Zprávy z bojiště: Začalo „rozebírání“ ruské obrany

Dnešní díl naší série o situaci na ukrajinském bojišti začneme dvěma upozorněními. Za prvé tentokrát změníme podobu textu: začneme popisem situace na jižní frontě, kde probíhá ukrajinská ofenziva. Pak se teprve budeme krátce věnovat situaci na jiných částech fronty a kolem ruských úderů na ukrajinské cíle v týlu.

Za druhé bychom měli čtenáře předem varovat, že o průběhu bojů víme (ještě) méně než v předchozích týdnech a měsících. Ukrajinská oficiální místa a také velká část s ukrajinskou armádou spjatých blogerů dodržují informační embargo. Většina informací o ukrajinských (i ruských) ztrátách, případně úspěších tak pochází z ruských zdrojů.

V posledních několika dnech, zhruba od neděle 11. června, se to začalo měnit a přibylo informací z ukrajinské strany, informace z té ruské ovšem stále jednoznačně převažují. A možná je to zbytečné připomínat, ale ruské zdroje jsou obecně méně objektivní a ve velké míře šíří propagandu a dezinformace. Byť se pochopitelně najdou výjimky.

Na začátek popisu stavu bojů krátká rekapitulace: V noci ze 7. na 8. června zahájily ukrajinské ozbrojené síly největší útoky na ruské pozice od loňských operací v Charkovské a pak i Chersonské oblasti.

Útok se přitom pochopitelně připravoval delší dobu. Řada předchozích operací (vpád ruských skupin do Bělgorodské oblasti, protiútoky u Bachmutu) měla nepochybně usnadnit úspěch velkého útoku, vyvolat zmatek a donutit ruské velení, aby zareagovalo – třeba nasazením rezerv.

V tomto duchu probíhá i hlavní ukrajinský útok. Ukrajinské jednotky útočí podél tří hlavních os: Orichiv, Velyka Novosilka a Vuhledar.

Celkově je v tuto chvíli fronta pro novou ofenzívu dlouhá zhruba 80 kilometrů (geograficky je vzdálenost větší, ale Ukrajinci neútočí po celé délce).

V tuto chvíli není zřejmé, zda je některá osa hlavní, případně která. Ta nejzápadnější, tedy u Orichivu, zjevně míří směrem na město Tokmak (a pak pravděpodobně dále na Melitopol). V případě úspěchu by tady došlo k rychlému přerušení pevninského spojení mezi Ruskem a Krymem. Ruské velení nechalo úsek silně opevnit a zaminovat, jak jsme popisovali v textu z minulého týdne.

Ve východnějším úseku, tedy u Velyke Novosilky, se zdá být opevnění méně propracované. Logickým cílem v tomto směru je zhruba 100 kilometrů vzdálený Mariupol, který už leží na břehu Černého moře.

Ovšem, jak poznamenávají vojenští analytici a komentátoři, v tomto úseku se ukrajinské jednotky budou pohybovat blízko ruské hranice. Z Mariupolu je to na území Ruska zhruba 50 kilometrů. To je z vojenského hlediska velká slabina, protože by ruské jednotky mohly postupujícím ukrajinským silám vpadnout do boku z relativního bezpečí vlastního území. Kde proti nim Kyjev zřejmě nemůže používat některé Západem dodané zbraně.

Pravděpodobně proto zahájilo ukrajinské velení útok ještě o něco východněji, tedy u Vuhledaru, jak odhadují třeba analytici z polské společnosti Rochan Consulting. Ruské síly z tohoto a dalších míst Doněcké oblasti musí bránit své pozice a nemohou se přesunout jinam. Kdyby Rusko přišlo o část Doněcké oblasti, byla by to vojensky i politicky významná prohra.

Jestli se některá osa stane hlavní, nebo se třeba otevře ještě nějaký úplně nový směr útoku, v tuto chvíli není jasné. Někteří komentátoři si myslí, že časem dojde k soustředěnému útoku v jednom směru s využitím ještě většího množství obrněné techniky, v tuto chvíli je ovšem zřejmě na něco takového brzy.

Ukrajinské územní zisky v době vzniku tohoto textu nebyly nijak vysoké. Řádově se podařilo osvobodit několik desítek kilometrů čtverečních. Rusko přitom stále okupuje více než 100 tisíc km2 ukrajinského území, včetně anektovaného Krymu a částí Doněcké a Luhanské oblasti, které obsadili Moskvou řízení separatisté v roce 2014.

Největší úspěchy zaznamenaly ukrajinské jednotky kolem Velyke Novosilky. V této oblasti se fronta zřejmě posunula o více než 10 kilometrů.

Fronta se tu (a nejen zde) pohybuje do určité míry tam a zpět.

V posledních dnech se například podařilo ukrajinským vojákům de facto vpadnout do zad některých ruských jednotek v oblasti kolem městečka Storoževe.

Obranu totiž netvoří nějaké souvislé soustavy zákopů, ale spíše různé předem připravené úkryty, vhodné palebné a obranné pozice (tedy včetně bunkrů a zákopů), mezi kterými se jednotky přesouvají, v kombinaci s množstvím minových polí. Na linii tak probíhají útoky a pak protiútoky, po kterých se jednotky alespoň částečně (především zranitelná technika) stahují z dosahu protivníkova dělostřelectva. Boje se tedy přelévají tam a zpět.

První linie statičtějších obranných pozic, včetně třeba právě protitankových zákopů, leží podle satelitních záběrů ještě nejméně několik kilometrů od v pondělí potvrzených ukrajinských zisků.

Směr u Velyke Novosilky je z ukrajinského hlediska ovšem zřejmě nejúspěšnější. Ruská obrana tu alespoň do jisté míry povolila. V oblastech kolem Vuhledaru a Orichivu ukrajinské jednotky postoupily ještě méně.

Ukrajinské útoky probíhají v poměrně velké míře v noci. Zřejmě tedy Kyjev cítí, že má výhodu v množství vybavení pro noční vidění, navíc využívá noci jako ochrany před ruským letectvem a také dělostřelectvem.

Obě strany si tu nepochybně vyměňují bolestivé údery – což je ostatně zřejmě účelem. Ukrajinské útoky mají za úkol donutit ruskou obranu k reakci, případně donutit ruské rezervy k postupu na frontu, aby se odhalily a mohly případně být zničeny. Jednoduše vyrazit vpřed směrem do připravené ruské obrany nemá šanci na úspěch, protivníka je nejspíše nutné vyčerpat. A totéž pochopitelně platí i pro druhou fázi: pokud Ukrajina nebude mít koho poslat do útoku, její ofenziva skončila.

Především díky záběrům z ruských dronů víme, že Ukrajinci zaznamenali nezanedbatelné ztráty. Podle blogu Oryx, který sleduje ztráty vybavení, stály v prvních dnech útoky Kyjev množství cenné techniky: 17 obrněných vozidel pěchoty M2A2 Bradley, jeden Leopard 2A4 a tři 2A6, dvě bojová vozidla AMX-10 RC – a také tři tanky Leopard 2R určené k odminování, což je polovina celkového počtu strojů tohoto typu v ukrajinské armádě.

Většina vozidel byla podle odhadů analytiků poškozena či opuštěna, takže teoreticky se mohou vrátit do služby. Ovšem otázkou je, kdy by to mohlo být. Minimálně do té doby bude bojeschopnost jednotek, které je provozovaly, nepochybně snížena. (V tomto případě konkrétně 47. brigády, což je jedna z těch, které byly utvořeny právě pro ukrajinskou ofenzivu.)

Velká část ztrát také vznikla na jednom jediném místě severně od obce Robotyne na orichivské ose zřejmě během 8. června. Zdá se, že ruským jednotkám bránícím tento úsek se povedl přepad jednotek, které se teprve chystaly k útoku.

Podle neověřených ruských údajů připravené Ukrajince postupně zničilo několik vln ruských útoků. Nejprve je zasáhlo dělostřelectvo, pak pěchotou odpalované protitankové střely, na dálku kladené miny, které zničily vozidlům pásy a znehybnily je. Na nepohyblivou techniku pak zaútočily ruské vrtulníky s řízenými střelami.

Jak velkou roli v tom hrály ukrajinské chyby, nelze přesně říci. Zároveň je ovšem jasné, že chyby se stávají a že nemá smysl ruské jednotky podceňovat.

Právě v případě tohoto bohatě zdokumentovaného střetu Rusové například dokázali velmi dobře využít i své letecké převahy. Nejen, že se nad bojištěm pohybovaly ruské pozorovací a útočné drony, účinně byly nasazeny i vrtulníky (nejméně jeden Kamov Ka-52).

Ruské ministerstvo obrany ukázalo video z kokpitu, které ukazuje, že pilot dokázal zasáhnout ukrajinské vozidlo na vzdálenost nějakých 8–9 kilometrů. Na takovou vzdálenost nedokážou malé přenosné protivzdušné střely, kterých má Ukrajina dostatek, cíl zaměřit a zasáhnout. A Kyjev zjevně patrně nemá dostatečné množství účinných protivzdušných zbraní, které by stačily tempu pozemních jednotek a mohly je chránit na pochodu.

Ukrajinci mohou do jisté míry problém vyřešit přesunem velkých systémů protivzdušné obrany (S-300, IRIS-T) k frontě. Ty mají dosah desítky, některé i přes sto kilometrů. Ovšem nemají jich dost, aby dokázaly zároveň chránit jak cíle v týlu před ruskými raketovými údery, tak své jednotky na frontě před útoky letadel a vrtulníků vybavených zbraněmi, které mají větší dosah než několik kilometrů. To je asi hlavní důvod, proč Kyjev tak volá po západních stíhačkách, které by mohly postupující jednotky krýt účinněji.

Komentátoři nicméně připomínají, že se – alespoň zatím – neobjevily další záběry podobných ukrajinských neúspěchů. A to i přesto, že Kreml se jimi pochopitelně rád chlubí. Je tedy dosti pravděpodobné, že ukrajinské jednotky se z tohoto bolestivého neúspěchu dokázaly poučit.

Tento odhad může být pochopitelně mylný, protože prostě nemáme k dispozici dostatek informací. Uvidíme v příštích dnech a týdnech.

Ofenziva se totiž nejspíše pouze rozbíhá. Nikdo (kromě ukrajinského velení) pochopitelně neví, na jak dlouho je plánována, ale i současná první fáze postupného „rozebírání“ ruské obrany může podle odhadů analytiků trvat celé týdny.

Zřejmě i proto ukrajinské velení zatím nasadilo do bojů zjevně pouze menší část svých v týlu připravovaných 12 brigád pro útok. Dobře prokázána je pouze přítomnost zmíněné 47. brigády se zničenými stroji Bradley a Leopard.

Útoky probíhají zhruba na úrovni rot (tanková rota má 14 tanků), nikoliv většími svazy. Jak ale ukazuje právě příklad neúspěšného ukrajinského útoku u Robotyneho, pokud ruská obrana nebude narušena, podobné akce jsou velmi riskantní.

Zbylé části fronty hrály v posledních dnech podružnou roli. Vpád jednotek sestavených z ruských emigrantů do Bělgorodské oblasti už je minulostí. V Charkovské a Luhanské oblasti byla intenzita bojů v průměru spíše nízká.

Během posledního týdne ukrajinská propaganda hodně zdůrazňovala úspěchy kolem Bachmutu, jejich velikost ovšem zveličila. Za celý týden nepostoupily ukrajinské jednotky ani v nejúspěšnějších směrech o více než pár kilometrů, na řadě míst jen o stovky metrů. Rozhodně však ukrajinské útoky vážou ruské síly, které by se mohly hodit jinde.

Těžké boje probíhaly u Avdijivky, kde ukrajinští obránci podnikli zřejmě několik úspěšných – a nejspíše i nějaké neúspěšné – lokálních protiútoků. Znovu jde ovšem nejspíše o to, aby ruské velení muselo tomuto úseku věnovat pozornost a zdroje na jeho obranu. Naopak u Marinky útočily spíše ruské jednotky, ovšem bez potvrzeného úspěchu.

Co se týče vzdušné války, ruské letectvo na začátek intenzivní fáze ukrajinské ofenzivy příliš nereagovalo. Uplynulý týden nepřinesl nějaké zvýšení počtu úderů řízenými střelami či kamikadze drony, a to ani v ukrajinském zázemí, ani třeba v oblasti intenzivních bojů na jižní frontě.

O tom, zda toho Ukrajina využije a přesune část protivzdušné obrany z týlu k frontě, můžeme pouze spekulovat. Pokud ovšem v příštích dnech a týdnech klesne hlášená úspěšnost ukrajinské obrany nebo přibude neoficiálních zpráv o škodách způsobených ruskými střelami, mohlo to být právě tím, že Kyjev změnil své priority ohledně nasazení těchto systémů.