Článek
V první vlně se plošné restrikce a regulace staly v Česku jedním z hlavních nástrojů boje proti nové nákaze. V průběhu času se pro potýkání se s covidem-19 osvědčila především omezení hromadných akcí a sportovních či kulturních událostí, zavření škol a restaurací, některých obchodů či plošné nošení roušek buď jen v uzavřených prostorách, nebo i venku. Vlády mohou nařízeními omezovat i volný pohyb osob, v českém případě byla ale i v nejtvrdší fázi boje s první vlnou karanténa zmírněna mnoha výjimkami.
Zatímco z čistě epidemiologického hlediska jsou tato opatření velmi účinná, jde samozřejmě o zbraně o dvou ostřích. Každé podobné opatření s sebou nese ekonomické a politické náklady, nezřídka astronomické. Škody po jarním „lockdownu“ české ekonomiky se budou počítat ve stovkách miliard korun. Uzavření škol zásadně zasahuje do ekonomických životů rodičů, pro něž vyhlídka, že se znovu stanou kromě zaměstnanců či podnikatelů také učiteli na plný úvazek, není vůbec lákavá. Zavírání restaurací a firem vystavuje stát nejen riziku makroekonomických následků, ale také nevoli podnikatelů a jejich snahám domoci se odškodnění.
Přes nezpochybnitelnou epidemiologickou účinnost plošných zákazů a regulací se vláda přirozeně bude snažit těmito nástroji šetřit. Nelze ovšem zpochybnit, že pokud by se pro jejich použití rozhodla, má je po ruce – se všemi zmíněnými následky.
S nástupem nového ministra zdravotnictví Romana Prymuly, zastánce spíše „jestřábího“ přístupu k epidemickým opatřením, se vytažení některých zbraní z této části arzenálu můžeme velmi brzy dočkat.
