Zase jednou soumrak bohů. Koho vlastně zvolili Němci?

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nový hrdina se jmenuje Lars Klingbeil. Do televizní debaty po volbách do Bundestagu plné zachmuřených a stárnoucích mužů přišel čtyřicátník v rozhalené košili a teniskách. V dobré náladě a přátelsky uklidňoval své partnery, rozladěné a nervózní z toho, jak budou vysvětlovat svou porážku, případně jak se vyrovnají s novou odpovědností. Hvězdná moderátorka Anne Willová věnovala právě jemu nejvíc úsměvů a ve stejné době plnily články komentátorů bez rozdílu politické orientace superlativy o jeho „cool“ vystupování a vůbec schopnostech.

Byl to právě Klingbeil, který po výprasku ve volbách 2017 převzal jako generální tajemník zhroucenou sociální demokracii (SPD) a začal uskutečňovat plán, jak ji dostat zpátky na vrchol. Nejdříve domlouval s tehdejším vítězem CDU „velkou koalici“, kde pozici zástupce kancléřky Angely Merkelové převzal dosud nevýrazný a podceňovaný hamburský starosta Olaf Scholz. Už tehdy začal Klingbeil rozšiřovat mýtus, podle kterého se Scholz stane příštím kancléřem. Ještě před dvěma měsíci to všichni brali jako milosrdnou lež, jíž se uklidňuje chřadnoucí strana, potom se však dosavadní favorité – zelená kandidátka na kancléřku Annalena Baerbocková a křesťanský demokrat Armin Laschet – dopustili zoufalých chyb.

Po včerejším sčítání museli naopak všichni uznat, že o 1,5 procenta skutečně vyhrála SPD. Klingbeil si neodpustil, aby jako první vznesl pro svého šéfa Scholze nárok na kancléřské křeslo. „SPD sehrála s nejhoršími kartami nejlepší hru,“ ocenil výkon tandemu Klingbeil–Scholz šéfredaktor pravicového deníku Welt Ulf Poschardt.

Německo potřebuje nové hrdiny. Nedělními volbami totiž nekončí jenom šestnáctileté kancléřské období Angely Merkelové, nefalšovaný soumrak bohů zažila generace křesťanskodemokratických politiků, kteří vyrostli ještě za „bonnské republiky“ před rokem 1989 a od té doby určovali osud Německa. Přes období obav, kdy se okolní země obávaly síly znovusjednoceného Německa, až k reformám, které energii znovu jednotného národa transformovaly do vzniku dominantní evropské ekonomiky, to byli lídři CDU typu Wolfganga Schäubleho, kteří opakovaně obsazovali klíčové posty.

Teď se ve volbách jejich mocenská základna rozpadla. CDU získala jen osm a půl milionu hlasů, nejméně od roku 1953, protože značnou část pravicových voličů přebrala ve východních spolkových zemích Alternativa pro Německo, v Bavorsku má sesterská strana CSU zase nečekaného konkurenta v uskupení „Freie Wähler“ (Svobodní voliči).

Změna oproti volbám v roce 2017:

„Zůstáváme důležitým faktorem stability,“ snažil se posledním možným superlativem uklidnit křesťanskodemokratické voliče jeden ze stranických lídrů Norbert Röttgen. Podle mnohých komentátorů o tom však lze pochybovat. Strana se ziskem 24 procent je na pokraji zhroucení podobně jako sociální demokraté před čtyřmi lety, zachránit před katastrofou se přitom hodlá dobrodružným manévrem. Laschet sice se Scholzem prohrál, přesto také on ohlásil kandidaturu na kancléře a hodlá přemluvit Zelené a liberální stranu FDP, ať raději podpoří jeho vládu. „Vede si jako politický skateboardista, který se jen proto řítí po kolmé stěně dolů do betonové vany, aby získal rychlost pro strmý vzestup na protilehlé straně a saltem získal kancléřský úřad,“ hodnotí Laschetův manévr šéfkomentátor Weltu Torsten Krauel.

Média zleva doprava proto přímo či nepřímo doporučují jako vhodnějšího kandidáta volebního vítěze Olafa Scholze. Kdo jiný může obnovit ekonomickou sílu Německa než bývalý ministr financí, který ostatně patří k pravému křídlu sociální demokracie a pěstuje dobré vztahy s velkými exportéry. Zároveň jako levicový politik zajistí sociální bezpečí, jak ostatně věří voliči starší generace, kteří při volbách přecházeli po statisících od Laschetovy CDU k jeho SPD. Také kdo jiný než Lars Klingbeil může se svými vrstevníky, předsedou FDP Christianem Lindnerem a jeho kolegou ze strany Zelených Robertem Habeckem, dohodnout potřebnou parlamentní většinu.