Článek
„Začněme covid vnímat jako běžné respirační onemocnění, ochraňme důkladně rizikové skupiny – jako před chřipkou – a nechme děti chodit do školy. Dneska už je covid jen v našich hlavách a škodí tam,“ říká Ivan Langr (Starostové pro Liberecký kraj), náměstek libereckého primátora pro oblast školství.
Dodává, že problém je v nepřiměřenosti opatření. „Dělá se vše pro to, aby se koronavirus nedostal do škol. Což je ale předem prohraný boj. Vir nezná hranice, nezná zdi škol. Je načase změnit přemýšlení o covidu,“ vyzývá Langr, původní profesí učitel.
„Objeví-li se ve škole nakažený žák, otestovat několik dětí, s nimiž byl v nejužším kontaktu, a podle výsledků se zařídit. Zavírat rovnou celé třídy je nebezpečné a nesmyslné. Vzdělávací systém tím vracíme do pravěku a samotným školákům velmi ubližujeme,“ obává se Langr.
Pokud se uzavírání tříd nepodaří zastavit, mohou být podle něj nejpozději do dvou měsíců všechny liberecké školy kompletně zavřené. V Liberci je 22 základních a 31 mateřských škol. „Nemůžeme se navždy schovat doma, je třeba se naučit s koronavirem rozumně žít. Uzavírání tříd a škol je extrémně přepálené řešení. Navíc je škodlivé pro vývoj dětí,“ tvrdí Langr.
Distanční výuka totiž podle něj nikdy nemůže nahradit školu. Vzdělávání, říká Langr, není pouhým přenášením znalostí z učitelů na žáky. „Ohromně důležitý je sociální rozměr školy. Živá interakce mezi pedagogy a žáky, mezi žáky vzájemně i mezi rodiči a školou. A jak se ukázalo na jaře, vyučovat předměty, kterým říkám ‚výchovy‘, přes počítač vůbec není možné. Zkuste se učit hudbě tváří v tvář displeji, to prostě nelze. Přitom ‚výchovy‘, o tom jsem přesvědčený, formují lepší stránky člověka,“ dodává náměstek.
Ještě komplikovanější je dle jeho názoru situace u školáků s nějakým hendikepem. V Liberci včera zavřeli základní školu v Gollově ulici, kde se objevili dva pozitivní zaměstnanci. Další šli na testy dnes, včetně všech osmačtyřiceti žáků. Škola v Gollově ulici je detašovaným pracovištěm školy v Orlí ulici, kam chodí stovka dětí. Podle Langra je vcelku jasný scénář, co bude následovat. „Tato škola jako celek poskytuje vzdělávání dětem se speciálními vzdělávacími potřebami – hendikepy zdravotními i sociálními, jejich distanční výuka je bez odborného pedagogického zázemí a často i bez dostatečných IT prostředků opravdu velmi obtížná. Bude-li zavírání tříd a škol pokračovat, již tak široce rozevřené nůžky mezi těmito dětmi a jejich vrstevníky, kteří měli více štěstí, se ještě roztáhnou,“ varuje politik.
Z pozice náměstka pro školství nemá podle svých slov pravomoc hovořit v této otázce do práce hygienikům a ředitelům škol. Do škol nicméně rozeslal dopis, v němž apeluje, aby zůstaly otevřené.
Podobně Langr napsal ministru školství Robertu Plagovi (ANO), a sice kvůli manuálu ke covidu, který ministerstvo rozeslalo školám. „Musím říci, že pasáž, která je doporučením ministerstva nekonat aktivity sportovního a kulturního zaměření, k nimž nepochybně patří i návštěva divadelních představení, mě velmi nepříjemně překvapila. Patřím mezi ty politiky, občany a rodiče školou povinných dětí, kteří považují umělecké vzdělávání za zcela zásadní a nezastupitelný faktor, jenž formuje veškeré lepší stránky člověka a jeho prostřednictvím kulturnost celé společnosti,“ uvádí náměstek.
Podotýká, že je přesvědčen i o tom, že právě v míře kulturnosti národa je ukryta síla jeho oddanosti demokracii, škále občanských, politických a sociálních práv, víra v jejich správnost a odhodlání je kdykoli v budoucnu bránit. „Vyšší duchovní rozměr takového vzdělávání nevyjímaje. Obávám se, že většina ředitelek a ředitelů si znění manuálu může vyložit jako faktický závazný pokyn ministerstva a na návštěvy divadel zcela rezignuje,“ píše Langr v listu ministrovi. „Osobně si však nedokážu zodpovědět, proč zrovna školám omezovat přístup, když divadla budou přece běžně hrát, plnit předepsané hygienické podmínky a svou činnost koordinovat s orgány ochrany veřejného zdraví? Když děti vůbec nepatří do rizikové cílové skupiny? Když řada žáků, a to možná i nadpoloviční většina z nich, se do divadla dostane jen díky škole, protože jejich rodiče je ke kultuře vědomě buď vůbec nevedou, nebo tuto roli právě od vzdělávacího systému očekávají? Jsem si jist, že dobře víte, že tak cenné umělecké, literární a společenské hodnoty, které divadla žákům a studentům předávají, se dají jen těžko nahradit čímkoli jiným. České školství a kultura si zkrátka nezaslouží být rukojmím nás, politiků.“
