Žbirka o Královi: Ivan byl unikát, připomínal mi Keitha Richardse

Vy jste s Ivanem Králem spolupracoval, nahráli jste společně duet „I wonder“. Jak vypadala ta spolupráce?

Já jsem to měl zjednodušené. Vy mluvíte o skladbě I wonder, kde dokonce se mnou zpívá, a to bylo v době, kdy mi to album v 90. letech, přesněji v roce 1997, myslím, že to bylo, produkoval David Koller. A David Koller mě seznámil s Ivanem Králem. A já jsem samozřejmě znal tvorbu Ivana Krále a věděl jsem, že je to člověk, který hrával s Patti Smith a ty další věci, které by vám určitě řekli i jiní, které ho proslavily ve světovém rocku. Takže jsem se s ním potom seznámil osobně a pro mě bylo velmi příjemným zjištěním, že se s ním dalo spolupracovat úplně normálně. Že mezi námi nebyla nějaká bariéra světové rockové legendy. Takže jsme se tehdy při nahrávání toho alba spřátelili.

Hudební novinář Honza Vedral napsal životopisnou knihu s názvem „Neuvěřitelný Ivan Král“. V čem byl podle vás neuvěřitelný?

To by vám musel vysvětlit Honza Vedral. Já jsem se ještě do té knihy tak nezačetl. Já si pamatuji, že Honza Vedral se mnou dělal knihu. A když ta kniha vyšla, tak Ivan Král byl tehdy v Praze a já jsem se s ním kvůli tomu setkal, že jestli bych mu někoho nedoporučil, že sám chce takovou knihu také napsat. A já jsem mu tenkrát, se přiznám, Honzu Vedrala doporučil, protože jsem s ním měl dobrou zkušenost. A to bylo i poslední téma, které jsme spolu probírali. Takže vím, že jsem s ním seděl v jednom z pražských hotelů a tohle jsme rozebírali. A ještě jsme mluvili o nějakých nahrávkách, takže tohle téma té jeho knihy je mi velmi blízké. Ale přiznám se, že proč je tam to slovo neuvěřitelný, já úplně nevím. Nejdřív si to musím pořádně přečíst, ale pravděpodobně je to proto, že Ivan Král měl takový zvyk říkat slovo „neuvěřitelný“. On dost často to slovo používal.

A co vás osobně na Ivanu Královi nejvíce fascinovalo?

Kombinace toho, že opravdu byl tím, který zanechal nějakou stopu ve světové rockové hudbě, a zároveň to byl člověk, se kterým jsme si my tady mohli u nás povídat. A podle mě to byl skromný a úplně normální člověk, který nás mohl přiblížit tomu, jak se nahrává například ve studiu, tenkrát jsem to ještě netušil a nevěděl, protože jsem neměl zkušenosti. Zkušenost nahrávání s Ivanem Králem byla nová. Zatímco ostatní šli na oběd, on zůstal ve studiu a točil dál. To mě velmi oslovilo, že měl takový skutečně jiný standard toho, jak je třeba se snažit a kolik času je třeba tomu věnovat. A jeho produkování bylo o něčem jiném. Dále to byl způsob hry na kytaru. Hodně věcí. Dá se říct, že jsme se od něj mohli učit.

Když zmiňujete hru na kytaru, na Facebooku jste mu poděkoval za všechny kytary, které vám nahrál. Bylo to opravdu tak znát, že Ivan Král hrál na tu kytaru jinak?

Ano, on hrál jinak, já bych řekl, to vám řekne mnoho kytaristů, kteří vidí takové hraní na vlastní oči. On měl velmi dobrý „begleit“ a měl takový úhoz. Například z toho alba, které jsme spolu nahrávali, odkud je i skladba I wonder, tak je tam písnička Ty a já, kterou zpívám se zpěvačkou Barbarou Haščákovou. A tu právě natočil úplně sám, když jsme byli na obědě. Natočil ji na akustické kytaře, přidal tam tamburíny. A tam právě vidíte, jaký měl úhoz a jak jeho kytara, když hrál doprovod, zní. Že jsme tam nemuseli přidávat ani moc jiných nástrojů. A já jsem s ním potom na tomto principu, protože jsem si to zapamatoval, natočil jedno dětské album takových anglických dětských písniček, jmenovalo se Songs for boys and girls. A to je celé založené na jeho „begleitu“.

Ivan byl tehdy shodou okolností náhodou v Praze. A nahrál to s námi a já mám rád to album samozřejmě i kvůli těm písničkám, ale i kvůli tomu jeho begleitu. On podle mě stvořil základ toho alba, který je nadčasový. Hrál na akustické kytaře a hrál ten begleit tak, jak se to má, ten úhoz tam je. A s tím jsem se v našich končinách málokdy střetl. Řekl bych, že asi ani nikdy. Aby někdo takhle hrál. A velmi podobný zážitek jsem měl, se vám přiznám, když mě Paul McCartney osobně při setkání hrál svoji písničku, tak ji hrál s podobným úhozem, jakého jsem si všiml u Ivana Krále.

Ivan Král hrál s Iggy Popem, s Patti Smith nebo s Davidem Bowiem, to je vlastně důkaz, že byl skvělým muzikantem. Jak je těžké se dostat k takovým top hudebníkům?

To doufám, že vysvětluje v té knize. Je velmi dobré, že ta kniha vznikla. Ona nemusela vzniknout, to je úplně fantastické, že vznikla, že tam pravděpodobně Honza Vedral, tak jak ho znám, že je pedant a detailista, zaznamenal celý Ivanův příběh. A to je podle mě, klidně použiji slovo fascinující příběh někoho, kdo byl vlastně outsiderem v New Yorku z pohledu rockové hudby, že se dostal mezi ně a že tam hrál určitou roli, potom skládal písničky jako Dancing barefoot a podobně. Že to dokázal. A je dobré, že to je zaznamenané, protože je to dost neobvyklé. My máme jazzové hudebníky, kteří se ve světě prosadili, na to jsme si už zvykli. Ale abychom měli rockery, to je něco nového a Ivan je v tom naprostý unikát.

Patti Smith o něm dokonce řekla: Ivan se k nám do kapely hodil perfektně, protože všichni jsme byli tak trochu mimo – rytmus i mainstream. Ivan, který byl opravdový cizinec, k nám zapadl velmi dobře. Podepsal byste tohle?

Vím, že ho měla ráda a chtěla ho tam, takže musela mít nějaký důvod, proč ho tam chtěla. Já osobně bych s tím mohl jenom souhlasit, i když necítil bych se dost kompetentní, protože jejich pohled je trochu jiný. A zvlášť její. To byla doba punku a oni dělali bláznivé věci a jí se tahle myšlenka zdála možná taková, řeknu to španělsky, extraordinario, že najednou přijde chlapík z jiného světa. Ale on si to místo zasloužil. Nedávno jsem viděl úplně náhodou z BBC ze záznamu písničku „Because the night“, kde on s ní hraje, a podle mě vypadá absolutně jako rocker. Já vám řeknu, že mi trošku připomíná Keitha Richardse z Rolling Stones, když byl mladý, takový podobný typ. Ivan byl výborný typ do té kapely, takže se tam nedostal náhodou.

Vy jste zmiňoval hit Dancing barefoot, ten se dočkal 70 předělávek od různých interpretů. Bude to taková hudební zkratka, kterou si odneseme z díla Ivana Krále?

To je významné, protože znovu opakuji, my nejsme zvyklí, aby naše písničky zpíval Bono nebo tito lidé. Až teď to asi doceníme. Teď, když tu není, tak bychom znovu měli projít jeho životopis, jak ovlivňoval i jiné muzikanty, kteří s ním ani nehrávali, protože on pro ně byl idolem. Takže tohle je poměrně unikátní věc, kterou dokázal.

On také skládal filmovou hudbu.

Víte, on byl pracovitý. A když tu byl, tak pracoval na vícero projektech. Já si pamatuju, že mě potkal na Staroměstském náměstí, ptal se mě, co dělám, a já říkám: Tady kousek odtud točím dětské album. Řekl: Já jdu s tebou, já se tam podívám. A kvůli tomu se mnou natočil album. Takže z toho odvozuji, že on měl to americké tempo. A to je trošku o něčem jiném. A mohl dělat hodně věcí, o kterých ani netuším. Měl takový široký záběr. Navzdory tomu, že byl vlastně světovým rockerem, měl rád Jiřího Suchého a takové skladby, takže on si z té domácí scény vybíral něco, co pro něho bylo stejně důležité jako Patti Smith anebo tak. Takže on to ani nerozlišoval, to je další úžasná věc.

Letos se dostane na trh jeho anglická biografie „Block Shock Rock“. Jak ten název chápat?

To by musel vysvětlit on. Ne všechno jsem s ním probral. My jsme měli jeden plán a velmi mě to mrzí, že se to nepodařilo, natočit s ním dokument. Už se ten plán konkrétně rýsoval a už se bohužel nenaplní. Tam by se také přišlo na hodně věcí.

A váš nejsilnější zážitek s Ivanem Králem?

Nejsilnější zážitek je ten, že jsem si s ním osobně mohl popovídat o všem možném. Dostat se takto blízko k těmto známým muzikantům se mi párkrát podařilo, ale s ním opakovaně. Vždyť on mezi nás chodil jako mezi kamarády. Nejsilnější zážitky byly vždycky takové, když najednou překvapil nějakým takovým velkým jménem, že se s ním bavil. Třeba s Chuckem Berrym nebo tak. To byly vždycky nejsilnější zážitky. Když nás takhle na chvilku vzal na tu světovou scénu a říkal nám něco blízkého o těch lidech, s kterými něco zažil.

On zažil neuvěřitelné věci i s Patti Smith, ale to vám ani nemůžu vyprávět. A potom pro mě byl i takovou špionáží k životu Johna Lennona. Protože se poznal s tou ženou, která chvilku žila s Johnem Lennonem, když chvíli nebyl s Yoko Ono. A od Ivana jsem se dozvídal některé věci o Johnu Lennonovi, které jsem ani nikde nečetl, které mu říkala ona. Takže i tohle byly silné zážitky. Ale říkám, to jsou ty mimo, které on nám říkal o rockové hudbě. Nejsilnější zážitek, když to mám zhodnotit, je to, že jsme s ním točil, že zpívá v mojí písničce. A povím vám, že mi to dochází až teď.