Článek
Marek Dalík si odseděl polovinu ze svého pětiletého trestu za podvod při nákupu pandurů. Na sociálních sítích to pár dnů po propuštění schytal, když vyšlo najevo, ze jako vězeň pracoval ve znojemském penzionu. Ale co je na tom špatného?
Aha, zařídil si fešácký kriminál, je jasno kritikům. Co je to za trest, když pracoval v penzionu a dokonce tam i obědval! Proč vyprávěl soudci, který rozhodoval o jeho propuštění, jak „neuvěřitelná“ je vězení zkušenost, když ve skutečnosti pobýval v luxusním penzionu, jak stálo ve zprávě Aktuálně.cz, které o podmínkách Dalíkova výkonu trestu jako první informovalo.
Je za tím cítit frustrace, že lidé s konexemi se dokážou ze všeho vyzout, a tak Dalík, zdá se, nebyl potrestaný dost přísně.
Co je ale dost přísně? Co vlastně od trestu vězení a vězeňství chceme? Aby se po propouštění u brány věznice zjevila vyhublá troska s kotníky otlačenými od okovů? Aby se propuštěný nebyl schopen zapojit zpátky do života a byl, jak se říká, vyřízený? Snad ne.
I kdyby Marek Dalík skutečně měl při své práci nadstandardní podmínky, zkusme si představit, že mnoho měsíců usínal a probouzel se v cele, vytržený ze svého prostředí, bez kontaktu s blízkými. To je tak malý trest? Zničená pověst a status persony non grata nadto…
Možná existují důvody, proč se nad tímto případem rozčilovat – první je, zda možnost takové či podobné práce mají všichni vězni, kteří o to stojí a kteří splňují předem dané jasné podmínky. Možnost důstojné práce nesmí být jen pro prominentní případy nebo někoho se zvláštními styky.
Dalším důvodem k pohoršení by byl fakt, kdyby práce v penzionu byla pro Dalíka volnem, kde by si na pokoji telefonoval, vyřizoval maily, mohl přijímat návštěvy a v klidu si řídit svůj byznys. To by byl problém – a hlavně porušení smlouvy zaměstnavatele s vězeňskou službou – samotná práce údržbáře ani náhodou. Nic z výše zmíněného se ale nepotvrdilo nebo možná zatím nepotvrdilo.
Přejme Marku Dalíkovi trest v podobě práce údržbáře a přejme ho i všem ostatním vězňům, u kterých je to možné. Jestli něco není problém českého vězeňství, tak je to přehnaný luxus a příliš komfortu a soukromí pro vězně. Už vazební věznice, které internují de iure nevinné lidi, jsou v Česku drsné. A ti, kdo jejich prostředí znají, berou pobyt v nich jako trest sám o sobě.
Stejně jako se mnozí před lety pozastavovali nad pěkně vybavenou celou norského masového vraha Anderse Breivika, zlobí se teď nad Dalíkovým penzionem. Není vyloučeno, že by soudní systém jinde ve světě potrestal Dalíka mírněji, za majetkovou trestnou činnost by mohlo padnout i domácí vězení. Co bychom říkali pak? Kdyby Dalík trávil trest s náramkem třeba v luxusním bytě na Hradčanech a „jen“ nesměl nikam chodit?
V civilizované společnosti roku 2019 se sluší říkat, že účelem věznění u nás není pomsta za spáchaný skutek, ale hlavně náprava a uvědomění si vlastních chyb.
Ve světle některých reakcí na Dalíkův výkon trestu to ale vypadá, že trest a pomsta nejsou tak úplně ze hry.
