Ze soudruha nedotknutelným „císařem“. Si Ťin-pching doslova přepisuje dějiny

Si Ťin-pchingova tvář se stala součástí denního života každého Číňana. „Strýček Si“ je totiž všude - na titulních stranách oficiálních novin Žen-min ž’-pao, za rámečky na oprýskaných zdech obývacích pokojů, na ozdobných suvenýrech prodávaných v okolí náměstí Nebeského klidu v Pekingu.

Vyšší mety dosáhl už jen Mao Ce-tung, Velký kormidelník a zakladatel Komunistické strany Číny (KSČ), který už desetiletí spolu s bezpečnostními kamerami střeží pekingské náměstí. Jakmile se na jeho portrétu podepíše zub času, nahradí ho čerstvější kopie. Nikdy jej však nikdo neodstraní.

Éra Maovy Číny je však tatam, stejně jako roky slávy Teng Siao-pchinga. V učebnicích jako epochální vůdce a přirozený dědic revoluce, kterou Mao uvedl do pohybu, nyní zakotví i Si Ťin-pching.

Téměř 400 řádných a náhradních členů ústředního výboru se v pondělí sešlo v pekingském hotelu Ťing-si na šestém plenárním zasedání Ústředního výboru, nejvyššího řídícího orgánu Komunistické strany Číny. Prezident a generální tajemník strany Si Ťin-pching jménem Politbyra, 25členného mocenského jádra strany, předložil pracovní zprávu a představil ji jako „návrh“ historické rezoluce, napsala státní agentura Sin-chua.

Do čtvrtečního dne D nebylo příliš jasné, co bude jejím obsahem. Vzhledem k tomu, že jde ve stoleté historii KSČ teprve o třetí usnesení svého druhu, dala se vytušit přinejmenším jeho důležitost.

„Ještě před začátkem tohoto pléna list People‘s Daily citoval Tenga Siao-pchinga, čímž ‚usnesení o historii‘ popsal jako usnesení o jednotě strany. A letošní usnesení bude o jednotě strany ještě více než předchozí dvě. První rezoluce ratifikovala politickou linii nastolenou Maem prostřednictvím nápravného hnutí v letech 1941 až 1943 ve straně, zatímco druhá v roce 1981 ‚urovnala‘ otázku éry kulturní revoluce (1966–1976),“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Giorgio Strafella, seniorní výzkumník projektu Sinofon Univerzity Palackého v Olomouci.

Letošní plénum a usnesení tak bude zejména o úspěších Komunistické strany a jejího zvládání pandemie covidu-19, dodává sinolog. „Jestliže Si Ťin-pchinga oslavují jako velkého marxistu, úspěšného reformátora strany a vrcholného vyjádření čínské moudrosti, je to proto, že je Si Ťin-pching tváří dnešní vítězné strany v celé její hrdosti a sebevědomí,“ říká Strafella. Stejně jako další odborníci však dodává, že nejde o snahu řešit problémy, ale přepsat historii.

Jak Strafella zmínil, dosud byla učiněna pouze dvě historická usnesení. První za vlády Mao Ce-tunga ve 40. letech, druhé za éry Teng Siao-pchinga v roce 1981. Mao si tímto posvětil post jediného skutečného revolučního vůdce, zatímco Teng se snažil zachránit stranu před nejhoršími excesy Maovy vlády.

Od Si Ťin-pchinga se neočekává, že by historii strany vymazal, ale že zamlčí její největší nedostatky a fakticky popře jakékoli její chyby. Oficiální dokumenty, včetně nové historie KSČ, věnují čtvrtinu stránek éře Si Ťin-pchinga.

„Jde o přepsání historie tak, aby odpovídala tomu, o čem strana tvrdí, že toho dosáhla, s mnohem větším důrazem na čínskou národní hrdost a antiimperialismus než na třídní boj a revoluční boj rané KSČ proti feudalismu staré Číny,“ vysvětluje Giorgio Strafella.

Podle agentury Sin-chua Ústřední výbor ve čtvrtek vyzval „celou stranu, celou armádu a lidi všech etnických skupin, aby se těsněji sjednotili kolem ústředního výboru strany se soudruhem Si Ťin-pchingem jako jádrem, aby plně zavedly Si Ťin-pchingovu novou éru socialismu s čínskými rysy.“ Dokument také oslavuje prezidentovy „hluboké myšlenky“ a „významné teorie“ a jmenuje úspěchy, jako jsou zásah v Hongkongu a válka proti korupci.

Rezoluce tak nejen přetvoří minulost, ale definuje i budoucnost, ve které bude Si dle předpokladů vládnout doživotně. Už v roce 2018 strana zrušila článek, který omezoval prezidentovo funkční období. Rezoluce dle analytiků představuje tezi o třístupňové cestě k velikosti, z nichž každá odpovídá své době.

Začíná Mao Ce-tungem, pokračuje Teng Siao-pchingem a plynule přechází v Si Ťin-pchinga. Mao je líčen jako vedoucí lidu v boji proti útlaku, Teng díky svým ekonomickým reformám jako nositel prosperity, zatímco Si Ťin-pching upevňuje své úspěchy v době bezprecedentní geopolitické moci.

V příběhu tak nezbývá prostor pro postavy bývalých prezidentů Ťiang Ce-mina a Chu Ťin-tchao. Je to příběh o tom, jak čínský triumvirát udělal ze země začínající supervelmoc, ale Mao a Teng byli pouze neotřesitelným základem. Až Si je ten vůdce, kterému jsou hvězdy nakloněny ke splnění „čínského snu“.

Od svého nástupu k moci v roce 2012 byl Si Ťin-pching často přirovnáván k Maovi, „polobohu“, který pustošil národ v honbě za komunistickými ideály. Ačkoli ho dovedl k rozsáhlému hladomoru, masy lidí ho adorovaly.

Od doby Maa žádný jiný čínský vůdce takovou autoritu neměl – až Si Ťin-pching. Ten však není revolucionář či verze Mao 2.0. Je právníkem a etnickým nacionalistou zastávajícím vizi čínského obrození, která čerpá z tradic minulých impérií, píší analytici. Hovoří v marxistických pojmech o třídním boji a využívá maoistických taktik, jako je sebekritika a náprava.

Jeho styl komunismu ale také propaguje Konfucia a výdobytky moderní doby. Tento čínský prezident se považuje za pomazaného zachránce předurčeného k vedení země v době „nové éry“ poháněné rostoucí prosperitou a politickou oddaností. Zda se jeho vize shodují s realitou, je pak už otázka druhá.

Jak poukazují zahraniční analytici, Siho specifika vládnutí se prokázala například během pandemie. Politický systém, ač se sklony k tvrdým zásahům, však bývá křehký. Právě to definovalo počáteční ututlávání šíření viru z Wu-chanu za cenu tisíců mrtvých civilistů.

Jakmile se cokoli pokazilo, Si Ťin-pching použil klasickou techniku: potrestat místní úředníky a zároveň udržet císaře bez viny. A právě „císař“ je funkcí, kterou zahraniční analytici Si Ťin-pchingovi možná s jistou nadsázkou přisuzují.

Vzhledem k tvrdému přístupu Si Ťin-pchinga a přísným zásahům jeho vlády proti svobodě v nejrůznějším smyslu slova, ať už jde o cenzuru nebo porušování lidských práv, ale jeho status „doživotního císaře“ doposud nebyl bez rizik.

Ve čtvrtek po poledni našeho času tak čínská státní média začala sdílet zprávy o dění za zavřenými dveřmi. „Si Ťin-pching zvážil a přijal Rezoluci o hlavních úspěších a historických zkušenostech strany za minulé století a usnesení o svolání 20. národního sjezdu Komunistické strany Číny,“ napsal The Guardian.

Historická rezoluce tedy zformuje budoucnost čínské politiky a společnosti, ale také způsob, jakým se budou ve školách vyučovat dějiny. Kritikům se nelíbí zejména kult osobnosti, který Si Ťin-pchinga obklopuje. Usnesení bedlivě sleduje celý svět, který doufá, že mu pomůže vypořádat se s rostoucí agresivitou Pekingu a pochopit záměry čínského prezidenta ohledně role jeho země na světové scéně.

To, že Si Ťin-pchingovi trvalo deset let, než takové usnesení předložil, může být důkazem toho, že jeho chápání moci není bez kontroverzí, píše diplomatická korespondentka The Times Catherine Philpová. Zatímco levice stále uctívá Maa, jiní napravo se obávají sklouznutí k diktátorskému kultu osobnosti.

Se Si Ťin-pchingem pak přišly i novinky. V roce 2017 se stal prvním čínským vůdcem, který vystoupil na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu a hájil globalizaci a liberální ekonomický řád. „Je čas, abychom se dostali do centra pozornosti,“ řekl tehdy.

Od té doby Čína prochází obchodní válkou se Spojenými státy, pandemií koronaviru s politikou nulové tolerance, kvůli které zavřela a zamkla dveře většině vnějšího světa. Siho touha hrát hlavní roli na mezinárodní scéně však zpochybňuje například jeho neúčast na několika multilaterálních setkáních na vysoké úrovni, včetně G20 v Římě a klimatické konference COP26 v Glasgow.

Podle některých odborníků vzhledem k tomu, že hlavním bodem sešlostí bylo klima, se chtěl Si jednoduše akci vyhnout. Tušil, že na tomto poli neuspěje. Sám už však dva roky neopustil území Číny, která je čím dál izolovanější od okolního světa – a to nejen kvůli pandemii. Znepokojení sílí i kvůli tomu, jak Peking utahuje šrouby v Hongkongu, pronásleduje Ujgury a další etnika v Sin-ťiangu, nemluvě o jeho hrozbách vůči Tchaj-wanu.

Navzdory všemu však nelze pochybovat o jeho zařazení do „síně slávy“ přelomových vůdců KSČ. Nyní je Čína zcela Si Ťin-pchingova.