Zeman ČSSD nepotřebuje. ČSSD Zemana ano, aby ji nezničil

A máme to tady zase: Sociální demokracie by se měla usmířit s prezidentem Milošem Zemanem. Naposledy s tím přišel první místopředseda ČSSD a ministr vnitra Milan Chovanec, ovšem tahle myšlenka, jejímž otcem je přání, samozřejmě není úplně nová. Vlastně se opakuje už spoustu let, chybí tu ale stále návod, jak to udělat, což bude nejspíš dáno tím, že se Miloš Zeman s ČSSD usmiřovat nechce a nepotřebuje.

Respektive, usmíří se pouze tehdy, když bude strana, kterou kdysi pozvedl z 6 na 30 procent a přivedl do vlády hlavním vchodem, znova vypadat tak, jak si bude přát on. Problém je, že to už nebude sociální demokracie, prostě proto, že by to byla Strana práv a přání Miloše Zemana.

Nervozitě sociálních demokratů se dá docela dobře rozumět. Prohra v krajských volbách o šest procent s hnutím ANO není sice úplná tragédie, ale trendy jsou docela zřejmé, nemění se, snad kromě stále hlubších sympatií, které k sobě chovají Miloš Zeman s Andrejem Babišem. (Při pohledu na Ovčáčkovy účty na sociálních sítích není úplně jasné, zda ještě pracuje výhradně pro prezidenta, nebo zda si našel i vedlejší pracovní poměr v ANO.)

Zápasit s tímhle dvojblokem, vybaveným mimochodem téměř neomezenými finančními zdroji na dvě kampaně, které na sebe budou za rok plynule navazovat, je fuška.

Takže teď jen vymyslet, jak na to. Základní podmínkou by samozřejmě musela být podpora v příští prezidentské volbě - a ani to samo o sobě by samozřejmě nestačilo. Je samozřejmě pravda, že Zeman má mezi členy a voliči ČSSD stále mnoho příznivců, jenže už také ne úplně bezvýznamnou skupinu odpůrců. A v tomhle prostoru bude teď Bohuslav Sobotka tančit, což bude velmi pikantní záležitost.

Zeman není na ČSSD nijak zvlášť závislý. Kdysi se možná nějaký čas i cítil sociálním demokratem, dnes je z něj česká verze Donalda Trumpa, který svou voličskou koalici „51 procent a víc v druhém kole” skládá z různých proudů: Od komunistů, „okamurovců” ve všech formacích, co jich jen je, přes část příznivců ANO, ale i někdejších skalně pravicových voličů ODS (čti: Těch, co vždy poslechnou Václava Klause).

Sociální demokraté budou řešit delikátnější úkol, jaké skupiny a čím přesně oslovit, aby se vyšplhali aspoň ke 20 procentům, na nichž skončili při volbách 2010 i 2013. A buďme si jisti, že Babiš se Zemanem udělají všechno, aby je při tom usmažili. Protože Zeman si samozřejmě žádný úspěch ČSSD nepřeje, pokud za to nepovažujeme pravděpodobnou výměnu Sobotky za nového předsedu, nejlépe takového Jiřího Zimolu, po případném volebním výprasku.

Jedině tak by snad Zeman vzal svou někdejší stranu na milost. Pokusů uzavřít s ním studený mír jsme už od prezidentské volby 2003, kdy jej špidlovské vedení strany poslalo v rámci „operace Důchodce” ze Španělského sálu zpátky na Vysočinu, zažili více.

Zkoušel to Jiří Paroubek, mimochodem Zemanův poražený soupeř předsednické volby 1993, před deseti lety. Během kampaně před volbami 2006 Zeman ještě pomáhal, o rok později se ale s Paroubkem definitivně rozešel a v roce 2010 jej svými 4,5 procenty v čele SPOZ připravil o návrat do Strakovy akademie.

Zkoušel to i Bohuslav Sobotka, dokonce i po lánském příběhu lásky a zrady, a ještě loni v létě si pochvaloval, jak korektní vztahy teď s prezidentem mají. Vydrželo to asi dva měsíce.

Miloš Zeman nezapomíná (pomiňme teď, že si už ne úplně přesně pamatuje, kde kdy viděl jaký článek) a neodpouští. Příští prezidentské volby budou v jeho 73 letech prezidentovým posledním velkým číslem v politice a pak už nebude potřebovat skoro nikoho k ničemu. Což by mimochodem mohl poznat i Andrej Babiš, pokud to opravdu dotáhne až do premiérského křesla.

Všechy taktické politické kalkuly půjdou úplně stranou a zůstane jen hluboká, upřímná, čistá, lidská nenávist vůči lidem, kteří - jak je Zeman přesvědčen - mu někdy ublížili nebo mu podrazili nohy. (A někteří to možná i udělali.)

A to je celý problém: Jak se chcete smiřovat s nenávistí?