Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Teroristé z palestinského Hamásu už od říjnového krveprolití drží rukojmí. Poslední zprávy z jednání mezi Hamásem, zprostředkovateli a Izraelem, které by mohly vést k jejich propuštění, ovšem nejsou příliš optimistické.
Hamás ve čtvrtek avizoval, že poslední nabídku nejspíš nepřijme, ale přeje si dále jednat. Jednou z jeho podmínek je ukončení války, izraelský premiér Benjamin Netanjahu dal ale v minulých dnech jasně najevo, že nehodlá ustoupit od chystané invaze do hraničního města Rafah, kam před válkou utekl více než milion palestinských civilistů.
Příbuzní unesených Izraelců se proto snaží vytvořit tlak na vládu, aby osvobození jejich blízkých zařídila, byť za cenu ústupků. Lidé se právem obávají, že naděje na přežití rukojmích každým dnem klesá.
Protesty trvají už delší dobu. Ve čtvrtek ráno demonstranti zablokovali Ajalonskou dálnici, jednu z hlavních dopravních tepen v okolí Tel Avivu. „Nepodléhejte tlaku extremistů, kteří využívají rukojmí jako záminku k pokračování ve vedení války,“ vzkazují Netanjahuovi.
Její vzkaz přichází po varování od krajně pravicových členů vlády, kteří se staví proti uzavření dohody, jež vyžaduje také ústupky ze strany Izraele.
Jedním z těch, kteří se snaží vládu k dohodě přimět, je 46letý bankovní úředník Šaj Mozes, jehož 79letého strýce Gadiho Hamás unesl. „Myslím, že jediným východiskem vedoucím k míru na Blízkém východě je dvoustátní řešení. A v tuto chvíli toto řešení nechce ani Hamás, ani izraelská vláda,“ říká pro Seznam Zprávy s tím, že minimálně liberální části Izraelců už dochází, jakou si zvolili vládu.
Šaj Mozes během rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Během vašich protestů zaznívá slogan „Buď Rafah, nebo dohoda o rukojmích. Vyberte si život“. Premiér Benjamin Netanjahu ale říká, že invaze do Rafahu proběhne nehledě na rukojmí. Věříte, že s tímto přístupem vlády je nějaká dohoda možná?
Těžká otázka. Upřímně řečeno záleží na části dne, kdy se mě ptáte… Pociťujeme obrovskou nejistotu ohledně osudů našich blízkých a jsou chvíle, kdy jsme optimističtí více, a chvíle, kdy jsme optimističtí méně. Vkládáme více nadějí do Spojených států a dalších zemí, které zprostředkovávají jednání, než do naší vlády. Včera večer jsem byl spíše optimistický, dnes už méně. Vláda má dnes zasedání, tak doufáme v dobré zprávy.
Vedle vašich protestů probíhají demonstrace proti politice izraelské vlády na mnoha místech ve světě, teď zejména na amerických univerzitách. Chápu, že kvůli uneseným příbuzným asi cítíte zlobu vůči Palestincům, souhlasil byste ale s dalším vedením války tímto způsobem, kdyby byli rukojmí na svobodě?
Řeknu vám jen svůj názor. Myslím, že jediným východiskem vedoucím k míru na Blízkém východě je dvoustátní řešení. A v tuto chvíli toto řešení nechce ani Hamás, ani izraelská vláda.
S naší vládou nesouhlasím, stále si ale pamatuji, že Hamás usiluje o jeden stát od řeky k moři, což znamená, že já bych nepřežil. To Hamás ukázal 7. října i při mnoha dalších příležitostech dříve. Necítím k Palestincům žádnou nenávist, když mě ale někdo napadne, budu se bránit. Někdy to znamená i vstoupit do Gazy a bojovat tam s Hamásem.
V médiích jsme viděli tunely i zbraně v domech civilistů, proto si myslím, že tuto válku vést musíme a po 7. říjnu jsme neměli moc na výběr. Pokud by ale Hamás souhlasil s dvoustátním řešením, pojďme do toho – s Hamásem, s palestinskou samosprávou, s kýmkoliv, kdo chce mír a respektovat moje právo na existenci.
Mimochodem, mnoho lidí z kibucu Nir Oz, odkud byl unesen můj strýc, podporovalo mír a dvoustátní řešení a stavělo se proti pravicové vládě. Někteří dokonce pomáhali brát palestinské děti do izraelských nemocnic. To ale 7. října Hamás nezajímalo.
Rozhovor s Izraelkou
Příbuzní Izraelců unesených v Gaze opakovaně protestují v Izraeli i ve světě s cílem přimět politiky k akci a zajistit dohodu o propuštění jejich blízkých. Po půl roce trpělivosti se jednoznačně vyhranili vůči premiérovi.
Skupina, k níž patříte, nyní blokuje Ajalonskou dálnici u Tel Avivu. Jak na to reagují běžní lidé? Sympatizují s vámi, nebo jsou spíše naštvaní?
Když jsme brzy ráno potkali první řidiče, někteří z nich byli velice naštvaní, že jim narušujeme jejich denní rutinu. Jiní zase vyšli z aut a skandovali s námi. Probíhá debata o tom, jak moc to pomůže a zda nám to získá podporu. Já osobně to vidím tak, že nemám jinou možnost. Jinak budou lidé pokračovat běžně ve svých životech, a pokud se to netýká jejich příbuzných nebo přátel, vždy si najdou nějaké ospravedlnění pro to jít dál.
Tohle je můj způsob, jak udržet téma v médiích… Mně je jinak 46 let, pracuju v bance, dalo by se říct, že jsem velmi mainstreamový člověk. Hodně jsem přemýšlel o tom, zda tohle mám, nebo nemám dělat. Uvědomuji si, že blokováním dálnice porušuji zákon. Cítím ale, že něco dělat musím. A demonstrace nestačí, je potřeba udělat něco extrémnějšího.
Zmínil jste, že dnešní zprávy nevypadají moc optimisticky. Pokud dohoda nevyjde, co máte v plánu? Vystupňujete nějakým způsobem tlak na vládu?
Nemám ponětí. Stále bojujeme s beznadějí, opravdu nevím, co bychom mohli udělat. Já sám nejsem žádný profesionální aktivista, chci se vrátit ke svému běžnému životu.
Ofenziva v Rafahu
Většina obyvatel Pásma Gazy utekla před bombardováním do hraničního města Rafah. Teď se chystá Izrael udeřit i na něj.
Protesty proti Netanjahuově vládě byly už dříve kvůli justiční reformě. Vnímáte to nyní tak, že se Izraelci probudili?
V to opravdu doufám. V izraelské společnosti existuje konflikt mezi liberály a konzervativci, mezi náboženskými a sekulárními lidmi. Tato vláda je velmi konzervativní, liberální lidé nemají nyní žádné zastoupení. Myslím, že liberální část společnosti se probudila už na začátku roku 2023 a doufám, že lidé si ty všechny věci, které vedly k 7. říjnu, spojí. Lidé na levici a liberálové už dlouho říkali, že je tu nebezpečí plynoucí z pravicové ideologie a od 7. října se stalo realitou.
Myslíte, že lidé začínají souhlasit, že to, co Izrael poškozuje, je také okupace palestinských území?
Nemyslím, že by si to v tuto chvíli moc lidí v Izraeli uvědomovalo. Když se teď zeptáte průměrného Izraelce, nesouhlasil by. Částečně i proto, že země je pořád ve válce a trauma ze 7. října je stále živé.
Já si vždycky připomínám, že v roce 1973 byla v říjnu válka s Egyptem a Sýrií. Egypt byl tehdy náš největší nepřítel a šok z té války byl obrovský. Ještě teď si válku vždy v říjnu připomínáme, je to národní trauma. No a čtyři roky poté jsme s Egyptem uzavřeli mír. Přestože tu byli lidé, kteří si přáli udržet Sinaj i za cenu pokračování války. Kdykoliv jsem na tom špatně, vzpomenu si na tohle a doufám, že se něco podobného zopakuje.
V tomto týdnu přišly zprávy o možném vydání mezinárodního zatykače na Netanjahua, ale také na vůdce Hamásu. Co tomu říkáte?
Opravdu nemám rád Netanjahua, nevím ale, jestli by měl být kvalifikovaný jako válečný zločinec. Pokud to jakkoliv pomůže jako tlak na něj, aby uzavřel dohodu o rukojmích, pojďme do toho. Vím ale, že nemám dost informací o tom, co se děje v Gaze, to ostatně nemá skoro nikdo. Jsem ale přesvědčený, že většina izraelských vojáků nemá v úmyslu zabíjet nevinné občany a snaží se tomu vyhýbat, jak jen je to možné. Vím, že někteří izraelští vojáci dělají hrozné věci, věřím ale, že to není jádro armády a že je k tomu armáda nijak nevyzývá.
Pro mě jako Izraelce je těžké říkat: „Ano, pácháme válečné zločiny a naši vůdci by měli být stíháni.“ Vím, že někteří izraelští ministři válečné zločiny podněcují a jsem tvrdě proti nim. Nejsem si ale jistý, zda zatykače jsou tím nejproduktivnějším prostředkem k ukončení války a dosažení míru a dvoustátního řešení.
