soukromý dopis k problémům zůstal bez odpovědi.
Kdy přesně přišlo zklamání? Známý dopis, kde s ním kriticky účtujete, jste mu poslal v lednu 2019.
Už za jeho prvního prezidentství jsem se dal pozvat na Pražský hrad. Abych mu jako volič řekl, proč ho z desítky mých přátel, kteří mu po setkání na naší sázavské zahradě podepsali nominaci, příště už žádný volit nebude. K tomu za čtyři hodiny vůbec nedošlo, protože téma, mnou opakované, vždy znovu přeslechl a vedl intenzivní rozhovor o tom, že bude udělovat řády osmašedesátníkům. Jediné, co se mi zdařilo, bylo přesvědčit ho, že mě - vzhledem k mladistvému zatmění mysli - se žádný řád netýká, nehodí se mi k životopisu. Byli u toho i tři nejbližší prezidentovi muži a pochopil jsem, že on je zcela vydán sám sobě v čase, kdy starý člověk potřebuje sice oddané, ale kritické partnery - jako byli Havlovi kancléři Schwarzenberg, Dobrovský, Medek a Mathé…
V dopise jste mu vytkl válku s názorovými odpůrci, které jen uráží. Promiňte, ale nezmýlil jste se v Miloši Zemanovi, pro něhož jste se tak nadchnul?
Jako člověk o deset let starší jsem si uvědomoval i jeho slabiny, ale ty měl i můj dávný přítel Karel Schwarzenberg. Toho jsem tenkrát osobně i písemně prosil, aby věnoval kampani vše, že chce-li být zvolen, nemůže zůstat šéfem vyhraněné politické strany v dvojzpěvu s extravagantním panem Kalouskem ani ministrem tehdejší vlády. Měl jsem ho a dodnes mám moc rád, ale přišel mi nesoustředěný. Exil v rakouské demokracii mě naučil nevolit ze sympatie, nýbrž z rozumu. A co se vítěze voleb týče: brzy po porážce pražského jara jsem byl předvolán jako záložní kapitán československé armády do vojenské kanceláře Prahy 1, jejíž velitel mě na místě degradoval na vojína. Za co, chtěl jsem vědět. Ukázal na obraz generalissima, který už zase zdobil jeho kancelář, a prohlásil: Zradil jste Stalina. Ne, řekl jsem, Stalin zradil mě. V daném případě nutno nahradit slovo „zradil“ slovem „zklamal“.
