Článek
Už je to týden, co premiér Andrej Babiš a vicepremiér Jan Hamáček oznámili národu, že za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 stáli agenti ruské tajné služby GRU. Šokující informace vedla k bouřlivým debatám na celé domácí politické scéně. Není snad významnějšího člověka, který by svůj názor k tomuto případu a k následnému vyhošťování diplomatů už nevyjádřil. Až na jednoho: prezidenta Miloše Zemana.
Ten měl dosud s vedením ruského státu v čele s Vladimirem Putinem velmi dobré vztahy. Dlouholeté vazby na Rusko mají i Zemanovi poradci, zejména Martin Nejedlý. Prezident slíbil své stanovisko sdělit až v neděli.
Prezidentovo dlouhé mlčení je tak jedním z největších otazníků celého případu.
Nad možnými důvody se v rozhovoru pro Seznam Zprávy zamýšlí politolog Ladislav Mrklas z CEVRO Institutu.
Proč podle vás Miloš Zeman tak dlouho vyčkává? Máte pro to nějaké rozumné vysvětlení?
Určitě si uvědomuje vážnost situace a proto zvažuje, zda pokračovat ve svém dosavadním způsobu vyjadřování - to znamená opět se zastat Ruska, apelovat na klid, aby ta bouřlivá situace dále neeskalovala, aby se konflikt nepřenášel do dalších oblastí - nebo zda tentokrát nezaujmout nějaké tvrdší stanovisko. Proto podle mě potřeboval ten čas. I pro sběr nějakých informací.
Myslíte, že chtěl získat větší odstup a nechtěl se spoléhat jen na jeden zdroj?
Ano, tak bych to viděl. Zároveň šlo o to dát trošku volnou ruku dalším důležitým domácím hráčům - vládě, premiérovi, ministru zahraničí a celé politické scéně, aby se oni k tomu vyjádřili. Možná očekával, že mu to nakonec poskytne lepší výchozí pozici pro nějaký další krok, který může být dost zásadní pro to, jak on sám bude vnímán. Miloš Zeman cítí, že jakákoliv nevhodná reakce, kterou by se netrefil do té atmosféry, by jej mohla nadobro poškodit i u těch voličů a u těch občanů, kteří jej stále podporují jako nějakou autoritu.
A nemůže v tom být i snaha mít poslední slovo? Pro současného prezidenta by to bylo docela typické.
To s tím asi souvisí. Vyčkat, až si všichni řeknou své a potom to „rozčísnout“.
Nicméně něco málo o prezidentově postoji víme už teď. Premiér Babiš a vicepremiér Hamáček se opakovaně zaštítili podporou Miloše Zemana, když zdůvodňovali vyhoštění ruských diplomatů. Vy věříte, že je prezident opravdu schopen přehodnotit své dosavadní, v zásadě pozitivní vztahy k vedení ruského státu?
Miloš Zeman si už v minulosti v určitých situacích prostor pro přehodnocení těchto vztahů vytvořil. Můžeme si vzpomenout na některá jeho ostřejší vyjádření proti ruské interpretaci okupace z roku 1968. On už učinil některé kroky, které mu úplně neuzavírají možnost se teď vyjádřit ostřeji. Myslím tedy, že to není úplně vyloučená věc, že to jeho stanovisko může být překvapivé.
Však právě Miloš Zeman je autor výroku, že jen blbec nemění své názory. Koneckonců celá jeho politická kariéra je toho důkazem. V knize o Miloši Zemanovi, kterou napsal Lubomír Kopeček, je celkem jasně popsána ta obrovská míra nekonzistence. Až na pár takových axiomů, jako je například vztah k Izraeli a k terorismu, šel v mnoha tématech „od pangejtu k pangejtu“. U něj bychom se tedy nemohli divit ničemu.
Politolog Ladislav Mrklas z CEVRO Institutu.
Nenapadlo vás, že by se mohl rozhodnout letět do Moskvy? On to plánoval už loni v době výročí konce války, nakonec ta cesta byla kvůli pandemii odložena. A třeba bude chtít sám urovnávat česko-ruské vztahy.
Nevylučoval bych to. Je pravda, že Miloš Zeman je nyní v obrovské defenzívě. Je obviňován - a po mém soudu oprávněně - že prezidentský úřad vykonává na půl plynu, a toto by mohla být situace, kdy by mohl ukázat, že to tak není. A nakonec by z toho mohl vyjít jako relativní vítěz. Pokud by dokázal dosáhnout nějakého rozumného kompromisu.
Z aktuálních průzkumů vyplývá, že i jeho voliči jej hodnotí poměrně špatně, nelíbí se jim jeho pasivita. Takže je asi nucen začít něco dělat?
Záleží, jak se na to díváme. Podíváme-li se na to pohledem jeho mocenského postavení, tak jeho už nic moc ohrozit nemůže a nemusel by tedy dělat vůbec nic. Musel by se dopustit nějakých šílených věcí, aby se dostal do sporu s celou politickou scénou a hrozil mu třeba impeachment. To ale asi není na pořadu dne. Na druhu stranu já nevěřím, že by se do historie nechtěl alespoň trochu pozitivně zapsat, a toto by mohla být zajímavá příležitost, jak to celé otočit ve svůj prospěch.
Každopádně to, co se stalo před týdnem, byl šok pro většinu lidí a velká rána i pro prezidentovu dosavadní politiku. Připomeňme si, jak Miloš Zeman mluvil o našich tajných službách jako o „čučkařích“ a znevažoval informace o řádění ruských a čínských agentů na našem území.
Velká rána to je, ale spíše pro tu část společnosti, která o tom nějakým zásadnějším způsobem přemýšlí. Je potřeba si uvědomit, že schéma vnímání Ruska je u nás dost stabilní. Když se člověk podívá na průzkumy, jak se vyvíjela důvěra v Rusko, tak v prvních letech po roce 1989 byla nízká, potom se malinko zvýšila a potom s nástupem Vladimira Putina a s jeho dalšími velmocenskými pokusy se zase snižovala. Dnes důvěřuje Rusku nějakých 20 až 23 % našich občanů. Z velké části jsou to příznivci komunistů, SPD a potom část lidí, které bychom mohli přiřadit k příznivcům hnutí ANO. A to je také koneckonců elektorát Miloše Zemana. On teď hraje o to, aby si alespoň v této části společnosti udržel nějaký solidní obraz, ale zároveň mu to dává možnost - kdyby dosáhl nějakého diplomatického úspěchu - vylepšit vnímání u zbytku společnosti. Asi ne už nějak zásadně, protože udělal řadu kroků, které to vylučují, ale směrem k těm lidem, již nejsou jednoznačně prozápadně naladěni, by nějaké body získat mohl.
