Zeman a Klaus si v 90. letech rozdělili zemi, Babiš byl součástí Palerma, říká Kubík

Co se ti po více než dvaceti letech vybaví, když řeknu jména Lajos Bács a Radjiv M. Sinha?

Vybaví se mi dokonce i konkrétní situace, a to páteční tisková konference ODS, která bývala každý týden. Po jedné takové se jedna maďarská novinářka zvedla ze židle a šla za tiskovou mluvčí ODS Janou Markovou a říká jí, stál jsem u toho, prosím vás, vy jste uvedli ve finanční zprávě o hospodaření za rok 1996, byl jakýsi Lajos Bács, ale my jsme zjistili, že člověk tohoto jména zemřel před dvaceti lety a má hrob v Budapešti na hřbitově.

Ta tisková mluvčí ji naprosto odpálila se slovy: Prosím vás to je nesmysl. My na to máme darovací smlouvu. Tím to pro ni skončilo a odešla. Já jsem se s tou maďarskou novinářkou dal do řeči a ptal jsem se na to, co ty maďarské noviny napsaly. Ona mi ten konkrétní článek přeložila a já tu informaci z maďarských novin převzal do našich novin MF Dnes. Tehdy jsme zveřejnili první informaci o tom, že jeden z největších dárců ODS je nejspíše falešný sponzor a že se za něho vydává někdo jiný. Rozjel se finanční skandál, který odstartoval pád vlády Václava Klause v roce 1997.

Co se ti tehdy honilo hlavou, když jsi jako investigativní novinář slyšel takovou zprávu?

Já jsem se tehdy za investigativního novináře nepovažoval. Byl jsem politický zpravodaj MF Dnes. Pro mě to byla informace, kterou jsem vyslechl a napsal jsem o tom relativně krátký článek do novin na dva sloupce. Byl pátek, odevzdal jsem to editorovi a odpoledne jsem odešel domů. Ten článek zůstal v editorně a editor se k tomu dostal až v neděli, volal mi s tím, že je to naprostá pecka a jestli o tom nemůžu napsat něco víc. Najednou z toho začal vznikat otvírák novin.

Sotva jsme tu zprávu v novinách vydali, rozjel se obrovský skandál. Tehdy to bylo častým zvykem, když MF Dnes přinesla něco na titulní stránce, žili tím úplně všichni. Ostatní média to převzala, politici svolávali tiskové konference a koaliční partneři ODS a KDU-ČSL začali řešit, jak je možné, že má ODS falešné sponzory. Vznikl obrovský tlak a události nabraly spád a během pár týdnů vláda padla. Najednou jsme tady měli dočasnou úřednickou vládu Josefa Tošovského a Česká republika mířila k předčasným volbám.

Byl to do té doby největší politický skandál v demokratické historii země?

To stoprocentně byl. V tom roce 1997 se ukázalo, že do té doby nejsilnější vládní strana ODS disponovala penězi, které pocházely od lidí, kteří získali různé státní podniky v privatizaci. Šlo tu o Třinecké železárny, které získal bývalý tenista Milan Šrejbr. Jelikož je koupil a zároveň mu Klausova vláda schválila půl miliardovou dotaci na odstranění ekologických škod, měl asi potřebu se odvděčit. Všem docházelo, že nemůžou uvést jméno sponzora, že nemůže být tím sponzorem někdo, kdo ten podnik koupil. Takže takhle se v útrobách ODS zrodil nápad, že se skuteční dárci budou vydávat za smyšlená jména.

Byl to obrovský skandál. Ukázalo to, jak jsou politické strany neprůhledně financované. Kromě toho, že mají státní příspěvek ze státního rozpočtu a aby mohly fungovat a mít pronajaté prostory v centru Prahy, musely shánět peníze i někde jinde. Přísun peněz od podnikatelů, kteří byli zavázáni, mohl být naprosto běžný, teprve tím případem ODS a Bácse se ukázalo, jak to funguje. Mimochodem, koaliční strana ODA, která byla tou, která vyzvala Václava Klause k demisi, skončila podobně. Novináři zjistili, že mezi sponzory uváděnými ve výroční zprávě, jsou smyšlená jména a ODA se následně rozpadla.

Co to vypovídá o tehdejší době a napojení lobbistů a velkých jmen byznysu na politické strany?

Že tady byl zájem obou stran. Tedy těch, kteří rozhodovali o privatizaci, tak těch, kteří měli zájem v privatizaci uspět. Najednou se jejich zájmy potkaly. Bylo to něco za něco. Klasické korupční prostředí. Tímhle skandálem z podzimu 1997 se na problém posvítilo. Všichni zjistili, že financování stran je neprůhledné a navádí ke korupčním metodám a vznikla z toho nová zákonná úprava, kdo a jak smí sponzorovat politické strany. Samozřejmě se od té chvíle finanční dary a všimné od těch úspěšných privatizátorů přesunuly do jiné úrovně. Potom to chodilo přes konkrétní osoby a nebylo to spojené se stranickými pokladnami. Těch skandálů bylo více a týkaly se konkrétních lidí.

Byl tehdy Václav Klaus nejblíže svému definitivní politickému pádu?

V té době to vypadalo, že je Václav Klaus nad propastí. Do té doby naprosto neotřesitelný lídr ODS, strany, která vznikla z listopadového Občanského fóra, nikdy nechyboval. Byl to velice populární politik a ODS měla velmi silné preference, ale už tehdy ji sahala na paty ČSSD. Občanští demokraté v roce 1996 sestavili další vládu, menšinovou. Na vyjednávání se podílel prezident Václav Havel. Miloš Zeman se stal předsedou Poslanecké sněmovny a vlastně to, že byl zvolen předsedou, bylo vykoupeno tím, že ČSSD umožnila vznik menšinové vlády, která měla 99 hlasů v PS ČR.

Finanční skandál, který přišel rok a čtvrt po volbách, otřásl pozicí Václava Klause, zejména proto, že se samotná ODS štípla. Lidé z vedení ODS, jako byli třeba Josef Zeleniec, Ivan Pilip či Jan Ruml, se najednou od těchto praktik černého financování distancovali a řekli, že s tím nechtějí mít nic společného.

Řekli to uvnitř strany a začali to najednou říkat i navenek. Oslabilo to pozici Václava Klause. Najednou mluvila ODS vícero hlasy a v prosinci 1997 se rozštěpila. Václav Klaus obhájil na kongresu pozici předsedy ODS a ti, kteří ho vyzývali k odchodu nespokojeně odešli a vznikla nová strana US-DEU. Klaus ale v předčasných volbách udělal mnohem lepší výsledek než Unie svobody. Docela brzy si potvrdil a pochopil, že nepřipouštění si omylů u jeho voličů fungovalo.

Následovala opoziční smlouva. Rozdělili si tehdy na delší dobu Václav Klaus a Miloš Zeman moc v této zemi?

Bylo to rozdělení moci. Byla to situace, kdy ve volbách v roce 1998 proti sobě šli dva silní lídři. Miloš Zeman z ČSSD a předseda ODS Václav Klaus. Čtyřkoalice byla reprezentovaná US-DEU a KDU-ČSL a ještě dalšími stranami. Najednou se ukázalo, že ti dva nejsilnější ODS a ČSSD se uměli dohodnout na tom, jak si rozdělí ve státě moc. Protože první krok vítěze voleb Miloše Zemana v roce 1998 byl, že místa ve vládě nabídl Čtyřkoalici. Ta se držela toho, že je Zeman opozice, a tedy zlo, z jejich vnímání. Ten, který staví vzhůru nohama všechno, co se tady od roku 1989 budovalo. Odmítli s Milošem Zemanem vstoupit do vlády a vzdali se možnosti vládnout s levicovým lídrem. Záhy se ukázalo, že Václav Klaus neměl problém uzavřít se Zemanem dohodu.

Dohodli se na tom, že ČSSD bude vládnout menšinově a Václav Klaus a jeho ODS budou těmi, kdo vládu umožní. Nebudou v době hlasování v Poslanecké sněmovně a tím sníží potřebný počet hlasů. Na čtyři roky se stalo to, že vláda neměla žádnou opozici, která by ji kdykoliv ohrožovala a chtěla po ní odpovědnost za její kroky. Miloš Zeman získal svoji menšinovou vládu tak silnou pozici, jakou tady nikdo nikdy ani potom neměl. Opravdu v naprostém klidu vládl v jednobarevném družstvu ČSSD. Byla to doba velkých skandálů ČSSD, protože jak jsem říkal, Miloš Zeman si mohl dělat, co chtěl. A jeho šéfporadce Šlouf se pletl do jakýchkoliv privatizačních kauz. Nebyla tu žádná opozice, která by ho vyzývala k nějaké odpovědnosti a odchodu z vlády. ODS setrvala v tom „my vládu necháváme žít”.

Je vůbec možné ještě uvažovat nad tím, že by Václav Klaus a Miloš Zeman byli soupeři, jak oni ještě i teď tvrdí?

Václav Klaus a Miloš Zeman k sobě mají hodně blízko. V prezidentských volbách celá rodina Václava Klause podpořila Miloše Zemana. Velkým osobním nasazením. Václav Klaus ml. a Livia Klausová do toho šli naplno s tím, aby byl zvolen Miloš Zeman a ne Karel Schwarzenberg. Dneska nemůže být o žádném soupeření vůbec ani řeč. V roce 1993, když byl Zeman předsedou ČSSD a kdy tady vládl Václav Klaus se svoji pravicovou vládou, vypadalo to úplně jinak. Miloš Zeman vystavěl svoji politickou kariéru silného lídra levice na ostré kritice Klausovy politiky a politické strany. Tehdy říkal hesla typu: Budeme vázat stranické knížky do kůže členů ODS, což byl jeden z jeho brutálních citátů, který se dodnes připomíná. Samozřejmě všemi těmi řečmi možná získával podporu levicovější části voličů a těch nespokojených lidí s reformami Klausovy vlády. Zároveň tím vyvolával dojem, že jsou s Klausem nepřátelé na život a na smrt. V době opoziční smlouvy vyšlo najevo, že nepřátelství není tak silné a jsou schopni se dohodnout a rozdělit si moc.

Co je podle tebe i dnes stále spojuje? Je to vzpomínání na staré dobré časy, nebo tam mohou být i jiné zájmy?

Mohou tam být i jiné zájmy. Myslím si, že oba dva se dostali do pozice, že se potřebují vymezovat vůči silnému proudu ve společnosti a vůči lidem, kteří zastávají jiné principy politiky a apelují na demokratické principy. Když dneska slyšíme názory Václava Klause, že Ústavní soud neměl nikdy vzniknout, jsou to slova, která se dají porovnat se slovy Miloše Zemana. Ten má za to, že předsedové soudů mají dohlížet na to, aby soudci rozhodovali tak, jak chce předseda soudů a ten by měl rozhodovat tak, jak chce prezident. Jejich pohled vládnutí je ten, že vítěz má vzít všechno a ostatní mají mlčet.

Velké pochybnosti vzbuzovalo i financování prezidentské kampaně Miloše Zemana. Víme o tom, že někteří jeho podporovatelé dnes dostávají zakázky od státu, ale jsou tam i možné pochybnosti ohledně financování z Ruska.

Miloš Zeman si do jisté míry naběhl se svými výroky, že žádnou kampaň mít nebude. Samozřejmě u toho setrval do konce, že nepotřebuje peníze a žádnou kampaň nedělá. Část veřejnosti mu to uvěřila bez ohledu na to, že část země byla oblepena billboardy.

Distancoval se od toho tak, že to podle něj dělali jeho příznivci. Za Spolek přátel Miloše Zemana se dalo schovat úplně všechno. Jakákoliv netransparentní podpora protekla skrze něj. Personální propojení je tam naprosto zřejmé. Lidé kolem Miloše Zemana, Vratislav Mynář, Vladimír Kruliš a Martin Nejedlý – to jsou lidé, kteří vzešli přímo ze, vždy marginální, strany SPOZ, strany, která fungovala jako podporovatel Miloše Zemana. Ta, která sháněla peníze a přes kterého ty peníze tekly. Oni jsou kasičkou a tím, že do toho není vidět. Miloš Zeman to zabalil slovy, že se o to nestará a je mu to jedno. Tím dal jasně najevo, že on nic odkrývat nebude, žádné souvislosti v ničem nehledá a dneska, když vidí, že jeho podpora je stále vysoká a má kolem 50 %, dodává mu to sílu, že nemusí nic a nikomu vysvětlovat, protože on je přímo zvolený prezident.

Premiér Babiš je vlastník mnoha firem, médií a také nejsilnější politik v naší zemi. Není ten jeho přístup k politice ještě horší než to, co se tady dělo v devadesátých letech? Nekoupil si Babiš svoji funkci?

Je to úplně jiná dimenze. Andrej Babiš i v těch 90. letech uměl v systému chodit. Byl tehdy velice za dobře s tehdejšími politiky ODS a ČSSD. Vzpomínám si, jak jsme zhruba v roce 2001 se Sabinou Slonkovu psali o tom, jak se uchazeč o privatizaci Unipetrolu Andrej Babiš dokázal dostat blízko k rodině Stanislava Grosse. Podporoval podnikatelské aktivity Šárky Grossové a byl velice neochotný o tom tehdy mluvit. To jenom ukazuje, jak Andrej Babiš uměl poměry využívat. Postavil svou politickou kampaň v době, kdy v této společnosti byla silná protikorupční nálada, na přelomu let 2010 až 2013. Získal tím sympatie lidí, kterým se zajídaly korupční aféry. Získal velmi silnou podporu a myslím, že s tím tehdy ani nepočítal. Ten, který pro svoje projekty potřeboval vládní podporu při čerpání dotací, se najednou stal tím, který už nepotřebuje politické kamarády, kteří mu to přihrávají. Prostě se tam dostal sám.

Byl premiér Babiš součástí toho období, které on sám nazývá Palermem?

Vzhledem k tomu nejasnému původu jeho bohatství dodnes nevíme, jak to bylo. Nikdy to srozumitelně nevyjasnil. Na začátku 90. let zázračně zbohatl, tak nemůže dnes říkat, že by nebyl součástí tehdejšího systému, který není úplně průhledný.

Pamatuješ si na ten první moment, když Andrej Babiš koupil Mafru?

To si pamatuji. Nevím to přesné datum, ale vím, že to bylo v červnu 2013 a krátce poté, co byl zásah na Úřadu vlády, kdy policie zatkla utajovanou milenku Petra Nečase Janu Nagyovou. Do dnešního dne velmi vnímaná kauza, která položila vládu Petra Nečase. To byla jedna velká událost a pro nás vzápětí v Mafře přišla obrovská rána. Tehdy se proslýchalo, že Andrej Babiš něco koupí. Všichni měli za to, že koupí firmu Ringier, která tehdy vlastnila Blesk. Tak se s tím i počítalo. Najednou místo Ringieru koupil Mafru. Všichni jsme byli jako opaření a bylo to po těch letech, kdy jsme v Mladé frontě fungovali jako nezávislé médium, které mělo svůj vliv a svoji sílu. Každý z nás se s tou situací potřeboval vyrovnat.

Jak se za posledních třicet let změnila práce novináře?

Bezesporu se změnila díky internetu a dostupnosti všech informací. Dneska člověk může sedět v redakci u počítače a přesto vznikne kvalitní článek. Člověk může i u stolu pracovat s řadou dostupných informací, které si člověk dokáže porovnat a dát dohromady. Tenhle styl práce, který umožňuje i to, aby se za novináře považoval každý, kdo má nějaký blog a píše na sociální sítě. Tenhle styl práce byl v 90. letech naprosto nepředstavitelný. Tehdy, aby vznikl článek, bylo nutné, aby se člověk zvedl a mluvil s lidmi v terénu.

Bylo to pomalejší a zdlouhavé. Ne vždycky to vedlo ke konkrétnímu výsledku. Tehdejší články byly originálnější. Mohli jsme pracovat s různými zdroji a informacemi. Možná jsme si je záviděli a monitorovali. Navazovali jsme na to, co zjistil někdo jiný a chtěli jsme to posunout. Dneska je to o tom, že média hrají více sama za sebe. Nechci říct, že si věci nepřejí a závidí, ale možná tady je větší konkurenční boj. Občas je tendence zjištěními ostatních více pohrdat a považovat je za méně důležitá. Informací se na člověka valí mnohem více než tehdy. Jsme utopeni v informacích všeho druhu.

Jak by měli novináři získat zpátky pro svoji práci ztracenou důvěru? Co by měli dělat jinak?

Myslím si, že by novináři rozhodně neměli jít stylem „kam vítr, tak tam plášť”. Dneska je populární prezident Miloš Zeman, tak budeme psát o tom, že je báječný a dělá všechno dobře. Tohle ale není práce novinářů, že by měli podkuřovat mocným. Nastane chvíle, kdy tady nebude Miloš Zeman prezidentem a Andrej Babiš nebude premiérem. Spousta lidí, kteří je volí, odsuzují novináře za jejich kritické články a videa, protože mají pocit, že novináři rozeštvávají společnost a není tady klid na práci. To jsou termíny, které se v poslední době docela často objevují v reakcích na sociálních sítích. Je to taková ozvěna starých časů, kdy lidé volali po klidu na práci.

Jakmile přijde nová politická garnitura, nový prezident a nový premiér, tak lidé pochopí, že novináři dělají svoji práci bez ohledu na to, kdo tady vládne. To, že píšou kriticky vůči někomu, neznamená, že si přejí jeho pád ve volbách a adorují toho, kdo v těch volbách neuspěl. Takhle to není a nikdy to tak nebylo. Myslím si, že při tom střídání vlád si tady každý mohl všimnout toho, že novináři nakládají všem stejně.