Zrcadlení. Jedenáct žen o Sýrii pod taktovkou nového režimu

/Od naší spolupracovnice v Sýrii/

Marně počítám, kolikrát a na jakých místech jsem už v Sýrii fotila. V Aleppu, Homsu, Hamá, Východní Ghútě, Kobání, Idlíbu… Na frontových liniích, v nemocnicích, sutinách, sirotčincích, maštalích arabských koní, domě pro nevidomé nebo na univerzitách.

Kolik příběhů jsem jako evropská fotoreportérka vyslechla. Na Blízkém východě to je nečekaná výhoda. Jako nezávislou ženu ze Západu mě respektují čistě mužské kolektivy zaníceně hovořící o válce, politice a dalších světoborných tématech, ale i ženské skupiny, jež se zajímají o politiku stejně jako o děti, své rodiny, životní role, ale i obyčejné lidské sny.

Některé se dokonce podělí o své nejintimnější podrobnosti. Jaké nosí prádlo a jaké vzrušující tance předvádějí v nejužším soukromí svým manželům, když odloží hidžáb a zavřou dveře ložnice. Syrským ženám vděčím za mnohé, dokonce za svůj život, a tak mě logicky zajímají jejich osudy i poté, co opustím hranice země. O to víc, když teď nábožensky a etnicky rozmanitá Sýrie stojí po pádu tyranského režimu na prahu nové éry.

K moci se dostala islamistická milice Haját Tahrír aš-Šám (HTS) mimo jiné vyznávající šaríu, islámské náboženské právo, jež mnoho svobodomyslných sekularizovaných žen chápe jako nepřijatelný nástroj útlaku. Zajímalo mě, jak ženy z různých sociálních poměrů a různé náboženské orientace osobně změnu vítají. Čeho se obávají, o čem sní a jak vidí svou budoucnost.

Mladá stavební inženýrka svou tělesnou konstitucí a precizně uvázaným hidžábem klame tělem. Zpočátku pokorně sedí u počítače a v tichém soustředění se koncentruje nad rozpracovaným projektem. Když přijde řeč na postavení žen, stud je rázem pryč.

Stejně jako značná část zdejší populace je vděčná za zájem evropské fotoreportérky. Ihned si přisedne blíž a horlivě se rozpovídá. Dozvídám se, že stále prožívá velkou euforii z pádu režimu. Na telefonu ukazuje fotografie známých, kteří se stali oběťmi mučení ve vládních vězeních.

„Vím, že se v evropských médiích stále píše o hrozbě spojené s radikálním islamismem. Nebudu lhát, že i my máme obavy z jednobarevné vlády. Ale po tolika letech utlačování a hrozivé války věříme, že nic horšího přijít nemůže. A také jsme tu my, mladá generace, která si už nenechá takové zacházení líbit.“

Pokračuje vysvětlováním, jak ji i její kamarádky mrzí, že se na ně díváme jen jako na pouhé oběti patriarchální společnosti. „Neexistují přesné statistiky o zastoupení žen ve školách a na univerzitách, ale jasně tam převažují nad muži. Stoupenci HTS, se kterými se vídáme, působí překvapivě otevřeně. Chovají se uctivě, jsou ochotní s námi hovořit o našich problémech. A vnímají nás jako partnerky, se kterými budou jednat s respektem,“ dodává odhodlaně u benzínového ohřívače. Nejde elektřina, a tak je to v chladném lednu vítaný přísun tepla.

Země zdaleka netrpí jen nedostatkem elektřiny, ale také špatnými zdroji vody či korupcí. Sáara ale věří ve změnu. A dosavadní kroky nové vlády vnímá pozitivně. „Základem je bezpečí. Bez něho se nikam neposuneme.“

Architektka Dona má nápadně atraktivní tvář lemovanou lesklými vlasy, jež se stáčejí do něžných prstýnků. Jak později zjišťuji, jde o hlubokou dívku vyznávající křesťanství. I ona nové politické nastavení vítá.

„Mnohokrát jsem četla, hlavně v západních médiích, jak křesťané jen trpí a bojí se muslimů. Je pravda, že jsou místa, kde si naši zažili své a nesou si z toho traumata. Ale pokud mám srovnat to, co se dělo, s tím, jak se mi dýchá dnes, jednoznačně jsem šťastná za změnu.“

Dona patří k velké části lidí, kteří si za Asadovy vlády zažili trauma. „Můj bratranec pracoval jako zdravotník. V roce 2013 byl zatčen před státní nemocnicí v Damašku, kde pracoval. Nikdo dodnes neví proč, co udělal, co řekl. A takových lidí jsou tisíce. Nemůžu o tom ani mluvit,“ pláče a na důkaz ukazuje starou fotografii na mobilu a video zachycující zoufalou prosbu své tety o pomoc.

Tak jako ostatní cítí Dona potřebu bránit ženské pokolení. „Základem naší společnosti je rodina. A žena je tou, kdo rodí děti a stará se o chod domácnosti. Ale umí se prosadit i v práci. Víte, že ve 20. století existovalo v Sýrii hnutí za práva žen? Tvořily ho vzdělané a aktivní dámy. V roce 1919 Nazik al-Abíd založila organizaci Núr al-Fajha, první ženskou organizaci bojující za naše práva. Dokonce ji v bojích v bitvě u Majsalúnu byla v roce 1922 udělena čestná hodnost generála syrské armády,“ končí hrdě náš rozhovor.

Wafa je esencí pohostinnosti. Vítá mě ve skromném bytě na periferii Damašku a na důkaz nadšení z mé návštěvy mi podává malý dárek, dřevěný křížek.

Stejně jako zbytek její křesťanské rodiny i ona vítá novou politickou garnituru. Ale nikoli bez obav. „Je to, jako by se člověk znovu nadechl a mohl svobodně promluvit. Ten pocit, že i zdi mají uši, byl nesnesitelný.“

Permanentní strach z perzekuce nebyl zdaleka jediným strašákem minulého režimu. „Naše rodina má zkušenost se zatčením jednoho ze synovců. Bude to už třináct let, doslova zmizel. Sestra se z toho dodnes nevzpamatovala a snaží se najít aspoň nějakou stopu. Bohužel, zatím marně,“ smutně vypráví další příběh bezdůvodného „zmizení“, kterých se za svou cestu dozvídám nepočítaně.

Je logické, že má Wafa obavy z budoucnosti. Vize nového prezidenta se zatím pohybuje jen v intencích slibů. Zrušil ústavu a zákony slíbil přepsat. „Otázkou je, jaké nové budou přijaty. Nevíme, zda nebudou mít vliv na naši svobodu. Aby se země mohla rozvíjet, potřebuje občanskou vládu a prezidenta zvoleného lidmi ve skutečných, nikoli formálních volbách,“ dovoluje si nahlas snít.

Obchod se starožitnostmi a syrskými ozdobami vede jedna z nejzajímavějších žen, které jsem kdy v Sýrii poznala. Hanadí, dáma ve středních letech, matka tří synů a praktikující sunnitská muslimka, je sice zahalená v hidžábu, ale její otevřená mysl koliduje s prvotními dojmy. Její názory dokonce zapadají do pojetí zdravého evropského feminismu.

Během rozhovoru se neustále vrací k důležitosti vzdělání. Její dva starší synové studují medicínu a grafický design za hranicemi. „Bez vzdělání se člověk stane snadno ovlivnitelným. Nejen muži, ale také ženy se musejí vzdělávat a pracovat na pozicích, kde mohou rozhodovat o důležitých věcech. Západní společnost nás často vidí jako chudinky, jež poslouchají rozkazy svých mužů, ale tak to není. Okolo mě je mnoho žen, které si nenechají nic diktovat. Zvlášť teď, když přichází nová, doufejme, že lepší etapa našich životů,“ říká odhodlaně nad druhým přeslazeným čajem.

Stejně jako ostatní lidé se vrací k tématu útisku minulého režimu. Kromě chybějící svobody slova se zastavuje nad nemožností prosadit ženy na důležité posty. „Mnoho z nás sice studovalo, ale pak nenašlo práci v oboru. Musely mít vlivné kontakty, jinak měly smůlu. A když si stěžovaly, byly umlčeny. Proto na důležitých místech, třeba i na univerzitě, pracovali nevzdělaní muži. Tak se kriticky smýšlející společnost buduje těžce,“ krčí rameny.

S důvěrou ve slib Ahmady Šary, že se ženám otevře kvalitní vzdělání, odchází na odpolední modlitbu.

Amira je muslimka žijící s velkou rodinou v maličkém bytě. Jako nevzdělaná žena nemá velké ambice. Jediný smysl vidí v péči o dva syny a dvě dcery. V černém nikábu, z něhož jsou vidět jen tmavě hnědé oči, se trochu neohrabaně kolíbá sutinami zničené části rodného města Harasta.

Nejprve rozhovor se mnou odmítá. Když zjišťuje, že hlavním tématem je nový režim, začne nadšeně vychvalovat kroky prezidenta. „Je spravedlivý, konečně se nemusíme bát o své děti a příbuzné. Válka nám toho tolik zničila. Já sama jsem přišla o dva bratrance. A nejde jen o životy, ale i o majetek. S prezidentem Šarou přichází lepší budoucnost, vím to,“ loučí se s optimistickou vizí.

Íman je v důchodu. Bývala ředitelkou místní základky. Dnes pomáhá svým dvěma dětem s domácnostmi. Nového vůdce země upřímně obdivuje a plně mu důvěřuje.

Ve válce přišla o dům, jehož trosky mi ukazuje z okna domu svých dětí. Muslimská víra jí dodává sílu se přes bolesti přenést a vidět vše z jiné perspektivy. Teď, když jsou u moci „ti její“, pravověrní muslimové. Jejím největším přáním je mír pro celou Sýrii. Druhým, aby elektřina proudila déle než pouhou hodinu denně.

Kardioložka v nemocnici v Harastě. Vyrostla s jednou sestrou a pěti bratry. Jednoho z nich Asadův režim bezmála umučil k smrti.

Potkaly jsme se před oddělením JIP, kde leží zaintubovaný obtloustlý senior. Trochu děsivá podívaná. Zdejší oddělení se dá s naším nemocničním standardem srovnat jen s velkou dávkou tolerance. Přesto je lékařka Wala pyšná, že tu pracuje.

Medicínu vystudovala v Damašku. V ženách vidí velkou budoucnost. Disponují dle ní větším sociálním cítěním, menším egem a horlivěji se noří do práce. Je nadšená, ale přesto opatrná, co se týče nového režimu ve městě. Z jejího pohledu toho s výjimkou svržení nenáviděné diktatury zatím příliš zásadního neudělal. Je ale vděčná, že se může scházet s odborníky z různých oborů. Hlavně s těmi, kteří se po převratu vrátili ze zahraničí. Je připravená se od nich učit, aby mohla přispět k lepší péči o pacienty a budoucnosti Sýrie.

Hanadí je muslimka, ale místo šátku nosí stylovou čepici. V rozporu s místními poměry je nejen rozvedená, ale dokonce i bezdětná. Patří ke vzdělaným ženám s neobvyklou vyřídilkou. Tak ostrou, že se jí obává i většina místních mužů. Je prý hlasem těch, které nikdo neposlouchá. A nejen hlasem, dokonce pořádá setkání žen a radí jim v životních těžkostech, za nimiž prý v drtivé většině stojí právě muži.

„Ženy jsou po válce ve velmi těžké pozici. V naší společnosti vždy platilo, že o rodinu se ekonomicky stará muž. Žena vede domácnost, rodí děti a také je vychovává. Jenže válečný konflikt tradiční společenské role nečekaně proměnil. Některé ženy se staly přímými účastnicemi bojů na frontě, mnoho z nich padlo do zajetí. Zažily znásilnění. A protože jejich manželé a synové padli v boji, musely se postarat o rodinu i materiálně,“ vypráví o tématech setkání.

Díky této proměně rolí stojí mnoho žen na prahu hluboké společenské změny. Muž, který ztratil roli chlebodárce, přestává být nejvíce respektovaným členem domácnosti, a tak ženy cítí potřebu rozhodovat v donedávna výhradně mužských otázkách.

I Hanadí zdůrazňuje význam vzdělávání žen, a to i s ohledem na jejich roli matek. „Bez zdravé ženy není zdravá společnost,“ dodává Hanadí.

Farmaceutka v důchodu Hala začíná na svém balkoně s uschlými květinami konverzaci dost zhurta. „Neměly jsme žádná práva. Nikoho náš názor nezajímal. Některé z nás ale nedokázaly mlčet a kritizovaly otřesné praktiky. Jenže to se nevyplácelo,“ říká smutně a začíná velmi sugestivně popisovat příběhy žen, jež byly unesené. Mučené. Znásilněné.

Téměř čtyřicet let učila na univerzitě, k tragickým případům měla blízko. Proto vítá nástup HTS k moci. Věří, že Sýrie má po svržení Bašára Asada to nejhorší za sebou.

Ghufrán potkávám s jejím o deset let starším manželem Ajúbem a malým synkem v náručí před slavnou Umajjovskou mešitou v srdci hlavního města.

Euforická hlava rodiny nejprve odpovídá za svou ženu. Později, aby zahraniční novinářce demonstroval svou velkodušnost, ale podlehne prosbám a dovoluje i jí, aby se vyjádřila. Ze submisivní ženy ale dostávám jen souvětí, že za Asada všichni trpěli a že pořád oslavují nový režim.

Pak zase nastupuje hlas živitele, ale také čím dál většího hloučku kolemjdoucích, kteří v pátek vyrazili na společnou modlitbu a posléze i rodinnou procházku po historickém centru metropole.

S matkou a sestrami se mladá pravověrná muslimka Básima raduje z nového režimu. Patří k vítězné většině složitého etno-náboženského mixu Sýrie. Přestože sunnité tvoří tři čtvrtiny syrské populace, zemi vládla od roku 1971 diktatura opírající se o náboženskou menšinu alavitů, kteří tvoří jen 13 % obyvatel. Džihádisté, kteří teď triumfovali, i mnoho sunnitů je považuje za kacíře.

Dívka z konzervativní rodiny doufá, že v zemi bude platit náboženské právo šaría. Básima je ale vítězem syrské revoluce hned nadvakrát. Lidé do 25 let tvoří celých 57 % populace zpustošené země. Všechno bude záviset na jejich schopnosti přenést se přes hluboké jizvy, které starším generacím způsobila válka a předchozí tyranie asadovské dynastie.