Zaskočilo mě, že mi dnes za zpívání někdo zaplatí, říká Monika Absolonová

Posledních dvacet let jde z role do role. Na divadelních prknech byla muzikálovou Kleopatrou, Angelikou, Lorraine v Draculovi, Funny Girl, Marry Poppins, Evitou… Výčet by mohl pokračovat.

„Teď se bojím, že další role nebudou. Mám blbý věk. Pro ženy mezi 40 a 50 mnoho hlavních rolí v muzikálu není, nebo spíš nejsou vůbec. Jasně – na divadle se dá trochu přimhouřit oko, ale nechci se dostat do situace, kdy by to bylo trapné. I v Evitě jsem už dost přesluhovala,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zpěvačka a herečka Monika Absolonová.

Během letošního roku to jako všichni umělci měla velmi těžké. Kvůli epidemii nového koronaviru měla divadla po většinu roku prázdná hlediště a osiřelá jeviště. A konce v nedohlednu. „Nikdy jsem tu nemoc nezlehčovala a nezlehčuju ji ani teď, i když jsem ji s lehkým průběhem absolvovala. To, co mě popuzuje v posledních dnech, je nekompetence zodpovědných lidí. Slavnostně ohlásili, že nás bude řídit PES. A pak z toho vyrábějí neustále nějaké výjimky. To je strašný zmatek a lidem, kterých se to týká, to nutně škodí. My jsme v tomhle směru mimo, my musíme počkat aspoň na stupeň dva, abychom mohli hrát. A s tímhle vedením mám pocit, že to jen tak nebude,“ popisuje Absolonová.

Jak se jí zpívalo před prázdným hledištěm při online vysílaných koncertech? Jak její pohled na práci změnilo mateřství? A jak vnímá českou muzikálovou scénu?

Letos jste měla jediný vánoční koncert…

Měla jsem nakonec tři. Nečekaně. Dva online pro firmy, které si je objednaly s pianistou – a za honorář!

Hurá?

Naprosto hurá. Ale zaskočilo mě to. Je normální, že si vás firmy najmou na vánoční večírek. Ale tady jsme s mým pianistou Ondrou Hájkem seděli sami, snímaly nás kamery a já jsem mluvila a bavila se, jako by tam byli lidé. Ale oni nás nahráli a pak nás prostřednictvím internetu pustili lidem. My vůbec nevěděli, jaké budou reakce. Takže jsme tam pak seděli a říkali si: Co když se jim to nebude líbit? Co když budou chtít honorář zpátky?

To mě nikdy dřív nenapadlo. Ale i to je důsledek toho divného covidového období. Přestala jsem být zvyklá dostávat za svou práci peníze. Všechny ostatní online koncerty byly na podporu něčeho, většinou divadla. Takže zadarmo.

Ale dopadlo to dobře, protože dámy z marketingu říkaly, že u toho plakaly. A já vlastně taky, protože ti kameramani za mnou po koncertě přišli a říkali, že jsem je dojala. A přitom to fakt nebyli mí posluchači, těm je za normálních okolností nějaká Absolonová úplně ukradená. Myslím, že je to kromě jiného dojalo tím, že kultura je důležitá a všem nám chybí.

U toho koncertu pro divadlo jste taky brečela?

Si pište. To byl obrovský zážitek. Ten byl primárně na podporu divadla Studia DVA, které miluju a které to má teď extrémně těžké. Podpora ze strany státu je minimální a náklady na udržení obrovské.

Měl to být podobný koncert jako ten pro firmy. Jen s Ondrou Hájkem. Ale on přišel a říkal mi, jestli to nechci s celou kapelou, Boom! Bandem Jiřího Dvořáka. To mi ale přišlo hloupé, protože nabídka zněla: Pojďte si se mnou zahrát, já vám za to nic nedám, protože to je na podporu divadla. On mi říkal: „Neblázni, budou si chtít zahrát.“ A fakt chtěli, i rozšířený sbor byl. To mě úplně dostalo. A v průběhu koncertu nám šéf marketingu divadla zprostředkovával reakce, že se třeba dívá přes dva tisíce lidí. No to je Lucerna!

Jak se vám zpívá bez bezprostřední reakce diváků?

Ono se vám zpívá hezky, protože chcete, protože vám to strašně chybí. Doma si mikrofon a kapelu ke zpívání vzít nemůžete. Navíc jste se dlouho neviděli, tak je to čirá radost, být zase spolu. Ale zároveň je to smutné. Jednak nemáte tu bezprostřední reakci diváků. A jednak, když to skončí, tak na vás padne deprese. Protože po koncertě bych se ještě podepisovala a bavila s lidmi. A pak běžela za Boom! Bandem někam na pivo. A teď je to prostě jinak.

Za normálních okolností navíc máte diář před Vánoci plný k prasknutí. Máte pocit, že vám tak trochu covid ukradl Vánoce?

To ne, neukradl nám Vánoce. Vánoce si člověk užije s rodinou a na tom se nic nemění. Ale krade nám život.

Vy sama jste si nemocí prošla. Změnilo to nějak váš pohled na ni nebo na boj, který s ní vedeme?

Nezměnilo. Já to nezlehčovala předtím, a přestože jsem měla lehký průběh, tak to nezlehčuji ani teď. Nechtěla bych nakazit maminku, nebo třeba svého 93letého dědu. A uvědomuju si, jak zákeřná je ta nemoc tím, jak moc je infekční. To, že já nikoho nenakazila, byla spíš náhoda, nebo štěstí.

To, co mě v posledních dnech velmi popuzuje, je chaotické – a nebojím se říct nekompetentní rozhodování vlády. Ta jde ode zdi ke zdi.

Když celá Evropa přitvrzuje, tak my rozvolňujeme, abychom za týden zase všechno zavřeli. Přijde mi, že někdo tady prostě není normální. Já nejsem žádný ekonom, ale je mi jasné, že pro spoustu lidí je to otevírání a zavírání ještě horší, než kdyby je nechali doma. Umíte si představit, co to musí být pro hotely, které čekaly, že budou mít před Vánoci konečně otevřeno, budou moci něco vydělat, nebo restaurace, kde nakoupili suroviny, a teď je mohli tak akorát vyhodit? Plus slavnostně ohlásili, že nás bude řídit PES. A pak z toho vyrábějí neustále nějaké výjimky. To je strašný zmatek a lidem, kterých se to týká, to nutně škodí. My jsme v tomhle směru mimo, my musíme počkat aspoň na stupeň dva, abychom mohli hrát. A s tímhle vedením mám pocit, že jen tak nebude.

Možná že i z tohoto důvodu řada vašich kolegů zaujímala až radikální postoje posilované konspiračními teoriemi. Dokážete je pochopit?

Dokážu. Je to totiž velmi frustrující situace. Pomoc je minimální. Vláda sice oznamuje kompenzace, ale dostat se k nim je šíleně složité. Vypadají na první pohled hezky, že dostanete desítky tisíc, ale když to rozpočítáte na měsíce, žádná sláva to není. Pokryjí maximálně nájem a sociální a zdravotní pojištění. Pokud pobíráte rodičovský příspěvek, nemáte nárok vůbec. A to ještě musíte mít štěstí, že zdoláte administrativu.

Finanční zásoby spousta kolegů vypotřebovala už v jarní vlně, v létě se většinou nehraje, a tak teď už to jde opravdu z úzkých do tenkých.

Do toho vidíte ten chaos. Neotevře se kadeřnictví, ale psí salóny ano. To pak vážně nevěříte, že vědí, co dělají.

A k tomu se přidají i takové ty v uvozovkách milé reakce, ať jdete dělat něco pořádného. Jednak naše práce je vážně práce, a navíc: když nemáte jistotu, kdy budete moci a kvůli smlouvám muset naskočit znovu do představení, tak nemůžete nic plánovat. Takže si většina shání brigády, ale krátkodobé, aby se mohli kdykoli vrátit do divadla.

Mně ty zlé reakce vůči umělcům přijdou nespravedlivé. Všichni se navíc v karanténě díváme na seriály, záznamy koncertů, pouštíme si hudbu. A to je přece výsledek té naší práce, kterou někteří znevažují.

Pak se nelze divit, že někteří kolegové reagují i přehnaně. Že jsou lidé rozčilení. Chápu je, mě to rozčílilo až teď, protože mi vadí ta nesystematičnost. Chápala jsem ji na jaře, kdy se s touto situací nikdo nesetkal, ale teď už by mohli být zodpovědní lidé poučeni.

Když jsme mluvili o tom, co nám covid ukradl, vás obral o loučení s Evitou…

Úplně ne. Derniéra měla být v květnu, a to nám i končila práva. Ale anglická strana byla velmi vstřícná a nechala nás užít si to ještě v srpnu. Těch představení nakonec bylo méně, než mělo, ale bylo skvělé, že to vůbec šlo.

Smutné na tom bylo jen to, že na úplně vyprodaná představení i v tom srpnu vždycky třeba 50 lidí nedorazilo. I do první řady, kam nejsou lístky nejlevnější.

Nebojíte se, že taková role už nepřijde?

Bojím. Já mám blbý věk. Pro ženy mezi 40 a 50 mnoho hlavních rolí v muzikálu není, nebo spíš nejsou vůbec. V kategorii 55 plus ještě třeba tři muzikály jsou, ale co teď. Jasně – na divadle se dá trochu přimhouřit oko, ale nechci se dostat do situace, kdy by to bylo trapné. I v Evitě jsem už dost přesluhovala. Ona zemřela ve 33 a mně je 44. Nechci hrát něco, na co už nemám věk. To je možná tím, že jsem máma.

Dostala jsem teď fantastickou příležitost v činohře v Duetech s Filipem Blažkem. Moc mě to baví, ale muzikál je láska.

Nejsem expert, ale jen z hlavy mě napadá Sunset Boulvard, nebo třeba role matky v Mamma Mia…

Sunset je až v té kategorii 55 plus, a co budu dělat těch 11 let do té doby? A Mamma Mia… Tu mi nabízeli, když mi bylo 38. A já to odmítla. Na tu mladou jsem si přišla stará a na tu mámu zas moc mladá. Tak teď už bych se na tu starou cítila.

Mluvila jste o tom, že vám mateřství trochu změnilo přístup k práci. U řady hereček a zpěvaček také může mít velký dopad na kariéru, protože pak si producenti říkají: Tu ne, ta má malé děti, kdo je tu dál…

S tím jsem se naštěstí nesetkala. Já jsem se bála, když jsem otěhotněla s Tádou. Jenže tam šlo všechno stranou. Já si dítě nesmírně přála. Původně jsem se vdávala ve 23 a čekala, že děti přijdou automaticky a bude rodina. No nebylo to tak. A později – mít dítě bez tatínka sama jsem nechtěla, to by mi přišlo sobecké. Měla jsem to vyvážené tím, že se mi daří v práci, a smiřovala jsem se s tím, že mi třeba nebude přáno. Pak se přece jen našel tatínek a já jsem otěhotněla až ve 39.

A přišla i panika, že je konec světa, že mě nikdo v práci nebude chtít, protože budu stará a tlustá. Já totiž v obou těhotenstvích přibrala hodně. V práci za mě zaskakovalo v různých představeních asi šest holek a já si říkala, že buď budu zapšklá, anebo vděčná, že mám rodinu. Tak jsem si vybrala vděčnost. A došla k tomu, že třeba budu dělat něco jiného.

No a přišel trochu šok. Protože po prvním těhotenství jsem měla práce snad ještě víc.

Změnily se vám mateřstvím priority pro výběr práce? Že teď byste už nějakou roli nevzala?

Roli ne. Ale termíny si hlídám. Dřív jsem šla z role do role a nepřemýšlela, kdy mám, nebo nemám hrát. Protože jsem věděla, že blízcí to pochopí, že musím jít do práce místo nějaké oslavy.

Teď bych nikdy nevzala práci na narozeniny synů. V ty dva dny už nikdy nebudu pracovat. A pro mě je nepochopitelné, že to někdo nechápe. Já jim přece nemůžu dělat narozeniny v jiný den.

A pak si hlídám, abych měla dost času na rodinu i zkoušení. Třeba přes léto nepojedu zkoušet, protože chci být s kluky. A i když nabídky, abych nezkoušela a pak se to narychlo doučila, byly, ale já takový střelec nejsem. Je to nefér vůči kolegům i divákům. Nikdy jsem nebyla taková primadona, takže se to nechci ani učit.

A třeba nějaké podmínky, na které byste nepřistoupila? Nevím – napadá mě hubnutí do kostýmů jako v Kleopatře, abyste třeba nebyla nervní hladová máma…

Tyjo. Zhubnout bych chtěla. Nemuselo by to být jenom do kostýmů, ale i do normálního oblečení. Je to ale věc, která se mi fakt nedaří. Asi nemám správnou vůli, k tomu nemám čas. Protože abych jela někam cvičit, tak to je hodina cesta tam, hodina cvičení a hodina cesta zpátky. A kam dám děti, do útulku? A k tomu ten věk. Porodník mi říkal: „Co čekáš, když máš jedno dítě v 39 a druhé ve 42, to nemůžeš být Twiggy.“ Dřív jsem prostě šla dvakrát cvičit, tři večery jsem nejedla a byla tři kila dole. Teď když měsíc běhám, tak je dole kilo. To je pro mě strašně demotivující, jsem totiž dost netrpělivá.

No a hlavně nikdo nepřišel, že bych měla zhubnout. Nestalo se, že nebude hlavní role, „protože jsi tlustá“. Takže to nikomu nevadí. Kromě mě.

Když se ohlédnete zpětně, mrzí vás nějaká role, co jste vzala, nebo naopak nevzala?

Spíš ne. Možná bych změnila jediné rozhodnutí. Když jsme hráli Bídníky, moc jsem chtěla být Eponinou. Ale zahraniční produkce, která obsazení schvaluje, byla proti, protože jsem byla moc ženská. Doktor František Janeček mě ale v muzikálu chtěl, tak mi dal na výběr z Fantiny a madame Thénardierové. Tehdy jsem si řekla, že ta Fantina je moc podobná tomu, co jsem hrála pořád, a moc brzy umře a že zkusím tu komickou Thénardierku. Dnes bych asi brala radši Fantinu. Ale vzhledem k tomu, v kolika věcech jsem hrála, tak to je zanedbatelné.

Já se ptal i kvůli tomu, že před časem mi producent Janis Sidovský při hodnocení české muzikálové scény říkal, že řada našich produkcí by v zahraničí prošla sotva jako školní představení…

To je teda hodně příkré. Ale pojďme si říct, že v zahraničí, na Broadwayi nebo West Endu, když nazkouší muzikál, tak ho hrají roky a mají na produkci úplně jiné peníze. U nás tomu doba nepřeje. Já měla štěstí, že jsem v Draculovi nebo Kleopatře zažila velké produkce, které se taky hrály celý týden a o víkendu i dvakrát denně. Ale ta doba je pryč.

Možná má Janis v něčem pravdu. Hlavně je těžké se pouštět do velkých produkcí, když nevíte, jestli se vám to vrátí. Ale jsou tu skvělé muzikály. Třeba v Městském divadle v Brně, s kterým jsem nazkoušela Marry Poppins. Tu jsme pak přenesli sem do Prahy a bylo to neskutečné, když jsem lítala nad diváky a oni mi mávali. Nejsilnější zážitek byl, když mi takhle mával děda s babičkou, která tehdy ještě žila. Tak to jsem i přes zákaz pana režiséra bulela. A řada kolegů z branže mi napsala, že to představení bylo srovnatelné, nebo i lepší než na Broadwayi.

No právě – zmiňujete brněnské nastudování. Ceněné jsou také produkce Ostravy nebo Plzně. Sama notabene máte Thálii za Funny Girl z Ústí nad Labem. Aneb kvalita jako by se z Prahy odstěhovala, protože je tu přemuzikálováno…

Nad tím jsem nikdy takto nepřemýšlela. Já si vždycky hlídala, aby mě to bavilo, aby tam byli dobří kolegové a dobrý režisér. A pak jsem se snažila udělat maximum, abych byla spokojená sama za sebe. Ale stejně nemůžete úplně ovlivnit, jestli bude výsledek skvělý.

Jedinkrát jsem měla nahnáno, že jsem něco odflákla. To když mi Michal Hrubý dal nabídku na Děvčátko – Vánoční příběh do divadla Studio DVA, kde jsem se pak zabydlela. Měla jsem na zkoušení asi 14 dní, protože jsem zároveň zkoušela a hrála… ani už nevím co všechno. To bylo na budku. To bych teď už neudělala. Protože nemůžu zkoušet sedm měsíců z deseti, když chci být s dětmi.

Ještě mi řekněte: Vy jste hodně jezdila hrát právě do Ostravy, Ústí nebo Brna. Jak to probíhá, když přijede pražská hvězda na „oblast“?

Ježíš, já jsem se nikdy necítila jako pražská hvězda. Ale je pravda, že s nějakými mírnými předsudky jsem se setkala. Asi nejvíc to bylo v Brně, kde jsme zkoušeli na pražská představení. Ale já se nedala a přesvědčila je, že nejsem kráva z Prahy. Takovou trochu zvláštní metodou. Upila jsem je. Do čtyř v klubu a mysleli, že ráno na zkoušce nebudu. Ale já tam byla. Pak mi i pár lidí řeklo: My jsme si mysleli, že budeš kráva, a ty vůbec nejsi! Takže sice nevím, jak na mě vzpomínají, já na ně určitě s láskou.

Navíc brněnské divadlo je naplněné studovanými muzikálovými herci…

Jasně. A tady je nějaká paní z Prahy, tedy z Benešova, s hotelovou školou. To si ze mě vždycky dělal srandu Ondra Sokol, který je fantastický režisér. Ten měl průpovídky na mé vzdělání.

Chyběla vám někdy škola?

Já nevím. Mám takovou zkušenost s Lumírem Olšovským, když jsme zkoušeli Funny Girl v Ostravě. Něco vysvětloval kolegyni, jak má hrát, a já byla úplně mimo. Vůbec jsem nerozuměla, co to říká. A on na to: „Ty neposlouchej, ty jen buď.“ Chvíli jsem nevěděla, jestli se nemám urazit, ale pak jsem si řekla, že to budu brát jako pochvalu. Že je dobré to, jak to cítím a hraju. Přitom já se vážně dost natrápím. Nejsem výjimečně talentovaná, že bych přišla na první čtenou a už měla roli v malíku. Pomalu se učím texty, a než najdu ten správný klíč, jak roli uchopit, tak to trvá. Vždycky se bojím, že ho nenajdu, zatím to naštěstí pokaždé klaplo. A ve chvíli, kdy mi to sepne, je to jako když nazujete dobře vychozené boty, pak už z toho neuhnu.

Kdybyste si teď mohla přát pod stromeček roli…

Kdybych si mohla vybrat roli… Já bych si hlavně vybrala to, abych mohla hrát role, které už mám. Abychom mohli hrát pro diváky. A nejen divadlo a muzikál, ale i koncerty a plesy. To bych byla šťastná. To bych si od Ježíška moc přála.