Zbožní a spravedliví s povolením zabíjet. Jejich zkáza začala v pátek 13.

Učitelé středověkých dějin jako radikální aktivisté? Tohle spojení nevypadá pravděpodobně. Přesto se pro některé akademiky stalo samozřejmou součástí jejich práce. Nechtějí nechat bez odezvy manipulaci s dějinami a symboly, již předvádějí krajně pravicoví extremisté. A především cítí odpovědnost.

„Přemýšlím, zda dělám dost, abych tomu na svých přednáškách čelil a jestli si mohu být jistý, že třeba náhodou, nebo jen tím, že jsem byl zticha, nepřispívám k šíření bílého šovinismu,“ říká David Perry z univerzity v Minnesotě.

Nechce jen přihlížet tomu, jak fanatici za svitu loučí táhnou městem vyzdobení kříži a templářskými štíty.

Templáři. Středověký rytířský řád, který hned ve dvou polohách přežil svůj zánik: Jako předmět konspiračních teorií a přemítání o záhadách a tajemstvích středověku. A jako symbol novodobých „křižáků“.

Zkáza templářů začala v roce 1307. V pátek 13. října.

Templáři jsou výtvorem křížových výprav. Naplňují jejich potřeby praktické i ideové. Rytíři, kteří chrání poutníky ve svaté zemi. A zároveň řeholníci, oddaní, pokorní křesťané. Tedy rytíři, kteří vedou spravedlivou válku proti zlu, proti nevěřícím, proti muslimům.

Zárodky řádu vznikly už během první křížové výpravy po dobytí Jeruzaléma v roce 1099. Ideový manifest, který templáře vyobrazil jako spravedlivé rytíře, napsal jeden z nejvlivnějších představitelů tehdejší církve Bernard z Clairvaux. A řád byl oficiálně uznán papežskou bulou v roce 1139.

Křížové výpravy znamenaly obrovské vzedmutí náboženského prožitku i fanatismu. A také ohromný pohyb lidí. Francouzský historik Jacques Le Goff píše, že papež Urban II. a Bernard z Clairvaux, dva duchovní otcové křížových výprav, sledovali vlastně pragmatický plán: Sjednotit rozdělenou a bojující Evropu ideou spravedlivé války proti nevěřícím. A zároveň nabídnout lidem možnost velkého cíle, cesty, dobrodružství…

Té možnosti se chopily všechny vrstvy obyvatel. Hned během první křížové výpravy vyrazila ještě před rytíři „armáda chudáků“, která „cestou pozabíjela množství Židů, zvolna se rozprchla a byla udolána nemocemi, hladem a Turky dřív, než spatřila cíl: Svatou zemi, (Le Goff: Kultura středověké Evropy).

A u všeho podstatného byli templáři: Jako ochránci, svatí bojovníci, dopravci a bankéři.

Templářský řád měl sídlo v Jeruzalémě, ale postupně zakládal provincie po celé Evropě. V Itálii a ve Francii, ve městech jako Florencie nebo Marseille se templáři dostali do kontaktu s místními finančníky. Právě tady se evropské „finanční trhy“ rodily. A templáři se dokázali rychle učit.

Vytvořili ve své době originální a fungující model propojení cestovní kanceláře a banky: Pořídili si velké lodě, na kterých přepravovali rytíře do Svaté země. Aby se cestující nemuseli tahat vaky s penězi, nabídli se templáři, že jim peníze uschovají. S tím, že jejich zámořské pobočky v Jeruzalémě nebo v Akkonu sumy zase samozřejmě ochotně vyplatí.

Templáři se dokázali elegantně vyrovnat i s úskalím, které „bankovnictví“ za středověku téměř znemožňovalo: Křesťané nesměli mít nic společného s lichvou. To byla doména vyhrazená Židům. Templáři si účtovali příplatky za dodatečné služby. O úroku nebo lichvě nepadlo ani slovo.

Jenže obratnost, s níž se templáři dokázali zorientovat ve finančnictví, byla také jednou z hlavních příčin jejich zániku. Začaly se na ně obracet i panovnické dvory. A především v Anglii a ve Francii po čase spravovali v podstatě celé královské finance.

Příliš mocní a příliš bohatí. V očích králů jasný důvod k útoku.

Likvidace templářů začala zatýkáním představitelů řádu na příkaz francouzského krále Filipa IV. Sličného v roce 1307.

Podle historiků Dušana Foltýna a Libora Jana nešlo jen o snahu zkonfiskovat obrovský majetek, ale také o střet mezi francouzským králem a papežem Klementem: Kdo bude vedoucí postavou v procesu s templáři? A kdo získá hlavní podíl na jejich majetku? Zdá se, že výsledkem byl kompromis: Král nezískal tak velkou porci majetku, jakou získat chtěl, ale vůči papeži posílil mocenskou pozici.

Proces začal brutálními výslechy, při kterých se templáři přiznali ke všem obviněním.

Byly to v té době skutečné smrtelné hříchy. Mimo jiné měli templáři při skládání slibu plivat na krucifix, dopouštět se sodomie, nebo modloslužebnictví uctíváním symbolu jakési vousaté hlavy. Řád byl oficiálně zrušen v roce 1312, jeho poslední velmistr Jacques de Molay byl upálen o dva roky později.

Historici připouštějí, že templářský přijímací rituál mohl mít původně nějakou tajnou, mystickou část, pravděpodobně ji už ale neznali ani templáři ve 14. století. Nicméně se „templářské tajné praktiky“ staly předmětem legend už od počátku novověku. A k těmto legendám se přidávají další.

Proč Filip IV. věznil velmistra řádu dlouhých sedm let? Aby z něj dostal informaci o ukrytém templářském pokladu? Podařilo se? Kde ten poklad je? O čem svědčí, že velmistr na hranici krále i papeže proklel a oba dva skutečně do roka zemřeli? A snažili se templáři ovládnout svět? A snaží se o to, podobně jako ilumináti, dodnes?

Absurdity spojené s templáři dostaly nový mohutný impuls s románem Dana Browna Da Vinciho kód (2003). Bestseller, jehož se prodaly desítky milionů výtisků na celém světě, je založen na myšlence, že templáři vznikli jako zastírací manévr a ochrana pro jinou, mnohem důležitější instituci – Převorství sionské. Převorství mělo střežit Svatý Grál. A ten skutečně existuje, není to ale pohár, ze kterého pil Ježíš při poslední večeři, není to ani jiný podobný posvátný předmět. Je to vědění, že potomci Krista stále žijí. A že na začátku tohoto rodu stojí dítě, které spolu měli Ježíš a Marie Magdalena.

Základ příběhu převzal Brown z knihy Svatá krev a Svatý grál z roku 1982. A seriózní historici se shodují v tom, že jde o nepodložené spekulace a konspirační teorie. Lara Miller to shrnula: „Kniha je založena na notorických hoaxech.“

Průvod s loučemi, kříži, vlajkami a templářskými štíty, o kterém mluví historik David Perry, se uskutečnil před čtyřmi roky v americkém městě Charlottesville. Neonacisté dva dny protestovali proti plánu na odstranění sochy generála Lee. „Boj o pomníky“ tady nabyl nejhrozivější podobu: Jeden z účastníků demonstrace najel vozem do skupiny lidí, jednu ženu zavraždil, desítky lidí zranil.

Používání „křižáckých“ symbolů není v prostředí pravicového extremismu samozřejmě ničím novým. Podle odborníka z univerzity v Tel Avivu Ariela Kocha zažívá ale Evropa a Amerika v posledních letech výrazné posílení těchto křižáckých bojůvek. Jejich ideologií je boj proti Islámu, boj za čistou křesťanskou bílou Evropu (Ameriku).

Podle Kocha se současní pravicoví extremisté prezentují jako „dědicové křižáků“, jako ochránci křesťahistorienství ve střetu s islámem. A tato symbolika jim slouží ve dvou rovinách: Jako morální ospravedlnění násilí. I jako mezinárodně srozumitelný motivační nástroj, který pomáhá vytvářet jejich celosvětově působící organizace.

Za člena mezinárodní sítě „evropských templářů“ se prohlásil také Anders Breivik, který před deseti lety zavraždil 77 lidí v Oslu a na ostrově Utoya. V manifestu, který rozeslal krátce před útokem, napsal, že templářský řád byl obnoven, aby bojoval proti postupujícímu džihádu. Žádná taková organizace ale pravděpodobně neexistovala, nebo se ještě před Breivikovým útokem rozpadla.

Podle studie italských vědců se templáři dožívali na středověké poměry až neuvěřitelně vysokého věku. Může za to dieta, kterou zavedli už zakladatelé řádu: Málo masa, hodně ryb, mořských plodů, zeleniny…

S tou dlouhověkostí je to ale v několika ohledech problém: Řada templářů zemřela na mučidlech, na popravišti, ve vězení. I poslední velmistr Jacques de Molay se na středověké poměry dožil požehnaného věku – 67 let. Možná by ale v posledních okamžicích života na hranici pár let za klidnější konec rád nabídl.

A pak jsou tu ta moderní vtělení.

Breivik. A křižáci z Charlottesville. Neagresivní, ale komické smyšlenky Dana Browna. Tisíce dalších knih odhalujících různá templářská tajemství.

Možná by Jacques de Molay nabídl i další roky života…