Zbabělému výkonu v Anglii scházela slávistická agresivita a drzost. Třeba ji teď okusí Brazilci

Dalo by se říci: Nic nového pod sluncem. Na anglické půdě dosud nad domácím fotbalovým týmem ani československá, ani česká reprezentace, prostě zatím žádná tuzemská generace fotbalistů nikdy vyhrát nedokázala. A upřímně řečeno, nečekalo se to ani od té současné, na prahu kvalifikace o Euro 2020.

Listiny historických rekordů se přesto měnily. Od rozpadu federace se totiž horší porážka českým fotbalovým barvám nepřihodila. Po loňských, ještě jarolímovských výprascích v přípravě 0:4 s Austrálií a 1:5 v Rusku přibyla tentokrát, už pod vedením trenéra Jaroslava Šilhavého, kvalifikační prohra 0:5.

Za předchozích 25 let se české reprezentaci nestalo, že by dostala 5 gólů, nyní opakovaně. Ale tím se netrapme. Jestli se v Anglii prohrálo o tři nebo o pět gólů, už je v zásadě jedno.

Problém je totiž jinde, v samotném výkonu české reprezentace. K němu totiž pasovalo slůvko „ostuda“. A jak už jsme předeslali, ani ne tolik kvůli výšce porážky jako spíše útrpnému čekání… na popravu. Na popravu, která se nedala dvakrát pobízet a prostě se uskutečnila.

Ano, Angličané jsou doma vždycky silní a tenhle tým se navíc na loňském MS v Rusku blýskl postupem až do semifinále. Český fotbal na mezistátní úrovni naposledy zaválel na Euru 2012, kdy se v Polsku dostal do čtvrtfinále (a ještě nám to tehdy bylo málo, dodatečně se za to trenérovi Michalu Bílkovi a jeho svěřencům průběžně omlouvejme, je to vskutku na místě).

Od té doby jsme zaznamenali výbuch týmu trenéra Pavla Vrby na Euru 2016 a dvě tradičně neúspěšné kvalifikace na MS. Víme, že čeští fotbalisté až na výjimky (Schick v AS Řím a veterán Čech v Arsenalu) nepůsobí ve špičkových klubech evropské třídy. Proč? Protože na extra klasu prostě výkonnostně nemají. Víme, že nejlepší české kluby intenzivně doplňují své soupisky a sestavy četnými cizinci, aby si udržely konkurenceschopnost na bázi evropských pohárů. Víme, že český fotbal aktuálně nevzkvétá.

Nečekali jsme tedy v Anglii mnoho, ale skutečnost přesto zůstala hluboko za očekáváním.

Jistěže, úplně otevřenou partii by asi Anglii nenabídl snad ani zapřisáhlý fotbalový kamikadze Josef Csaplár. Ale zakopat se na vlastní polovině a strachy nevystrkovat z pomyslných zákopů ani hlavu, to byl jaksi druhý extrém, který byl podle všeho do značné míry přímo z hlavy Jaroslava Šilhavého.

Ten na podzim vnesl k národnímu týmu svěží vzduch, který odvál nervozitu napjatých vztahů mezi hráči a předchozím trenérem Jarolímem. A po fotbalové stránce zachránil tým před sestupem z B divize Ligy národů.

Pomohly k tomu úspěšné partie sehrané se Slovenskem, ve kterých českému celku pomáhalo důrazné napadání ve středu pole spojené s četnými zisky míčů. A Škriniar a spol. možná dodnes pamatují, jak je v Trnavě lokty pomlátil Krmenčík a fotbalově vyškolil mladý Schick.

Nic z toho, ani náznakem, se do utkání ve Wembley nepřeneslo. A zdaleka nejen proto, že zmiňovaný Krmenčík léčí těžké zranění a z podzimního výběru nemohli hrát ani Dočkal s Vaclíkem. Tady těžiště českého problému ve Wembley neleželo.

Skrývalo se v totální ustrašenosti a naprosté pasivitě, předváděné z české strany zejména v první půli. Ano, když byli čeští fotbalisté „na značkách“, moc šancí si proti nim Angličané nevytvářeli. Ale dva góly do poločasu jim stejně vstřelili. A po změně stran do přeci jen už trochu rozpohybovanější hry pak přidali další.

Jistě, s totální defenzivou občas někde něco uhraje i San Marino. Nebo si lze třeba vzpomenout, jak před lety, konkrétně v listopadu 2003, uhrála Sparta pod vedením Jiřího Kotrby tímto stylem v Lize mistrů remízu 0:0 na stadionu Chelsea. A britské listy se jí pak šklebily, že brankář Cudicini neviděl sparťanské útočníky ani námořnickým dalekohledem.

Dneska už se ale takhle fotbal obvykle nehraje, a aby něco takového předváděl český národní tým, je prostě pro ostudu.

Nabízí se srovnání s nedávným úspěchem pražské Slavie, která dokázala v Evropské lize přejít přes fotbalově zjevně vyzrálejší Sevillu.

Co jí pomohlo? Zdravý respekt, ale přitom fotbalová nebojácnost. Zažitý herní styl s agresivním způsobem boje a permanentní snahou ukrást soupeři balon a jít do protiútoku. Plus potřebná dávka štěstí.

Žádnou z těch ingrediencí reprezentace v pátek ve Wembley nedisponovala. Dost možná i proto, že si z úspěšné Slavie vytáhla na trávník do základní sestavy jediného hráče, a to Tomáše Součka.

Jaroslav Šilhavý dal přednost hráčům, na nichž stavěl na podzim při svém reprezentačním rozjezdu. A to navzdory tomu, že ani zápasová praxe některých z nich nebyla v poslední době zrovna nejpestřejší.

Teď se samozřejmě nabízí soud, že tahle sázka mu absolutně nevyšla. Jak by to vypadalo, kdyby Šilhavý do českého koktejlu namíchal víc čerstvé a zdravé slávistické herní agrese, to už se nedozvíme. Možná až v úterním utkání s Brazílií.

Právě tohle je pro každého reprezentačního trenéra to zásadní dilema: Jestli sázet na „ty své“, nebo na ty s aktuální formou. Už zmiňovaný Michal Bílek by mu variantu B jistě doporučil poté, co mu hráči Viktorie Plzeň zachránili kvalifikaci na zmiňované Euro 2012, které vrcholilo baráží s Černou Horou.

Právě Černohorci a krátce před nimi Bulhaři budou v červnu dalšími kvalifikačními soupeři českého výběru. Až v červnu. Do té doby si snad Šilhavého chlapci alespoň trochu napraví reputaci v přátelsko-exhibičním utkání s Brazílií. A pak budou mít všichni adepti reprezentačního dresu dva měsíce na to, aby trenérovi ukázali, že jsou právě oni ti správní, kteří českému fotbalu pomohou zase nahoru.

Ve Wembley něco takového nepředvedl prakticky nikdo. A někteří tedy obzvlášť. Řekněme si na rovinu, že Kalasův výkon připomínal ze všeho nejvíc humpolácký tanec slona mezi vejci, výskyt Jankta na trávníku nejspíš mnozí ani nezaznamenali a třeba Pavelkovo představení rozhodně pražské Slavii nedalo doporučení, aby o něj usilovala jako o letní náhradu za Součka. Pokud tedy nehledá fotbalistu, který působil dojmem, že raději zemře, než aby konstruktivně přihrál směrem dopředu. Ale že by ti ostatní byli o mnoho lepší, to se tedy říct nedá.

Na „výkon“ ve Wembley raději velmi rychle zapomeňme. A ať nekončíme tak chmurně: v tomto reprezentačním bloku se zatím mimořádně dobře daří českým výběrům do 17, 18 i 19 let. Tak třeba jednou bude opět lépe i českému A-týmu.

Tomu, kdo si chce před Brazílií rychle spravit chuť, nabízíme 4. díl magazínu Jiná liga, věnovaný finále Eura 1996. Tenkrát Češi ve Wembley nabídli lepší představení: