Článek
Být tak dlouho v jedné firmě je trestné. Měl bych jít do důchodu, říká Milan Teplý, generální ředitel a majitel Madety. A jedním dechem dodává: „Když jsme s mým kamarádem byli na horách, pořád jsme nadávali, že nám volají z firmy. A když přestali, říkali jsme si, jak je to možné, že to bez nás funguje, a jestli tam ještě vůbec pracujeme.“
Do Jihočeských mlékáren nastoupil rodilý Pražan už v roce 1976 a po revoluci se mu tamní mlékárenské závody podařilo s obtížemi zprivatizovat. Přes několik nabídek firmu nikdy neprodal. „Mě to ve výsledku vždycky uráželo. Přijel nákupčí a tvářil se, že jsme právě slezli ze stromů a ptal se, jestli mléko lijeme z konví,“ vypráví v novém díle pořadu Kam to bude? muž, kterému v jižních Čechách nikdo neřekne jinak než „pan ředitel“. A často přidá jadrnější výraz.
Třeba když mluví o tom, jak nechce předat firmu, protože mladí manažeři nemají dost pokory. A záměrně tím trochu „natahuje“ syna, jestli mu někdy firmu předá.
Vzpomíná také na nejsilnější okamžiky své kariéry. Brečel prý, když byla firmy v krizi a hrozilo, že o ni přijde. „Banky nás tehdy krájely zaživa,“ vzpomíná. Naměkko byl při přebírání medaile Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana. Ale nejsilnější moment zažil při povodních v roce 2002, kdy zaměstnankyně, místo aby řešily své vytopené domovy, zachraňovaly sýry. „Říkal jsem jim: ‚Proboha, proč to děláte?‘ A prý že mě mají každého desátého v měsíci rády,“ popisuje dojatě.
Patří do byznysu nostalgie? Vadí mu vzpomínání na staré časy, kdy máslo nestálo šedesát korun? V čem se v byznysu mýlil? Podívejte se nahoře ve videu.
