Článek
Už třicet let novináři pracují svobodně, bez cenzury. Skoro stejně tak dlouhou dobu jejich práce naráží na kritiku těch, o kterých píší. Je to pravidlo a jinak to být asi nemůže. Ne nadarmo se říká, že pochvala od politika je pro novináře polibek smrti. Ten vztah není partnerský, je to vztah mezi člověkem, který má vliv a moc, a tím, kdo ho permanentně kontroluje, jestli onu moc nezneužívá. Taková je role novináře v demokratické společnosti.
Pokud by chtěl novinář politikovi radit, stát se součástí jeho volebního štábu, souhlasit s ním a být u něj za své přikyvování v oblibě (určitě si dokážete dosadit lidi, kteří se za novináře asi také považují, ale ve skutečnosti jimi nejsou), evidentně si spletl profesi.
V redakci Seznam Zpráv jsme se rozhodli letošní 30. výročí svobody pojmout poněkud netradičně. Vzpomínek na listopad 1989 a dojímání nad revolučním étosem bylo všude dost, až jsem si říkal, kolik toho lidé dokážou po třiceti letech ještě unést, než jim to půjde na nervy. Proto jsme se na výročí podívali z opačného konce: jak svobodně se dokázali chovat lidé, novináři, ve svobodné společnosti.
Připravili jsme seriál „30 let svobodné žurnalistiky“ a do detailů rozebrali nejen práci novinářů, ale i deset největších kauz, které v posledních třech desetiletích zamávaly politikou i společností a novináři v nich sehráli klíčovou roli. Když jsme přidali další výrazné případy, vznikl tak velký přehled politických, společenských, byznysových i ryze kriminálních kauz, které odrážejí to, jak se společnost od roku 1989 vyvíjela a na jaké překážky narážela.
Nejde o obžalobu demokratického režimu. To v žádném případě. Je to připomínka toho, že svobodní novináři, kteří kauzy popisovali a často také objevili, plní svou roli hlídacího psa demokracie, byť to může znít jako protivné klišé.
Finanční skandály ODS Václava Klause napojené na privatizační projekty jeho vlády. Vazba státní správy na „mrázkovské“ podsvětí v dobách vlády Miloše Zemana. Záhadné penězovody do rozpočtu premiéra Grosse. Defraudační skandály s odčerpáváním peněz ze státních firem do soukromých kapes. Intrikánské zákulisí v úřadu premiéra Nečase, které spíš než správu věcí veřejných připomínalo zpravodajskou službu ve věcech rodinných…
Výčet je předlouhý a neradostný. A přesto za něj buďme rádi. Za to, že můžem – když si vypůjčím heslo každoročních vzpomínek na události 17. listopadu 1989.
Smiřme se s tím, že politici jsou lidé jako ostatní, nejsou lepší, nejsou svatí… A když je příležitost, vzniká pokušení. Pokušení obejít pravidla, udělat něco, co se nemá. Věřit, že se nikdo nedívá.
Novináři se dívat mají. Je to jejich práce. Dělají to nejen pro sebe (i oni žijí se svými rodinami v této společnosti), ale i pro ostatní.
Mimochodem, Andrej Babiš, když v roce 2011 ohlásil svůj vstup do politiky a založil „Akci nespokojených občanů“ (ta dala název hnutí ANO), nejednou vycházel z toho, co si přečetl v médiích, do televizních debat chodil citovat z knih kolegy Jaroslava Kmenty, aby podpořil svou teorii „Palerma“, jaké tu za dob Václava Klause a Miloše Zemana vládlo.
Jen co získal moc (a postupně navázal přátelskou vazbu na prezidenta Zemana), novináři, včetně zmiňovaného Kmenty, se pro něj stali zločinci, kteří mu chtějí škodit a jsou součástí účelových kampaní na jeho vystrnadění z politiky. Klasická, ničím originální obranná strategie všech potrefených hus, jaké jsem kdy během osmadvacetileté kariéry v médiích potkal.
Dokud křičí a rozčilují se, je všechno v pořádku. Až bude ticho a politici se budou plácat s novináři po zádech, bude to průšvih. A že tyto tendence ti, co vládnou, mívají a někdy je bohužel dotáhnou, je vidět v Maďarsku i v Polsku, kde si vlády už podmanily veřejnoprávní média.
Nevěřte, že tohle přináší onen „klid na práci“, po kterém tu a tam někteří čtenáři či diváci volají (doprovázejí to občas slovy, že je lepší premiéra a prezidenta nekritizovat, protože jedině tak se zase rozdělená společnost sjednotí). Takzvaný klid na práci – tedy žádné skandály, blažená nevědomost, v novinách a televizi „krásná“ propaganda – jsme tu zažívali do 17. listopadu 1989. A že se tím jen ve skutečnosti maskovala totalitní moc, která si s lidmi dělala, co chtěla, dneska ví přece každý.
Proto je důvod slavit 30 let svobody. Ne svobody v ráji na zemi, kde vládnou svatí, ale svobody, že se těm, co vládnou, smíme dívat pod ruce a tím je hlídat, aby na ně nepřišlo to pokušení.
