Článek
Vždycky tady pro vás budeme. Vždycky se na nás můžete spolehnout. A nezáleží na tom, jestli patříte k těm, kdo nám tleskají, nebo nám nadávají, říká Ivan Hrkel. Zdravotní bratr z JIPky na Bulovce, který se teď stará (nejen) o pacienty s covidem, poskytl rozhovor Seznam Zprávám, ve kterém popsal, jak jeho práce vypadá. I to, jak nepěkné zprávy teď zdravotníkům chodí. „Někteří lidé by se měli zamyslet nad tím, že ze sebe opravdu spoustu obětujeme, abychom pomohli druhým,“ říká.
Rozhovor vznikl při natáčení publicistického pořadu Terén, v jehož aktuálním díle novinářka Kristina Ciroková mapovala, co zažívají zdravotníci v první linii. A jak vnímají nechuť společnosti znovu se kvůli nákaze uskromnit. Odpovědi naleznete v přiloženém videu. Rozhovor s Ivanem Hrkelem pak níže.
Terén Kristiny Cirokové: Nesemknuti. Pátrali jsme, proč teď koronavirová krize Čechy nespojila. Video: Kristina Ciroková
Povězte: Jaká je teď u vás na oddělení situace?
Těžká. Těžká, protože personálu je málo a práce stále přibývá. Stále musíme dělat přesčasy, takže už jsme docela psychicky i fyzicky unavení.
Když mluvíte o přesčasech, můžete to nějak vyčíslit, ať máme představu?
Za posledních 7 dní jsem měl 6 služeb. S tím, že mám třeba 3 noční, pak den volno a pak jdu na 3 denní. A takhle se střídáme skoro všichni, protože personálu je nedostatek. Do toho jsme si měli dovybrat dovolené, které nám prve zrušili, o to těžší je služby obsadit.
Kolik hodin služba trvá?
Oficiálně 12 hodin, od sedmé ráno do sedmé večer, nebo opačně, pokud máte noční. Ale samozřejmě střídáme se dříve a kolikrát odcházíme i později. Nemůžete si říct, že už jdete, když máte něco nedodělaného. Nechcete to přehazovat na službu, která přijde po vás.
Zkoušelo třeba vedení nemocnice najít personál na výpomoc? Máte už tady někoho takového?
Pokud vím, tak ano, zkoušeli to. Chodí sem pomáhat medici, ale jelikož tohle oddělení je specifické, pokud jde o přístroje i pacienty, tak nějakou dobu trvá, než se člověk zaučí. A aby se tady střídaly ty čtyři sestry, takzvané pendlerky mezi ostatními nemocnicemi, to by bylo hrozně složité pro ně i pro nás. Protože… my je fakt musíme zaučit v našem provozu, s našimi přístroji.
Rozumím. Mohl byste popsat, jak moc náročná je péče o covidové pacienty? Je to jiné než za normálního provozu?
Záleží na tom, jestli je pacient při vědomí, takzvaný sponťák, nebo jestli je zaintubovaný. Když je při vědomí, tak nám ve spoustě věcí pomůže, spolupracuje s námi. U pacienta, který je zaintubovaný, potřebujete třeba jen na hygienu 3 až 4 sestry. 2 sestry plus sanita. Kvůli otáčení, kvůli bezpečnosti – abychom při manipulaci něco nevytáhli. Tím myslím třeba intubační kanylu. Fyzicky je to občas hodně náročné, protože covid postihuje samozřejmě různé lidi, ale často obézní. A obezita tu práci o hodně ztěžuje.
A do toho jste ještě v ochranných oblecích. Jak často se musíte převlékat, jak se v tom pracuje?
Máme tu Tyveky (druh jednorázového ochranného oděvu, pozn. red.), zkrátka atombordely, ve kterých je neskutečné vedro. Jsme strašně šťastní, že jsme jako sponzorský dar od kraje dostali teď klimatizace, protože před létem jsme je tu neměli a na pokoji bylo třeba 38 stupňů. A my se v tom strašně potili. Z toho vedra vám pak už mozek ani moc nemyslí… Do těch Tyveků se oblékáme každé 3 hodiny. A někdy v tom jsme třeba jen 10 minut, někdy 2 hodiny. Záleží na tom, jestli je pacient stabilní, leží u nás, nebo jestli je to nový příjem, nebo musíme dělat nějakou odbornější práci typu zavádění centrálních žilních vstupů, intubování, nebo vás volají k resuscitaci… Je to hrozně individuální. Nejdéle jsem v tom byl v kuse 3 a půl hodiny.
Nemáte strach, že se nakazíte? Potažmo že pak můžete nakazit svou rodinu?
Tak ze začátku jsem se bál. Možná první dva měsíce. Protože jsme nevěděli, co to obnáší. Teď mám před covidem dál respekt, ale už ne strach. Druhá věc je, že pracuji na infekčním oddělením a tam je kolikrát proč se bát jiných nemocí, které jsou třeba na delší hospitalizaci, nebo mají daleko horší průběh než covid-19.
Když se podíváte na to, jak narůstá počet nakažených, jaký z toho máte pocit jako člověk, co se pak s pacienty setkává?
Takto: Na jaře byl také nárůst, ale až tolik se nasazení v nemocnicích neřešilo. Současná vládní masáž mně osobně připadá skutečně šílená. A nám hodně ztěžuje práci. Protože na začátku nám lidé zvenku tleskali, pomáhali. A teďka nám kolikrát chodí už nenávistné zprávy. Že prý se tváříme, jak jsme hrozně zoufalí, že si akorát furt stěžujeme, prostě nás vidí v černém. Ale zdravotníci nejsou ti, kdo si stěžují, že tu ty nárůstu jsou. My na to jsme připraveni. V podstatě na vlastní úkor, na úkor fyzického a psychického zdraví, ale jsme tu. Vláda by se měla ovšem nad tou mediální masáží zamyslet. Co vypouští na veřejnost za informace.
A co říkáte na lidi, kteří odmítají nosit roušky, kteří zkrátka odmítají jakékoli omezení kvůli pandemii?
No… Jelikož sám mám v práci roušek až po krk, také jsem šťastný, když ji nemusím mít, že nejsou venku povinné. S tím, že je musím nosit do krámu, nebo v MHD, jsem se smířil.
Takže roušky určitě ano. Ale pokud se mě ptáte na můj soukromý názor na všechna ta další opatření, tam jsem někde mezi. Myslím si, že jak se teď všechno zavírá, stejně to nebude mít takový vliv. Budou to postupně uvolňovat – a nastane zase třetí vlna. Za mě osobně, a skutečně nemluvím za ostatní zdravotníky, jsou opatření až zbytečně přehnaná. Ano, nosit roušky, ať zůstanou v obchodech a MHD, ale ty další věci víc lidsky.
Vrátím se ještě k tomu, jak jste říkal, že práce je hodně náročná fyzicky, ale i na psychiku. Jak to psychicky zvládáte vy sám? A co kolegové, kolegyně?
My se tady kolektivně – mezi sebou – podporujeme. Hodně si pomáháme. Teď máme na oddělení jak covidové, tak necovidové pacienty. Pravidelně si je střídáme, aby to bylo férové; prostě jeden týden má jedna sestra covidy, druhá sestra necovidy, pak se vymění. Aby byla nějaká psychohygiena, odpočinek od toho všeho, od oblékání do těch Tyveků, od náročnosti těch pacientů… Snažíme se postavit služby tak, aby nás v nich bylo početně víc. Aby to nebyl tak velký psychický a fyzický nátlak.
Ono je to fakt únavné, protože zas jak je nás ve službě víc, tak služeb přibývá. Máme více přesčasů a jsme častěji v práci, což zasahuje do osobních životů nás všech. Pořád jsi v práci, nikdy nejsi doma, to nezdravotník asi těžko pochopí. Já osobně mám partnera zdravotníka, takže tu situaci chápe, ale stejně je to těžké. Je těžké poslouchat, že jsem pořád v práci.
Chtěl byste něco vzkázat lidem? Třeba těm, kteří teď mají strach, že se na ně v nemocnici nedostane lůžko, protože je prostě přehlcený zdravotnický systém?
To je jednoduché. Těm bych chtěl vzkázat, že my tady pro ně vždycky budeme. A je jedno, co si o nás myslí, jestli nám budou tleskat, nebo nám budou nadávat: My zdravotníci tu budeme pořád. A vždycky se o ně postaráme. A vždycky se budeme snažit udělat i nemožné, aby se pro ně to lůžko našlo. I za cenu, že bohužel někdy obětujeme náš vlastní osobní život, abychom pomohli těm druhým. Nad tím by se měli někteří lidé zamyslet. Že ze sebe opravdu spoustu obětujeme, abychom pomohli druhým.
