Zelený šampion naráží na realitu. Británii hrozí blackouty

Velká Británie se rozhodla urychlit odchod od uhlí. Koncem června oznámila ministryně energetiky a klimatické změny Anne-Marie Trevelyan, že země ukončí spalování uhlí pro výrobu energie už v roce 2024, tedy o rok dříve proti původním plánům. Přitom ještě před deseti lety ostrovní energetika na uhlí do značné míry stála. Uhelné elektrárny pokrývaly 40 procent její výroby, loni však představovaly už jen necelá dvě procenta britské energetiky.

Rychlý odchod od uhlí je šancí pro investory. Využívá toho i česko-čínská skupina InterGen, v níž má poloviční podíl holding Sev.en Energy sedmého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače.

InterGen v Británii připravuje stavbu dvou energetických úložišť s kapacitou 100 a 300 megawattů, jež patří k největším bateriovým projektům v Evropě. Obě vyjdou řádově na stamiliony liber. Jedna obří baterie má stát u elektrárny InterGenu ve Spaldingu ve východoanglickém hrabství Lincolnshire, druhá vyroste „na zelené louce“ nedaleko Londýna.

„Oba projekty prošly feasibility studií, máme zajištěné připojení do sítě. Nyní řešíme, jaký typ baterie pro ně využít,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys výkonný ředitel Sev.en Energy zodpovědný za zahraniční expanzi Alan Svoboda.

Svoboda kromě detailů k bateriovým projektům v rozhovoru popisuje také zkušenosti z britské energetiky, která je považována za jednoho z evropských šampionů dekarbonizace. S přibývajícím podílem obnovitelných zdrojů však ostrovní země podle Svobody čelila už několika blackoutům.

„Je to samozřejmě velké probuzení, kdy najednou lidé zjistí, že nemají jistotu, že se dostanou ráno do práce, že budou svítit a že jim nevyteče lednička. Obnovitelné zdroje jsou fajn, ale je třeba mít schopnost energii ukládat, je třeba mít zálohu, a tedy robustní přenosovou síť, aby to zvládla propojit v jakékoliv konfiguraci. A to Anglie nemá,“ upozorňuje Alan Svoboda na rizika, jež musí brát v úvahu také Česko.

Jaká bateriová úložiště ve Velké Británii stavíte a jaké dilema při tom řešíte?

Jsou buď baterie jednoúčelové, mohou zvládat jeden cyklus denně, tedy jednou se nabít, jednou vybít a víckrát je nelze použít. Nebo jsou baterky, které stíhají víc cyklů, ale zase nemají tak velkou kapacitu. My jsme se teď zabývali propočty, který typ baterií nejvíce odpovídá síťovým potřebám v Anglii. Je to dost těžké odhadovat.

Proč?

Anglie zásadně mění své výrobní portfolio. Odstavování uhelných elektráren už je víceméně hotové. Oni budou odstavovat rychleji také jaderné elektrárny, protože podléhají politickému tlaku už do nich dál neinvestovat, neprodlužovat jim životnost. A staví zároveň velké offshorové větrné farmy, které, když nefouká vítr, nevyrábí.

Anglie má navíc smůlu, že je ostrovním státem, takže má jen omezenou možnost propojení na ostatní soustavy. Uřídit takovou soustavu bude čím dál složitější. Baterky tomu určitě pomůžou, ale je otázka za bilion, jaký typ baterie a v jaké lokalitě instalovat, aby ta investice byla návratná. Anglie totiž nepodporuje výstavbu úložišť nějakou zvláštní dotací, takže je to čistě komerční úvaha.

Návratnost kapitálu pro investory baterií bývá zajištěna dlouhodobou smlouvou se státem nebo distributory na poskytování takzvané kapacitní služby. Platí se jim za poskytování záložní kapacity pro období nedostatků energie v síti. Něco takového v Anglii funguje?

Takto se doposud stavěla úložiště v jiných zemích, třeba v Německu. Tam provozovatel přenosové soustavy řekl: „Tady potřebuju baterku“ a vysoutěžil kontrakt. Ten, kdo ji postavil, má zajištěné příjmy na dlouho dopředu. V Anglii to tak není, v Anglii lze jen doufat, že o baterku bude ze strany provozovatele sítí zájem, žádný dlouhodobý kontrakt uzavřený není. Je čistě tržní otázkou, jestli potřeba vyrovnávání fyzických toků bude taková, že si na sebe baterka vydělá.

Jak dlouho vydrží 300megawattová baterie dodávat do sítě při dlouhodobějším výpadku obnovitelných zdrojů?

Zjednodušeně řečeno šest hodin.

V Británii podle celoročních statistik už obnovitelné zdroje vyrobí víc energie než klasické elektrárny na uhlí, jádro nebo plyn. Jaká je tam potřeba vyrovnávání výpadků? Jsou větší problém dlouhé výpadky, třeba měsíční, nebo je víc potřeba vyrovnávat nedostatek v síti krátkodobě?

S krátkodobými výpadky se dá lépe vyrovnat, ty dlouhodobější vedou k větším problémům. Anglie si to víc a víc uvědomuje. Obyvatelé už zažili na vlastní kůži několik blackoutů. Menších i větších, které zasáhly podstatná území včetně Londýna. Je to velké probuzení, kdy najednou lidé zjistí, že nemají jistotu, že se dostanou ráno do práce, že budou svítit a že jim nevyteče lednička. Obnovitelné zdroje jsou fajn, ale je třeba mít schopnost energii ukládat, je třeba mít zálohu, a tedy robustní přenosovou síť, aby to zvládla propojit v jakékoliv konfiguraci. A to Anglie nemá. I když je považována za pionýra nových modelů energetiky, tohle tam zatím nemají dotažené.

Co dnes zvládají technologie na ukládání energie? Velké tuzemské úložiště v podobě přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně umí dodávat elektřinu do sítě nejvýš šest hodin. Co moderní bateriová úložiště?

Bateriová úložiště jsou čistě na krátkodobé výpadky. Držet nabitou baterku a čekat na megavýpadek, to je největší mrhání peněz, které si lze představit. A řízení spotřeby také funguje jenom nakrátko, protože říkat někomu, že 14 dní nemá svítit, protože zrovna není dost elektřiny v soustavě, taky nejde. Zažili si to nedávno Španělé, když jim vláda oznámila, že nemají doma používat elektřinu, protože jí je málo. Země zjišťují postupně, že k takovým situacím dochází.

Dlouhodobé nedostatky – myšleno den a déle – má smysl vyrovnávat zdroji, které dneska stojí a mohou sloužit velmi dobře jako záložní. V některých zemích si je přenosové soustavy kupují do svého portfolia jako zálohu, v jiných je to věc trhu – ceny někdy vyskočí tak vysoko, aby dávalo smysl tyto zdroje držet v pohotovosti celý rok a nákladově se hojit za to krátké období provozu třeba na celý rok dopředu.

Mluvíte hlavně o plynových elektrárnách?

Takto mohou sloužit i uhelky, obě jsou schopné jako záloha fungovat.

Pokud se ovšem daná země nerozhodne, že do určitého data zcela skončí s uhlím. Velká Británie to plánovala do pěti let, nedávno ale oznámila konec uhlí už na rok 2024.

V Británii už je uhelných elektráren tak málo, že to nebyla strategická součást energetického mixu, tam je uhlí už marginální otázka. Sázejí na plyn a až donedávna na jádro. Ale v Německu třeba právě proto jejich uhelná komise rozhodla, že poslední uhelné elektrárny budou odstavovány až někdy k roku 2040, protože jsou si vědomi, že jsou v jejich soustavě nenahraditelné.

Nenahraditelné jako záloha. Jak se díváte v Česku na vášnivé debaty, jestli skončit s uhlím do roku 2030 anebo 2038?

Tak to je, když od toho odpářete ideologii, čistě o tom, jak rychle bude možné nahradit stávající zdroje novými. Ne v roční bilanci vyrobených megawatthodin, ale tak, aby každou hodinu v roce byla soustava robustní a spolehlivá. Je pravda, že všechny uhelné elektrárny budou mít menší objemy výroby, protože nebudou zapotřebí víc a víc času v roce. Ale pro ten zbytek zůstanou stále něčím, co jinak nelze nahradit. Respektive šlo by, ale za tak velkých výdajů, že to je ekonomický nesmysl.

Skupina Sev.en Energy je jedním z investorů, kteří by mohli v Česku stavět plynové elektrárny jako náhradu uhelných. Máte pro to ideální pozemek v Počeradech, kde měla původně stát nová uhelná elektrárna, její stavba je dnes už nereálná. Budete v Počeradech stavět velký paroplyn?

Ten projekt je v pokračující přípravě. Rozhodnutí dosud nepadlo, záleží i na tom, jaká bude celková energetická koncepce státu. A to se pořád vyvíjí. Plynové elektrárny musí vznikat řízeně s nějakou investiční pobídkou nebo systémem, který umožní jejich využití v síti. Ne tak, že se bude čekat, zda se to nějakému investorovi bude zdát jako ekonomicky dobrý nápad. Protože ono se to nikomu jako dobrý nápad na čistě tržní bázi zdát nebude. Volatilita trhu v poslední době je taková, že sázet na investici na 20 let dopředu je bláznovství.

Nedají se u nás stavět plynové elektrárny s tím, že nahradí odstavované elektrárny uhelné a budou fungovat ve stejném režimu?

Dost dobře ne. Plynovku musíte buď mít pro regulaci v síti, pak to není paroplynový cyklus, ale jednocyklová elektrárna, která slouží primárně pro vyrovnávání výkyvů. Jednu takovou jsme v InterGenu zprovoznili loni (ve Velké Británii, pozn. red.).

Takový zdroj většinu roku stojí a zapíná se jen v mimořádných obdobích nedostatku?

Ano. Její výrobní náklady na megawatthodinu jsou vyšší, nemá takovou účinnost. Ale je levnější na výstavbu. Anebo stavíte paroplynovou elektrárnu s vyšší účinností, ale pak se předpokládá, že bude vyrábět bez velkých omezení, je stavěna na dlouhodobý provoz, ne na špičkování.

Když mluvíme o plynových elektrárnách, tak je ale třeba říct, že jenom nahrazujete jedno palivo druhým. Uhlí i plyn mají emise CO2. A když už něco stavím, tak počítám s tím, že investice se vrací 30 let. I v té Británii.

Ale za 30 let už máme mít dávno čistou bezemisní energetiku, do níž se plyn se svými emisemi nehodí…

Ano, takže investiční horizont plynového projektu by musel být možná 20 let. Zaplatí se investice za 20 let tam, kde normálně potřebujete 30 let? Někdo musí ty peníze doplnit, jinak to nikomu nevyjde.

Dá se tedy u nás vůbec počítat s tím, že se rozjede stavba plynových elektráren a velkých baterií jako nutný doplněk obnovitelných zdrojů bez toho, že by pro ně vznikla speciální legislativa a pobídky?

Jsou modely, jak to dělají jinde. Většinou založené na tom, že investor jde do nějakého rizika, nikdy to není zcela bezriziková investice. Ale pokud není jasné, jak se bude vyvíjet regulace emisí CO2, tak činit rozhodnutí v tak nejistém prostředí je pro investora složité. I když v čase se ten byznys víceméně zlepšuje. Takže kdo odolá pokušení investovat teď a zainvestuje třeba až za půl roku, za rok, tak teoreticky by měl mít lepší návratnost, protože se mezitím zase o něco zlepší technologie třeba baterií, možná se víc potvrdí i volatilita cen na trhu. Baterie přijdou, je to otázka času…

A plynové elektrárny?

Já se obávám, že co se v plynu nepostavilo doteď, to už se nepostaví. Protože plyn se ocitá ve stejném pytli s uhlím jako emisní zdroj. Navíc plyn není přirozeně přítomný na zdejším trhu a jeho cena se taky vyvíjí. Tlak ekologů je takový, že cokoliv, co jenom trochu má emise CO2, je nežádoucí, nechtěné a nebude bráno jako řešení, ale jako problém.

Jak podle vás v této situaci Česká republika vyřeší svou energetickou revoluci? Od uhlí máme odejít nejpozději v roce 2038. Náhrada má stát na jádru, ale je málo reálné, abychom měli v té době nový jaderný zdroj. Zato se chystají obrovské dotace pro solární a větrné elektrárny, které ostatně i vaše skupina Sev.en hodlá využít. Nehrozí nám opakování britské zkušenosti s překotnou výstavbou obnovitelných zdrojů a s blackouty?

My to vidíme trochu na Austrálii (InterGen tam vlastní uhelné doly a elektrárny, pozn. red.). Austrálie také byla hodně uhelná, ale tam se spustila příležitost investovat do obnovitelných zdrojů a dnes tam už i bez velkých dotací postupně vyrůstají velké kapacity. Oni samozřejmě mají větší výhodu sluníčka. Nicméně dnes už na solární panely nemusí pražit slunce od rána do večera celý rok, jejich účinnost je mnohem lepší než před lety. Takže soláry dávají velký smysl i pro oblasti, jako je Česko. Věřím, že toto je nejracionálnější trend. Instalace panelů na plochách, kde to má smysl, ne velké solární farmy na zemědělské půdě, ale na střechách a dalších místech, kde nic jiného využít nelze.

Co ale bude pokrývat výpadky ve výrobě solárů? Říkáte, že další plynové elektrárny už se u nás nepostaví, máme jediný velký paroplynový zdroj. A uhlí by mělo skončit v příští dekádě.

Budou tu ty baterky. Až dozrajeme do stadia, kdy bude v Česku tolik solárních kapacit, že si to vyžádá úložiště, tak – myslím – tou dobou budou technologie pro ukládání ekonomicky návratné a bude to zajímavá investiční příležitost. Bude to ale také otázka propojení sítí. Protože sítě musí získat větší stabilitu, spolehlivost. Musí se postavit nějaké propojky, pak přestane mít smysl regulovat jenom jednu oblast, ale bude třeba rozšířit tu optimalizaci na širší plochu. No a páteří české energetiky by mělo zůstat jádro. Proti němu také mluví další ideologie, ale ve skutečnosti je to bezemisní zdroj, který nemá smysl vypínat, dokud má životnost, bezpečnost a spolehlivost. A to nás přenese do období za 30 let, kdy energetika bude vypadat zase úplně jinak.