Článek
Minulé pondělí se domov důchodců ve východočeském Dvoře Králové nad Labem ocitl v karanténě.
Více než polovina z osmdesáti seniorů a polovina ze šedesáti zaměstnanců je covid pozitivní.
Vedení domova zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky o výpomoc. Přihlásil jsem se. Zápisky z této služby píšu v době, kdy se domovy, kde pečují o staré lidi, staly jedním z kritických míst pokračující koronavirové pandemie.
A hned první den jsem se přesvědčil, že v tomto prostředí nyní dostávají smutné události rychlý spád.
Na zemi máme šipky
Kroky lidí ve dvoupatrové budově Domova důchodců ve Dvoře Králové nad Labem řídí několik posledních dní jednoduchá, ale nepřehlédnutelná navigace.
„Na zemi máme šipky, aby bylo každému příchozímu jasné, kudy ano a kudy ne,“ vítá mě v prázdném vestibulu ředitelka domova Ludmila Lorencová. „Část přízemí a několik pokojů v prvním patře je takzvaně čistá. Zbytek je infekční,“ vysvětluje dál.
Červené šipky na zem stejně jako obrázky na dveře vylepili zaměstnanci poté, co se zdejší osazenstvo dostalo do izolace.
Koncem října několik seniorů pokašlávalo, mělo zvýšené teploty a cítilo větší únavu než obvykle. V tomto ročním období nic neobvyklého, avšak v čase koronavirové epidemie nechala ošetřující lékařka čtyři z nich otestovat.
Předminulý pátek přišly výsledky. Tři ze čtyř seniorů byli pozitivní.
„To jsme nečekali,“ popisuje své překvapení ředitelka.
Na zemi máme šipky, aby bylo každému příchozímu jasné, kudy ano a kudy ne.
Nezbylo nic jiného než se zavřít
Jednat začala ihned.
Hygiena nařídila test pro všechny klienty a zaměstnance. Následující den se zvládly výtěry a předminulou neděli přišly v několika etapách výsledky. Byly zdrcující. Z 80 seniorů bylo 47 pozitivních. Ze šedesáti zaměstnanců bylo pozitivních 29.
„Byl to šok. Jsme totálně v… háji,“ vyhýbá se ředitelka silnějšímu výrazu, který si toho nedělného večera s kolegy mnohokrát opakovali. To číslo jim přišlo obrovské. „Od některých ředitelů okolních domovů vím, že mají také pozitivní klienty – ale jen několik, které jsou schopni izolovat a vyčlenit pro ně personál. V našem případě bylo třeba plošné opatření, tedy zavřít se do izolace.“
V noci jsem se budila
Pondělní ráno po šokujících zprávách o nákaze tak bylo kruté. Polovina personálu musela do izolace, a nedorazila tedy do práce. „Nejhůř dopadla kuchyně a přímá péče,“ říká ředitelka.
Ze čtyř kuchařek, které denně vaří a připravují jídlo pro sto dvacet lidí, byla negativní pouze jediná. K ruce měla jen pomocnou sílu na mytí nádobí. Najednou měly ve dvou zajišťovat snídani, dvě svačiny, oběd a večeři pro celý domov.
„Totálně se nám změnily priority. Jedna sociální pracovnice šla loupat brambory, hlavní ekonomka pomáhala sestřičkám krmit klienty. Já jsem řešila jídlo pro seniory na další dny,“ popisuje ředitelka.
Jediné kuchařce, které vyšel negativní test, je jednačtyřicet a v domově důchodců „s láskou“ vaří osm let. „Nechápu, vždyť tu všechny pracujeme pospolu. Asi mám tuhý kořínek po tátovi,“ krčí rameny Dana Hustolesová.
Pro týden, který ji v kuchyni domova čekal, má jediné slovo – masakr. „Přizpůsobili jsme jídelníček a pomáhal, kdo mohl.“
Domů prý chodila tak unavená, že nebyla schopna naplnit a zapnout pračku. „V noci jsem se budila a zdálo se mi, že jsem zapomněla dát na talířek marmelády,“ směje se a servíruje přitom na talíře sekanou.
Pomáhám jí alespoň strouhat okurku na salát.
Ředitelka domova Ludmila Lorencová. Byl to šok, říká o událostech minulých dnů.
Po několika dnech se ředitelce Lorencové podařilo jako náhradu za nemocný personál kuchyně sehnat na výpomoc cateringovou firmu, která do domova dováží alespoň obědy. Také kuchařky se teď už pomalu vracejí z karantény.
Horší to bylo a je s nedostatkem dalšího personálu. Drtivá většina seniorů královédvorského domova se o sebe nedokáže postarat a potřebuje péči druhé osoby. Minulé pondělí však nastoupila do práce pouze vrchní sestra, dvě pečovatelky a několik brigádníků. Museli zvládnout péči o osmdesát seniorů.
„Vrchní tu byla čtyřiadvacítky, protože nebyl nikdo jiný, kdo by ji zastoupil,“ říká ředitelka. „A během směny nebyl čas na odpočinek,“ popisuje následující dny. Postupně se jí podařilo sehnat dočasnou výpomoc z okolních domovů, brigádníky a studenty. „Jsme za ně samozřejmě rádi, ale většina z nich tu práci nikdy nedělala, neznají naše klienty a nevědí, jak se k nim chovat. Stále je to velký problém.“
Důstojné rozloučení
V těžkých časech pro personál navíc umírají lidé. Za posledních deset dní čtyři.
„U dvou se to dalo očekávat, ale u těch dalších nás to velmi zasáhlo. Ne že by byli úplně fit, samozřejmě měli zdravotní problémy, ale bylo to rychlé a nečekané,“ popisuje ředitelka.
O ránu, kdy přišla do práce a pečovatelky jí oznámily dvě úmrtí, říká, že to byla nejtěžší chvíle, jakou za tu dobu zatím zažila.
Na chodbě visí civilní kabáty a podivím se, že v jednom z pokojů je návštěva. Ředitelka to povolila. „Paní se blíží ke konci svého života, a tak jsme chtěli umožnit důstojné rozloučení,“ říká.
V noci se její slova naplnila. V domově přibylo páté úmrtí.
