Štáfek: Že dostanu? To se bojíte vždycky, Helenka Vondráčková ale zafungovala

Jak dlouhých pro vás bylo těch 69 vteřin?

Tak zpětně, když budu rekapitulovat, tak to bylo relativně krátké.

Takže jste se ani nerozkoukal a už to bylo pryč.

Víceméně. Ta příprava byla dlouhá, ale ten samotný akt v tom Oktagonu byl krátký.

Co vám šlo hlavou, když jste vstoupil do Oktagonu a dveře se za vámi zavřely?

Na to se snažím zpětně přijít, protože ty pocit byly smíšené, já jsem byl hodně nervózní předtím, než jsem vůbec tam šel, ale v momentě, kdy mi začla nástupovka…

Nástupovka Helena Vondráčková.

Je to tak, Helenka. Helenka zafungovala. Tak to ze mě nějak spadlo, v momentě, kdy se zavřely ty dveře v té kleci, tak já už jsem se soustředil jenom na to jedno.

Nebál jste se, když jste tam šel, že dostanete úplně strašně, jak to říct slušně, na budku?

Na držku, rozumím. To se bojíte vždycky. Pochopitelně to řešíte v hlavě, ve většině případů je daleko víc negativistických scénářů toho, jak to může dopadnout špatně. Je to nějakých 85 procent, co ta hlava dokáže vyplodit za různé scénáře. Takže to se mi v hlavě odehrávalo těch 14 dní do zápasu, jak by to mohlo jako skončit, jak budu vypadat, co ten můj nos velký atd. Ale v moment, kdy tam jste, už nic takového neřešíte.

Bylo to poměrně rychlé, jak jsme si říkali, vy jste vlastně tomu soupeři dal nějak zleva, zprava…

Zprava, zleva.

Byla to spíš taková facka než hák. To byl záměr?

Většina lidí si to myslí, že vypínala ta facka, já vím, že vypínal ten pravý hák no, ta facka už byla jenom takový reflex víceméně.

Takže to nebyl záměr dorazit ho fackou.

Ne, to nebyl.

Rozumím. Je to scénář, který jste čekal? Že by to skončilo takhle rychle?

Tenhle jediný scénář jsem nečekal. Měl jsem co se týče těch pozitivních scénářů, nějaké varianty toho, co chci dělat, věci, které mi šly na tréninku a které jsme chtěli praktikovat.

Například.

Místo kopání front kicku, ten up kick, tak to jsme věděli, že chceme dělat, že soupeř je menší a že mi to na těch tréninkách docela fungovalo.

Vy jste tam před ním i chvilku utíkal.

My jsme věděli, že on mě bude chtít tahat na zem. My jsme se samozřejmě na tý zemi nějak připravovali. Rozhodně to nebylo jenom o tom, že bych zem vypustil a jel jenom postoj, ale nechtělo se mi s ním pochopitelně na zem. Takže jsem se snažil udělat všechno pro to, abychom tam nekončili.

Když jste byl malý, uměl jste se prát?

Nepral jsem se nikdy…

Takže vůbec nejste rváč?

Já jsem to už někde říkal, pral jsem se jednou snad na základce. Na výletě v zoologické zahradě, ještě takhle úplně ztřeštěně. A to je všechno, kde jsem se pral.

A kde se to ve vás teda vzalo?

To já sám nevím. To já teď poslední dva roky zjišťuju, kde se to ve mně bere.

A co vás na tom sportu baví?

Obecně mě baví ta disciplína, ta zodpovědnost. Fight life je na jednu stranu v něčem hrozně spravedlivý a člověk, když to dělá, tak ho to nějakým způsobem naplňuje. A mě to naplňuje.

Ale disciplína je určitě i u jiných sportů, ne?

Určitě.

MMA je poměrně brutální. To vám nevadí, že vlastně při zápasech ta krev někdy stříká prakticky až do obýváku?

Mě na tom hlavně baví to, že je to komplexní sport, je tam víceméně úplně všechno. A myslím si, že ten pohled na MMA jako na sport, který je brutální, je hodně povrchní a spíše prvoplánová reakce nějakého člověka, co to třeba nezná.

Ale je to pravda, ne? Vám se nezdá být brutální?

Je to ostré. Ale zas na druhou stranu si říkám, že daleko horší zranění se vám může stát, když jedete na lyžích bez helmy. A rozsekáte se.

Já jsem viděla fotky zraněných z MMA a taky to nebyl žádný pěkný pohled, vyvrácené klouby, zlámané nohy, ruce.

Tak jsou samozřejmě nějaké případy, kdy se něco takového děje, dochází k nějakým cutům, roztrženým obočím. A té krve je tam relativně dost. Zas na druhou stranu rozhodčí má nějakou zodpovědnost a nelajsne si, aby lidé v ringu umírali, protože by to šlo taky na jeho triko. A jsou na to připravení. Mně to přijde zase fér v tom, že kolikrát může padnout jenom jedna dvě rány a je konec, rozhodčí to zastaví. A je hotovo. Někdy se ti dva rváči prostě rvou až do samého konce. A někdy to je drsné a brutální.

Vy jste nastoupil proti Slovákovi Peteru Benkovi. A to v kategorii do 84 kilogramů. On měl původně ještě před půl rokem 140. Pak shodil zhruba půl metráku. Vy jste se taky musel nějak držet?

Myslím si, že to nebylo jako shodou okolností jako před půl rokem, že je to delší doba…

Před rokem a půl.

Jo. Na jednu stranu je to obdivuhodný. Celkově, co jsem hubnul, to bylo nějakých 10 kilo. Já jsem šel z původních asi 94 kilo na 84. A rozhodně to nebyl tak velký zásah jako podstoupil on. Zas na druhou stranu on v prvním zápase, kde mám takový dojem šli 93 kilo, vlastně vyhrál. A pak se mu úplně tu váhu nepodařilo dodržet, takže pak to shazování bylo daleko složitější…

Takže u vás žádné drastické diety nebyly?

Ta poslední dvě kila nebyla úplně příjemná, ale nějak to šlo. Ve srovnání s ním to pro mě byla víceméně brnkačka, on to měl určitě náročnější.

Jak konkrétně jste musel omezit životosprávu?

Já jsem najel na krabičkovou dietu. S tím, že bych to nenazýval úplně dietou. Kalorií jsem měl relativně dost, protože jsem měl velký výdej, takže jsem musel mít pochopitelně i velký příjem. Ale spíš tam šlo o to, že jsem se díky tomu naučil jíst pravidelně, což jsem do té doby úplně neuměl, jedl jsem špatně, zatímco teď ten poslední rok a půl, když k tomu připočítáme i ten box a to, tak fakt jsem jedl pravidelně. Prostě snídani, sváču, oběd, další sváču a večeři. Takže tohle hrálo velkou roli i v tom hubnutí, v té poslední fázi, protože my jsme pochopitelně třeba ten poslední měsíc ty kalorie ubírali. A šli jsme s tou váhou trošku dolů.

A co psychika? Když jsem se dívala na to, co o vás psaly sázkovky před tím zápasem, tak vám předpovídaly, že budete lepší v postoji, v boxu a taky psychicky. Taky to tak berete, že psychika je vaše devíza?

Nevím, jak na to přišly.

Asi působíte odolně.

To se tak může zdát. Jinak já jsem vevnitř relativně zranitelný člověk. Povolal jsem mentálního kouče. Byla to moje první zkušenost se sportovním psychologem. Abych se vyzpovídal prostě z těch svých věcí a pracovali jsme na tom, abych byl trošku odolnější.

Co vám radil?

Ta sezení s tím mentálním koučem bych úplně asi nekonkretizoval…

Jenom obecně…

Obecně je to o změně úhlu pohledu na věc. On vás navádí, není to záruka toho, že když chodíte k mentálnímu kouči, tak z vás udělá mentálně odolného člověka. Nicméně já na sobě díky Petrovi Žídkovi ten progres určitě za těch pár měsíců vidím. Jsem trémista. Každý si říká, že mám zkušenost s divadlem, s filmem a že mi nedělá problém jít mezi lidi. Ale jít před vyprodanou O2 arenu, kde je 20 tisíc lidí a ke všemu si nechat dát do držky… Je taky rozdíl, když jste třeba interpret nějaké hudební kapely a jdete na pódium před 20 tisíc lidí a brnkáte tam na kytaru. Tak je to supr, je to fajn, můžete mít trému, ale je to pořád něco jiného, než když víte, že vás bude někdo chtít prostě kopat a mlátit.

Vy jste vlastně kvůli MMA na chvilku odstavil na vedlejší kolej herectví, což teda zatím bylo vaše hlavní živobytí, konkrétně jste seknul se svojí rolí v seriálu Ulice, je to definitivní?

Já neříkám nikdy, že je to definitivní. Já už jsem tam skončil dřív, teď jsem se tam na chvilku vrátil na tři čtvrtě rok, rok. Což bylo od začátku jasné, protože už jsme věděli, že mě tohle čeká, ale že tam delší dobu být nechci.

Nejde to skloubit?

Nechce se mi to kloubit. Asi to jde, všechno jde, když se chce. Ale poslední tři roky jsem víceméně neslezl z placu, i díky tomu kriminálnímu seriálu, co jsem dělal. A kloubit předtím s boxem a teď s MMA bylo náročné. Ráno jsem vstával na trénink, abych jel na natáčení a po natáčení jsem prostě jel zase na trénink. A vlastně jsem nedělal nic jiného než, že jsem spal, žral a točil a trénoval. Takže na mě toho už bylo moc. Hlavní důvod nebylo MMA, ale celkově to svým způsobem bylo vysvobození, abych si řekl, že prachy nejsou prostě všechno a že je zapotřebí zvolnit a že nechci jako vystresovaný ve 30 letech chcípnout, když to přeženu, protože to natáčení je náročné kolikrát.

Váš velký sportovní úspěch komentoval taky umělec TMBK. Na jeho obrýzku z oktagonu bylo napsáno: Je to kluk z Ulice. To vás pobavilo?

Jo, pobavilo mě to moc. On má supr koláže, já ho sleduju.

Nemrzelo vás to trošku? Že jste pro spoustu lidí – nejenom pro TMBK – pořád „ten kluk z Ulice“?

Mě to nemrzí. Já už to tak nějak beru, mám nějakou sebereflexi a dokážu na rovinu říct, že to pochopitelně není ten nejlepší top seriál, který tady na české scéně je. Zase v rámci toho žánru si myslím, že je to pochopitelně úspěšná věc. Já mám svým způsobem takový dluh vůči tomu seriálu, protože oni jsou ti, kteří mi otevřeli ty dvířka.

Ale je to nálepka, které se půjde asi těžko zbavit: „ten z nekonečného seriálu”.

Samozřejmě, zase na druhou stranu, myslím si, že za poslední roky jsem podstoupil kroky, které znamenají to, že se té nálepky pomalu ale jistě můžu zbavovat.

Jeden z těch kroků byl například seriál Vyšehrad, kde jste nejenom hrál, ale taky ho režíroval.

To je další nálepka mimo jiné.

Buď jste fotbalista Lavi (ze seriálu Vyšehrad, pozn.red.) nebo ten z Ulice.

Přesně tak.

Vy teď chystáte o Lavim film. Točit se začne kdy?

Mělo by se začít točit na jaře 2020.

Kam ty nové osudy zavedou fotbalistu Laviho?

To asi nemůžu úplně takhle prozrazovat. Ale Lavi bude mít před sebou novou životní výzvu.

Nový klub?

Výzvu sportovní, fotbalovou. A samozřejmě výzvu v podobě i nějaké rodiny. A já za sebe můžu říct, že je to jeden z nejvtipnějších scénářů, které jsem za posledních několik let četl. Je pravda, že jich třeba nebylo úplně tolik.

Nevyčerpala se ta postava fotbalisty už?

Vůbec. To prostředí obecně je nevyčerpatelné, to je taková studnice, my už jsme to říkali milionkrát, ty fotbalisti, nejenom ty fotbalisti… ten český fotbal si ty příběhy píše sám. A my to nějakým způsobem jenom kopírujeme. V tuhle chvíli se bavíme o celovečerním filmu. Takže to nebylo úplně tak jednoduché, jako předtím u těch 10minutových dílů na internet. Museli jsme tomu dát nějakou hlavní dějovou linku. A samozřejmě i ty boční. Ale myslím si, že to bude fajn. Já hrozně dám na Jirku Mádla, kterému jsem za tu dobu, co se známe, poslal několik věcí, co jsme napsali, a vlastně ani jedna z nich se mu nelíbila, protože on je hrozný dramaturgický pes. A v momentě, kdy četl Vyšehrad, tak jásal. A já jsem si říkal: No tak supr, to jsme na správné cestě.

Vy jste v tom seriálu, který měl 10 dílů, angažoval do vedlejších rolí skutečné fotbalisty. I teď se můžeme na někoho těšit?

Můžeme. No, můžeme.

Prozradíte?

Nechci prozrazovat, co se týče fotbalistů, ale prozradím vám, že se můžete těšit i na spoustu hokejistů z NHL, typu Davidů Pastrňáků, Kubů Voráčků a tak dále.

Vy jste minulý rok před prezidentskou volbou natočil se svoji prababičkou video, která, jak říkáte ve videu původně volila Miloše Zemana, protože to byl „ambiciózní muž s tahem na branku”, což už je podle vás už pryč…

I podle ní.

A dodáváte, že přišel čas na volbu Jiřího Drahoše. Myslíte si, že to k něčemu je, když herci a populární osobnosti, umělci, točí videa o politických tématech?

Tak určitě si myslím, že to k něčemu je. Zase na druhou stranu, je to v dnešní době všech těch haterů složité…

Schytal jste za to nějaké haty?

To víte, že jo. I spoustu ošklivých hatů na adresu mojí prababičky, jsem schytal. Nelichotivé věci, které tady nebudu konkretizovat.

Teď už by si to možná nedovolili, po vašem vítězství.

To nevím. Naopak, myslím si, že těch nabídek na další fighty jsem teď mimo jiné dostal tolik a dostal jsem tolik hatů ze stran nějakých lidí, kteří si myslí, že by mě zbili a chtěli by si na mně udělat jméno. A třeba by to tak bylo.

Nebyl mezi nimi Jiří Ovčáček, ze kterého jste si naopak dělal legraci vy, když jste mu jménem moderátora Karla Voříška napsal SMSku, že mu přejete hodně štěstí v nastávající prezidentské volbě?

Vidíte to, tak ono už se to dostalo ven, tak to je bezvadné. No, to jsme blbli. Ale zpátky…

Blbli, ale není to trochu moc? Vydávat se za někoho?

Jo jo, my jsme to samozřejmě potom už i utli a nebylo to úplně ok.

Omluvil jste se?

Nikomu jsem se neomluvil.

Panu Ovčáčkovi jste se neomluvil?

Ne.

Není to tak trochu klukovina, když na jedné straně natočíte video, chcete působit na spoustu lidí, aby třeba volili toho a toho, nevolili toho a toho a na druhou stranu pouštíte do světa falešné smsky?

Je to klukovina. Máte pravdu.

Z osobností politiky si neutahujete tedy jenom vy, ale i fanoušek, který si založil falešný účet na Twitteru právě pod jménem fotbalisty Laviho. A po vašem vítězství v MMA tam napsal: „Rád bych do ringu vyzval Jaroslava Tvrdíka, Jardo, máš na to koule?“ Jaroslav Tvrdík na to reagoval, odmítl to a napsal:" V Tvém věku jsem již za sebou měl rok v jednotkách pod patronátem OSN na území bývalé Jugoslávie, zkus vyzvat někoho stejně starého, takhle je to pokus o lacinou reklamu, synku." Vadí vám, že si někdo v podstatě vaším jménem udělal legraci z Jaroslava Tvrdíka?

Tak nebylo to mým jménem, bylo to jménem fiktivní postavy, ale bylo to nešťastné, tak já jsem na to jako reagoval, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

Ano, vy jste napsal: „Informujte, prosím, pana Tvrdíka (taťku), že došlo k nedorozumění.“

Tak mě potěšilo, že jako Laviho obecně nazval synkem, nebo jako mě, což bylo fajn, ale mě pobavila i ta jeho reakce, která byla velice rychlá. Když mi to kamarádi posílali, jestli jsem to já a jestli jsem se nezbláznil, tak jsem si říkal: Ježišmarjá, co se to tady zase jako děje.

A odpověděl vám?

Ne, nemám vůbec žádnou reakci. Vůbec nevím, jestli se to k němu dostalo.

Myslíte, že ještě někdy podpoříte někoho z politiků?

V momentě, kdy o tom budu přesvědčen a budu si myslet, že to k něčemu je, tak asi s tím nemám problém. To se vlastně vrátím k té vaší otázce, než jste mě tady zarazila tím Voříškem, že si myslím, že je fajn, když známé osobnosti jsou schopné podpořit nějakou politickou stranu, subjekt nebo třeba konkrétního člověka v rámci prezidentské volby, ale musí to mít nějaké parametry. Je rozdíl když máte pro mě úplného guru všeho, pana Svěráka, který někoho podporuje, a pak nějaké polocelebrity, typu mě a jiných, kteří někoho podporují a je to nešťastné. Viz tady na mě vytažená SMS s Karlem Voříškem a Jirkou Ovčáčkem. Což bylo i v době, kdy jsem se ještě možná trochu hledal, a bylo to nešťastné.

Teď už jste se našel?

To neříkám, že jsem se našel. Ale za poslední dva roky jsem prošel nějakým progresem a vím, že už bych to prostě neudělal.