Článek
Konstantin Sulimenko přišel do Seznamu v roce 2018 jako posila Šťastného pondělí. Satiře se v týmu Jindřicha Šídla věnuje i teď, působí hlavně jako scenárista a moderátor. Kromě toho je nejmladším z autorů pravidelných glos Seznam Zpráv Dvě minuty a moderátorem komediálního podcastu Trafika.
Politická satira je v Česku zapeklitý žánr. Kdo ji u nás podle tebe dělá dobře a u čeho se ti naopak trapností kroutí prsty u nohou?
U satiry a humoru obecně je problém, že i technicky dokonalý vtip vždycky přijde vtipný jen lidem, kteří s ním souzní názorově. Spoustě lidem tak budu připadat trapný i já, což je naprosto pochopitelné. Za sebe můžu říct, že ze současné české satiry nemám moc rád bývalé politiky, kteří se vydali cestou glosování a satirizování, aniž by se uměli oprostit od svého politického ega – byť jsou třeba i vtipní.
Také některé satirické pořady založené na imitaci politiků občas nedokážu dokoukat, protože tvůrci spoléhají na onu imitaci a když se zaposloucháte pořádně do obsahu, je to plytké, nudné a vlastně pořád dokola to samé. Naopak líbí se mi třeba Mikýř, je originální, svižný a skvěle pracuje se společenskými memy (v nejširším slova smyslu).
Politická komunikace je odjakživa plná frází a eufemismů – třeba výrazy jako „restrukturalizace státních financí“ skrývající fakt, že někdo nejspíš před výplatou nebude mít na jídlo. Co jsou pro tebe coby studenta lingvistiky ty největší jazykové přešlapy?
Osobně mám nejradši politické metafory, metonymie a prototypizování. Třeba když se mluví o zeštíhlování státu – jednak nádherná metafora, protože všichni přece máme radši štíhlé postavy namísto těch oplácaných, takže štíhlý je už z principu lepší než tlustý, takže i pro stát to musí být lepší.
Metonymii tam zase najdeme ve státu – u státu jako celku asi nemůžeme zeštíhlit o 30 % úplně každý jednotlivý výdaj, spíše budeme šetřit v určitých částech, přičemž každý z nás si pravděpodobně představuje malinko jiné části státu, kde se podle nás dá šetřit. A těch částí státu, které potřebujeme my, se to přece nedotkne! To je ta takzvaná konceptuální metonymie, záměna částí za celek v naší mysli, která nám dovoluje nám výhodné interpretace věcí. A politické strany v tom výtečně bruslí.
O prototypizaci už jsem psal pár glos, je to strašně výhodný stav, kdy si stanovíš v hlavě pro nějakou skupinu jednoho zástupce (prototyp), podle kterého soudíš celou skupinu. Proto jsou v hlavách lidí často všichni Piráti a Starostové feťáci (a všimni si, že Starostům stačí být jen v koalici s Piráty, protože sotva najdeme fetujícího starostu), v ODS bigotní asociálové a v ANO mafiáni. Třeba celá antikampaň Babiše proti Pirátům je ukázkou přesně tohoto.
V podcastu Trafika zkoušíš své hosty z událostí týdne a často se ukazuje, že hranice mezi tím, co vypadá jako realita a co jako smyšlenka, je tenká. Jak vnímáš účinnost a smysl boje s dezinformacemi, který je teď často skloňovaným tématem?
V první řadě nemám rád ten přístup, že za vším je cílená dezinformace. Hromada věcí ve veřejném prostoru se děje náhodně a nikdo je nemá pod kontrolou. Ten nastíněný „boj“ s dezinformacemi je mimochodem také krásná metafora, konkrétně personifikace. Dává nám představu, že se s dezinformacemi dá nějak konvenčně bojovat a porazit je. To nejde. V době sociálních sítí nevidím moc smysl snažit se řešit problém dezinformací blokováním serverů takový obsah nabízejících. To jen v konzumentech vzbudí pocit, že jsou disidenti a budou dezinformace šířit jinak.
Je to omšelá fráze, ale za mě je jedinou cestou lepší vzdělávání – ani ne konkrétně mediální, ale spíše obecné. Nevidět za vším podobnost, nepodléhat falešným dilematům, chápat princip korelace a kauzality, a hlavně když něco nevím nebo nechápu, tak nejít za prvním zkratkovitým vysvětlením, které se mi líbí, protože se mi hodí.
Před časem jsem citoval v Trafice jeden dezinformační web, který napsal, že za tornádem na Moravě stojí zkouška čínského přístroje na kontrolování počasí. Jasně – to vysvětlení je logické, protože je to A -> B, ale než z toho udělám jasný závěr, můžu možná promyslet alternativy. Toto je samozřejmě úplně okrajová dezinformace, které uvěří jen opravdoví extremisté. Ale hezky ilustruje logiku jejich tvorby, která využívá naše myšlenkové zkratky a přirozenou důvěru. To jinak než vzděláváním ani změnit nejde.
Tři otázky pro Konstantina Sulimenka vyšly původně v newsletteru Pod čarou, ve kterém Matouš Hrdina každou sobotu shrnuje nečekané trendy, přidává tipy na zajímavé čtení na Seznam Zprávách a odjinud a zpovídá redakční kolegy. Přihlaste se k odběru a nepřijdete o ani jedno vydání.
