Zelenáč Tillerson míří do Moskvy, Putin ho už teď na dálku školí. Diplomacie není byznys

Vídeň, rok 1961. Moskva, rok 2017. Kulisy se změnily, zápletka zůstává podobná: Nová americká administrativa se chystá na první velkou konfrontaci s Kremlem a ruský veterán si brousí zuby na amerického greenhorna.

Před 56 lety to byl Nikita Chruščov proti J. F. Kennedymu. Sovětský vůdce se údajně těšil, jak mladíčka přitlačí ke zdi. Teď se v Moskvě situace opakuje o úroveň níž. Na nového šéfa americké diplomacie Rexe Tillersona, člověka s bohatými manažerskými a nulovými diplomatickými zkušenostmi, se chystá Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, který po 13 letech zná každou kličku svého řemesla.

Pro Tillersona, který se dosud v úřadu vyznačoval především mlčením k zahraničně-politickým otázkám, je to jedna z prvních velkých cest. A to rovnou jedna z těch nejtěžších. Tillerson sice platí za znalce Ruska a coby šéf olejářského koncernu ExxonMobil dokonce dostal z rukou Vladimira Putina vyznamenání Řád přátelství Ruské federace. Jenže diplomacie není totéž co byznys a muž, který před čtyřmi lety Tillersona vyznamenal, ho teď už na dálku školí.

Vladimir Putin se s šéfem Trumpovy diplomacie možná vůbec nesetká. Původně zamýšlené jednání z diáře ruského prezidenta zmizelo a není jasné, jestli se v něm ještě objeví. Nepochybně reakce na prudký zvrat v americké zahraniční politice. Trumpova administrativa zasypala ve čtvrtek v noci raketami leteckou základnu režimu Bašára Asada, blízkého spojence Moskvy. Podle ní se USA dopustily ilegální agrese proti svrchovanému státu.

Tillersona aktuální situace vmanévrovala do poměrně radikálních prohlášení. Moskvu viní „když ne ze spoluviny za chemický útok, tak z neschopnosti“ Asadův režim zbavit zbraní hromadného ničení. K tomu se Moskva zavázala už po velkém chemickém útoku na předměstí Damašku v roce 2013.

Tillerson si teď pro svá jednání předsevzal jasný cíl: Přimět Rusko, aby ve věci chemických zbraní v Sýrii dokončilo to, co už před čtyřmi lety načalo. Má to ale jeden háček. Kreml se před pouhými několika dny plnou vahou postavil za tvrzení, že Asad už žádné chemické zbraně k dispozici nemá. Zavázat se teď k jejich likvidaci by znamenalo zásadní ztrátu tváře, i před domácím publikem.

Stačil omezený úder americké armády proti režimu v Sýrii, aby se ukázalo, že Trumpem plánovaný restart americko-ruských vztahů bude velmi obtížný. Další podobné incidenty mohou následovat.

Tím spíš, že Trumpův Washington prochází plíživou, ale možná o to významnější změnou. Už minulý týden, těsně před úderem v Sýrii a také před Trumpovým setkáním s čínským prezidentem, opustil Národní bezpečnostní radu Stephen Bannon. Z orgánu, který de facto americkému prezidentovi předkládá varianty dalšího postupu, tak zmizel inteligentní a vysoce nekonvenční hráč, guru tzv. alternativní pravice, jež testuje meze politicky přípustného. Bannon se mimo jiné před nástupem do úřadu označil za „leninistu“, jehož cílem je „dekonstrukce administrativního státu“. Jindy zas prohlásil, že USA směřují k nevyhnutelné válce s Čínou.

Jeho odchod je vítězstvím pro generála H. R. McMastera, prezidentova bezpečnostního poradce. O něm, na rozdíl od Bannona, prakticky nepanují pochybnosti, ať už co se týče jeho způsobilosti, nebo jeho morálních kvalit.

Připomeňme, že McMaster v úřadu nahradil Michaela Flynna, který musel odejít kvůli údajným příliš úzkým vztahům s Kremlem. McMaster naopak podle předního amerického konzervativního novináře Billa Kristola kope v prezidentově okolí za konvenční republikány, jejichž postoje vůči Moskvě jsou zpravidla velmi kritické.

Po setkání v roce 1961 byl Nikita Chruščov rozčarovaný. Mladý americký prezident jménem Kennedy se vůbec nedal poučovat, naopak, prokázal se jako velmi vzdorovitý partner. Následovala berlínská a kubánská krize. A že proti sobě Kreml snadného soupeře nemá ani dnes, to se může bez ohledu na Tillersonovu nezkušenost prokázat už v následujících hodinách.