Článek
Pane Žbirko, teď na podzim a v zimě máte před sebou několik velkých událostí. Jak se cítíte? V jaké jste formě?
V dobré. Zvlášť když to porovnám s nedalekou minulostí. Ty věci, které mám před sebou, můžeme nazvat jako vážnější, protože jak jinak nazvat koncerty se symfonickým orchestrem.
Máte před sebou i oslavu 65. narozenin.
To jsem si ani neuvědomil. Letí to a neumím to zabrzdit. Nemáte na to nějakou fintu? Nějak přibrzdit čas?
To bohužel nemám. Ale když jsem se ptal na vaši současnou formu, vycházel jsem z toho, že začátkem roku přicházely docela dramatické zprávy. Dokonce o tom, že jste se ocitl v ohrožení života. Už je to za vámi?
Zastihlo mě to trošku nepřipraveného v Británii, když jsem dostal poměrně silný zápal plic. Pravděpodobně někde v letadle jsem chytil bakterii, s níž si moje tělo neumělo poradit. A neuměl jsem se dostat z Británie domů. Tím se to stupňovalo. A horečky, které to provázely, stouply natolik, že se z takové diagnózy, s níž by se dalo normálně bojovat, vyvinulo něco, co už potom bylo vážné. Tím se to liší od jiných onemocnění, kterých jsem v životě přešel - je takové slovenské slovo - neúrekom. Řeknu vám proč. Když jsme začínali hrát, měli jsme strašně přísné podmínky, hrávali jsme pět, šest hodin a i když jsem měl 38,6, tak šéf, u kterého jsme právě hráli někde ve Švýcarsku, říkal, že ho to nezajímá, že musíme hrát a zpívat. A já jsem tuhle filozofii přijal za svou. Můj kapelník kdysi říkával, že hudebník je buď živý, nebo mrtvý, nic mezi tím. Takže jsme hráli nemocní. A domnívám se, že teď se mi to vrací v podobě problémů s imunitou a tak dále. Těch nemocí jsem přechodil – v mém případě přezpíval a přehrál – tolik, že teď už se ukazuje, že je třeba si někdy lehnout a vyléčit se.
Na záznam celého rozhovoru se podívejte zde:
Video: Jiří Kubík
Když jsem si pročítal vaši knížku Zblízka, která vyšla loni, tak jsem si říkal, jestli jste ten osud nepokoušel až přes míru. Napsal jste tam: „Nikdy jsem nebyl zdravý jako valibuk. Každý zájezd jsem bral tak, že ho nepřežiji, bylo to fyzicky namáhavé. Byli jsme parta zdivočelých rockerů, jediný den jsme nebyli střízliví…“ Jestli se vám to teď nezúročilo?
To jsem asi řekl v nějaké euforii. No, dobře. To mohlo být tehdy, když jsem hrál v Modusu. Tam jsme si to užívali. Zažili jsme tam okamžitý úspěch: Janko Lehotský objevil Mariku Gombitovou, nahráli jsme písničku Úsměv, zvítězili jsme s ní na Bratislavské lyře, začalo se to valit… Hráli jsme vlastně každý den a dodržovali jsme takový životní styl, že když jdete na pódium, tak abyste byl „šarmantní“. Vždycky někdo přinesl nějaké vínko do šatny: „Chlapci, my jsme rádi, že jste mezi nás přišli!“ A my jsme se tomu nebránili. Výborné zážitky, výborné koncerty s Marikou a Jankem Lehotským a také s Laco Lučeničem. Ale žádná disciplína.
Takže divoké mládí. A dneska prožíváte vyklidněný seniorský věk?
Tohle mi není dopřáno, protože já když někam přijdu, tak hned všichni: Ahoj, Meky!
Věk si nepřipouštíte?
Připouštím, samozřejmě. Tvrdit, že to je jenom číslo, je sice pěkná věta, ale spíš jen na povzbuzení. Na druhou stranu se chovám adekvátně tomu, jak se mi chce. Takže například teď, když s vámi mluvím, nemám pocit, že bych měl být večer někde na diskotéce nebo zažívat něco bouřlivého. To už jsem zažil. Nechybí mi to. Vím, jaké to je. Dnes si také užívám: všechno si dobře promyslím, držím se věty, že je důležité dodržovat různé detaily a vychytávky. To mě teď baví. Akorát bych možná mohl být disciplinovanější ve stravování.
Zároveň jste po nemoci asi musel změnit pracovní rytmus.
To jsem musel. Připomnělo mi to, že se zdravím se nemůže zahrávat. To mě v tom prvním momentu trošku překvapilo. Naučil jsem se s tím nějak žít, musím myslet na to, že zdraví není automatická záležitost.
A zpomalil jste?
Nevím, jestli jsem zpomalil, protože když takto disciplinovaně žiju, tak zase zjišťuji, že mám na všelicos plno energie. Ale zpomalit, jak říkáte, není špatné. Nemá cenu se pořád do něčeho bezhlavě vrhat. Ale když děláte nové album, tak bych to vlastně možná nenazval zpomalením, ale spíš přiměřeným tempem.
Šlágry hrané na lesní roh a harfu
Právě se chystáte na Vánoční symfonické turné, které naváže na sérii koncertů, jež už jste měl před pěti lety. Jak to tehdy přišlo, že jste se vydal cestou symfonií?
Když jsme nahrávali album Empatia, tak jsem dostal nabídku, abych vystoupil se symfonickým orchestrem v Obecním domě. A já, jelikož jsem chtěl jít už nahrávat, trošku nás tlačil termín – jsem všechno přislíbil, ale nezapamatoval jsem si to. A pak jsem jednou šel pražskými ulicemi a najednou uviděl plakát a podíval se na toho chlapíka, co tam stojí, byl mi nějak povědomý, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že jsem to já a že je to propagace na koncert se symfonickým orchestrem v Obecním domě.
A došlo vám, že už je to za dveřmi.
Začal jsem se strašně divit, co to má znamenat. To bylo první vystoupení, které jsem absolvoval se symfonickým orchestrem. Takže to nebylo něco, co bych vymyslel já. Ale byla to výzva, hrát se symfonickým orchestrem. A zejména s ním zpívat! Protože na intonaci neexistují náročnější lidé než houslisté. A mě to začalo zajímat a bavit.
Zeptám se možná úplně laicky, možná naivně: je možné do symfonické podoby přepsat úplně každý hit, který jste kdy zpíval?
Když to přeženu, tak všechno se dá. Ale některé skladby se přímo nabízejí, například Jesenná láska, Balada o plných vtákoch. Zpívám s nimi i Atlantídu.
Dá se říct, že publikum, které s vámi stárne, teď objevuje nové atraktivní aranžmá starých hitů? Nebo teď získáváte i nové posluchače?
Domnívám se, že přichází publikum, které běžně nechodí na koncerty vážné hudby - a najednou jde na symfonický orchestr. A my je takto můžeme skrz skladby, které ode mě znají, do této hudby vtáhnout. S tím symfonickým orchestrem mají písně velmi bohatý zvuk. Když jsme v úplně plném obsazení, to znamená, že hraje 54 hudebníků, tak si všímám, že ten sytý zvuk lidi překvapuje a baví. A seznamují se s nástroji, které běžně neposlouchají. Lesní roh anebo harfa, například. To je něco úžasného.
V obchodě nechci „zemiaky“, ale „brambory“
Během rozhovoru jste použil několik termínů, které jste ze slovenštiny přeložil do češtiny. Například ten smyčec, slovensky sláčik. Proč?
Jsem tak už naučený. Proč bych vás trápil nějakými slovy?
Jako Slovák už čtvrtstoletí trvale žijete v Praze, nemáte někdy pokušení natrvalo přejít do češtiny?
To ani ne, ale někdy je třeba to udělat. Například když jsem v obchodě, povídám si s mladou slečnou, tak po ní nebudu chtít zemiaky, ale řeknu, že chci brambory. Protože ona by v té chvíli nevěděla, o čem je řeč. Někdy také říkám listopad, ne november. Prostě do té slovenštiny občas vkládám česká slova. Já si ale strašně vážím toho, že i v roce 2017 je stále možné, že na vás mluvím slovensky a vy mi rozumíte.
Slovenštinu jste si zkrátka uchoval, zpíváte v ní i písničky. Přesto ale tu nejhranější, která už přes deset let dvakrát týdně zaznívá z televizní obrazovky jako úvodní skladba seriálu Ordinace v růžové zahradě, zpíváte v češtině. Proč jste udělal výjimku?
Protože to byl jednoznačně český seriál a bylo úplně logické, aby tam píseň byla v češtině. „Tvůj svět je můj.“ Jinak se to jmenuje Někdy stačí dát jen dech, napsal to Kamil Peteraj, existuje to i v česko-slovenské verzi a existuje i jen česká verze. Pro mě to není tak nezvyklé zpívat česky. Uvědomte si, že když jsem byl chlapec a seděl jsem na lavičce, tak kromě těch Beatles jsem například zpíval Povídej, Dej mi víc své lásky a tak dále. Pro mě není čeština něco, co bych si už jako chlapec v rámci zpěvu nevyzkoušel.
Vraťme se ještě k vašemu přesídlení do České republiky poté, co se rozpadlo Československo. Nelitoval jste nikdy rozpadu společného státu?
Nám to s Katkou (manželka, Češka, pozn. red.) minimálně zkomplikovalo život. Ale já jsem v tomhle takový demokrat: když se lidé na Slovensku rozhodli, že to tak chtějí… Já bych si ale uměl představit i nadále žít v Československu. Dokonce ani úplně nesouhlasím s tím, že se vůbec nic nestalo, že všechno je v pořádku a je to takhle lepší. Může to tak v některých věcech být, ale když si vezmeme oblast kultury, ve které působím já, tak se nám, Slovákům – zpěvákům, autorům – velmi zkomplikoval život, protože je rozdíl, když ve svém rodném jazyce promlouváte k plus minus patnácti milionům, nebo k pěti.
Ale vám zůstalo těch patnáct milionů.
No to je shoda okolností, kterou jsem si neuvědomoval. Uvědomoval jsem si tehdy ale jinou věc, že když přijde na dělení, tak bude slovenština svým způsobem ohrožená. Pro nás, pro Slováky, je fantastická věc, že můžeme v Čechách a na Moravě promlouvat k publiku ve svém rodném jazyce. To je úplně úžasné! Ale nevěděl jsem, jestli tahle věc bude možná v roce 2017. Většinou předpovídali, že ne. A kdy posloucháte nejčastěji slovenštinu? Momentálně přes populární písně. Tak se slovenština udržuje v České republice. Dřív ve společném státě bylo úplně přirozené, že byli různí moderátoři, společně komentovali fotbalové zápasy, například. Slovenština běžně zněla i v České republice. A o to jsme přišli. Takže já bych polemizoval s tím, jestli je to rozdělení v této oblasti pro slovenskou kulturu a pro slovenský jazyk lepší. Když chcete definovat národ, tak čím ho definujete? Jazyk v tom hraje velkou roli.
Vaším druhým rodným jazykem je angličtina, vaše maminka byla Angličanka…
O angličtinu se bát nemusíme, ta se na nás valí ze všech stran.
Dobře, ale vy jste v posledních letech natočil v londýnském studiu ve vaší oblíbené Abbey Road album v angličtině. Proto se chci zeptat, jestli i díky tomu nechcete expandovat do zahraničí? Anebo už se vám to i povedlo?
No, svým způsobem. Víte, co se mi splnilo? Ty texty na album Miro, které jsem nahrál v Abbey Road, mi napsal jistý Pete Brown, který psal pro skupinu Cream, pro Erica Claptona a podobně. Napsal skladby, které jsou dodnes základními pilíři světové rockové hudby. Pro mě je úžasné, že takový člověk, jenž zanechal stopu v této hudební oblasti, povýšil i moje melodie někam výš. Protože on je opravdu básník. Toho si strašně vážím. Jsme přátelé. Pete už prakticky otextoval i mé další album.
Budete točit znovu v Abbey Road?
Ano. Víte, když si zvyknete na Abbey Road, je velmi těžké tam odtud odejít. Zejména v mém případě, kdy věděli, že mám tu nemoc, která se jmenuje Beatles. A Abbey Road je o nich. A pro mě je velká výzva tam přijet a nahrávat. Tam máte zaručenou jednu věc: Byla by velká drzost začít tam hrát jen tak nějaké skladby.
A byla by pro vás výzvou ta expanze na zahraniční trh? Už jsme mluvili o tom patnáctimilionovém, česko-slovenském trhu…
Ano. Víte, musíte si uvědomit, že jinak bych vám odpověděl, pokud bych měl jiné jubileum. Je velmi těžké se v tom dnešním světě tvářit: „A teď začneme v zahraničí.“ Když se člověk už přistihne i při tom, že se musí tři měsíce léčit, když se mu něco stane a tak dále. Ale, jak říkají Angličané, you never know. Oni mě tam dost povzbuzují v jedné věci - a nevím, jestli to nebude znít neskromně: pokud si z Abbey Road vyslechnete od někoho, kdo tam běžně nahrává, že „to je dobrá skladba“, a neříká to jenom ze slušnosti, ale myslí to vážně, tak si člověk aspoň může myslet, že kdyby taková skladba měla štěstí a prezentovala se celosvětově, tak by obstála. Ale samozřejmě to asi čeká až na generace těch, kteří přijdou.
