Zprávy z bojiště: Vagnerovci zřejmě přišli o tisíce mužů

Věnujme se nejprve ruským strategickým útokům na ukrajinskou infrastrukturu. Největší útok se odehrál 14. ledna. Začátek byl velmi nenápadný: výbuch v blízkosti hlavního nádraží v Kyjevě. Ukrajinská armáda v prvních chvílích dokonce měla za to, že šlo o nehodu na drážní technice. Brzy ovšem civilní správa potvrdila, že došlo k detonaci v „objektu kritické infrastruktury“.

Následně se pak vyjasnilo, že jde o důsledek ruského útoku řízenými střelami, nejspíše systému protivzdušné obrany S-300. Ty lze odpalovat i na pozemní cíle. Spekulovalo se i použití jiných typů (Iskander), nic tomu však zatím nenasvědčuje.

Ukrajinská protivzdušná obrana na raketu nijak nereagovala, je velmi dobře možné, že ani přilétající střely neodhalila včas. I kdyby, proti několikanásobnou rychlostí zvuku přilétajícím balistickým střelám stejně nemá čím zasáhnout.

Bezprostředně poté pak Rusové pokračovali v útoku.

Kolem 9:30 byl vyhlášen letecký poplach na severní a střední Ukrajině a na východě země, který byl během následujících několika minut rozšířen prakticky na celý stát. Ve vzduchu bylo podle Ukrajinců celkem 17 ruských bombardérů. Úder přišel kolem jedné hodiny a nakonec ho tvořila kombinace dalších balistických střel a střel s plochou dráhou letu. Těch druhých zmíněných bylo podle ukrajinských hlášení něco přes 30. Počet balistických střel v této druhé vlně nebyl upřesněn.

Útok byl z ruského pohledu úspěšný, i když střely systému S-300 proti pozemním cílům často nejsou úplně efektivní zbraně. I podle ukrajinských představitelů, například podle příspěvku šéfa energetické skupiny Jasno, došlo k vážným škodám na ukrajinských tepelných elektrárnách.

Přesný rozsah škod, které způsobil tento desátý masivní útok na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, neznáme. Ukrajina detailní informace pochopitelně nezveřejňuje. Situace v zásobování energiemi se ovšem v následujících dnech nadále zhoršila a některé části Ukrajiny byly údajně zcela bez proudu. Tak tomu bylo například v Charkově.

V rámci útoku zasáhla jedna ruská střela obytný dům v Dnipru, kde zemřelo nejméně 40 lidí. Do mysli ruských plánovačů nikdo nevidí, ale jsou důvody si myslet, že šlo o nepovedený útok municí, která prostě postrádá přesnost a spolehlivost proti podobným cílům. Více se můžete dočíst v našem pondělním článku.

Pokud přejdeme tuto tragickou událost – v rámci ruské invaze zdaleka ne první –, výsledky útoku nevěstí Ukrajině nic dobrého. Proti rychle se pohybujícím balistickým střelám je ukrajinská obrana v tuto chvíli prakticky bezbranná. Ukrajinské zásobování elektřinou je velmi napjaté, a pokud budou podobné údery pokračovat, situace se bude jen zhoršovat.

Přitom není důvod předpokládat, že by se opakovat neměly – zvláště pokud Rusko opravdu používalo rakety systému S-300, kterých má na skladě i podle ukrajinských odhadů řádově tisíce kusů.

Situace pro obyvatele především ukrajinských měst nebude tedy ani nadále vůbec jednoduchá. Teploty se v následujícím období mají během noci pohybovat na mnoha místech pod nulou. Být v takových podmínkách bez elektřiny, tepla a často i tekoucí vody je nepochybně nesmírně vysilující a pro starší či oslabené vysloveně životu nebezpečné.

Z vojenského hlediska teploty kolem nuly znamenají, že pohyb těžké techniky, především té kolové, bude v terénu obtížný. Ale to patrně nebude hrát větší roli. Boje to ovšem nezastaví. Už proto, že ruské jednotky v útocích používají tanky či obrněná vozidla mnohem méně často než zkraje války.

Jako obvykle se věnujme popisu situace od severního cípu linie doteku až na jih.

V oblasti kolem města Svatove panoval proti předchozím týdnům relativní klid. Pokračovalo ostřelování i střety pozemních jednotek, velké změny pozic nejsou ovšem hlášeny. Podle některých zdrojů stáhlo velení obou stran z tohoto úseku část jednotek jinam.

Těžké boje podle řady svědectví ovšem pokračují jižněji, kolem Kreminny. Ukrajinské jednotky se pokoušejí město sevřít ze severu i jihu. Ruský štáb v prosinci do oblasti poslal množství posil, které i podle některých informací z ruské strany v bojích výrazně krvácí. Ztráty ovšem mají nepochybně i jejich protivníci, a tak je zbytečné spekulovat na tím, kdo má relativní výhodu.

Situace je nepřehledná. Zatím můžeme říci pouze tolik, že Ukrajina se zdá mít stále dost sil na to, aby vyvíjela tlak na ruské pozice v Kreminně, Rusové ale stále mají dostatek mužů a techniky, aby ukrajinský postup minimálně velmi zpomalovali.

Na místo také v posledních dnech dorazily další jednotky ruských výsadkářů (76. divize), kteří mají (mezi ruskými jednotkami) zřejmě nejvyšší kvalitu a asi i morálku.

Pokud od posledního týdne došlo k nějakým změnám linie fronty, tak patrně pouze k nevýrazným.

Další důležitou zastávkou bude oblast kolem Bachmutu v Doněcké oblasti.

Ruské jednotky podle několika zdrojů již de facto plně ovládají město Soledar severně od Bachmutu, včetně jeho západní části. Je možné, že se ukrajinské jednotky ještě drží na okraji města, nebo mají pozici v katastrálním území Soledaru, fakticky je ovšem město (včetně všech solných dolů a také zřejmě železniční stanice) v ruských rukou.

Moskva také nevzdává další pokusy o tlak v této oblasti. Průzkum (často bojem) a útoky probíhají na řadě míst bachmutského úseku. Není jasné, kam přesně v kterém úseku ruské síly dokázaly postoupit, obě armády zřejmě na řadě míst nyní odděluje říčka Bachmutka, která teče severojižním směrem, a dá se říci, že tvoří západní hranici samotného města Soledar.

Protože za řekou se terén znovu zvedá, ukrajinské postavení v této oblasti není z obranného hlediska špatné. Obránci už nejsou níže než útočící ruské síly jako v Soledaru a jejich palebná podpora má z vyvýšenin za linií poměrně dobrý výhled. To samozřejmě neznamená, že stávající ukrajinské pozice na této linii, například Krasna Hora, odolají.

Ukrajinské ztráty nepochybně nebudou zanedbatelné. V posledních dnech se objevily záběry (na které neodkážeme) zničených ukrajinských pozic, jež nasvědčují tomu, že invazní síly tu úspěšně používají obávané termobarické zbraně.

Hodně se spekuluje o tom, že se oddíly vagnerovců při dobývání Soledaru do značné míry vyčerpaly. Podle některých odhadů přišla skupina o čtvrtinu, možná až třetinu své celkové bojové síly. Podle zdrojů CNN mohly ztráty vagnerovců činit kolem čtyř tisíc mrtvých a deseti tisíc raněných.

Ovšem útoky v oblasti neprovádí pouze Prigožinův „orchestr“, ale také jednotky ruských výsadkových vojsk a takzvané Luhanské lidové republiky, samozřejmě posílené o nedávno mobilizované či další odvedence (vězně v případě vagnerovců). Ruské velení v tuto chvíli nemá mužů takový nedostatek, aby se dalo očekávat, že další útočné snahy v tomto úseku vzdá.

S čím lze počítat: že Rusové budou dál využívat dosavadní taktiku nasazování pěchoty podporované převážně dělostřelectvem. V krajním případě tedy třeba termobarickými zbraněmi a těžkým dělostřelectvem (to ovšem není tak aktivní jako v létě), mnohem častěji pak jen lehčími zbraněmi, například minomety. Obrněná technika hraje v ruských útocích spíše menší roli.

Nejlepší obranou v takovém případě je zase dělostřelectvo, vůči kterému je postupující pěchota extrémně zranitelná, samozřejmě především v otevřeném terénu. Ukrajinské síly ovšem také nemají munice nazbyt, navíc zřejmě ne vždy té vhodné. V poslední době proto ukrajinští vojenští představitelé mluvili o tom, že by rádi měli k dispozici tzv. kazetovou munici.

Takové granáty, bomby či střely obsahují množství menších výbušných náloží, z nichž každá má sice malou „sílu“, ovšem rozptýlí se po velké ploše. Celkově může taková munice zabíjet a zraňovat nechráněné vojáky (ale samozřejmě i kohokoliv jiného) na výrazně větším prostoru.

Evropské země se v roce 2008 přidaly k úmluvě o jejím zákazu. Hlavním důvodem je, že část malých náloží, tzv. submunice, nevyhnutelně při použití selže. Protože jí je tolik, na bojištích pak celé roky zůstává velké množství malých, ovšem přesto potenciálně velmi nebezpečných náloží, které se těžko hledají a odstraňují.

Velcí uživatelé této munice – mimo jiné i USA a Rusko – dohodu nepodepsali. Spojené státy ovšem od kazetové munice ustoupily (nahradily ji například speciálními střelami pro systém HIMARS, které fungují jako velké broky – obsahují jen kovové kuličky bez výbušniny). Zřejmě proto a také nejspíše s ohledem na své evropské spojence údajně odmítly tuto zbraň na Ukrajinu dodat.

Podle časopisu Foreign Policy ovšem dodalo na Ukrajinu kazetovou munici pro 155milimetrová děla Turecko. Istanbul to popírá, nezbývá tedy než čekat, zda se na záběrech z Bachmutu a okolí stopy jejího použití objeví.

V každém případě to ilustruje, že Ukrajina v poslední době hledala způsoby, jak na novou ruskou taktiku nejlépe odpovědět a udržet si protivníkovu pěchotu obrazně řečeno „od těla“, a tím minimalizovat jak nebezpečí ruského postupu, tak své ztráty.

Vraťme se však na bojiště, kde ruské síly také nadále vyvíjí tlak v oblasti jižně od Bachmutu. Ukrajinské jednotky zřejmě úplně či téměř úplně ustoupily z obce Opytne na jihovýchodním předměstí Bachmutu.

Obrazem: Život v Bachmutu

Proruské jednotky také už prakticky celé týdny usilují o ovládnutí vesničky Kliščkiivka, zhruba pět kilometrů jihozápadním směrem od kraje Bachmutu.

Chtějí přes ni pokračovat severozápadním směrem, aby odřízly zásobování Bachmutu a vynutily si ústup obránců. V bojích nejde zřejmě ani tak o samotnou vesnici, jako spíše o důležité vyvýšeniny nad vesnicí, kde ukrajinské síly vybudovaly sérii obranných zákopů.

Přímé útoky zatím k ničemu nevedly, ruské jednotky se ovšem snaží protlačit k pozici z jižního směru. Zatím obránci všechny snahy odráží, ale invazní jednotky se nevzdávají a situace ukrajinských sil může být postupně kompromitována.

V další částech bojiště jsou změny skutečně minimální – aktivita obou stran se na většině míst omezila pouze na vzájemné ostřelování. Relativní klid tak panoval například i v místech, která byla svědky mnoha střetů obou stran, jako jsou Avdijivka či Marinka.