Zprávy z bojiště: Smrtonosné ruské pasti mění na jihu taktiku Ukrajinců

Dlouho očekávaná ukrajinská ofenziva i na začátku července zůstala uvíznutá v dlouho budovaných ruských minových polích a dalších obranných pozicích. Lépe se ukrajinským vojákům dařilo v místech, kde protivník neměl tolik času na přípravu. Tak by se dalo velmi krátce shrnout dění posledních dní na frontě.

Intenzita bojů byla totiž výrazně vyšší v několika vybraných směrech, na většině délky fronty bylo pozemních operací z obou stran poměrně málo.

Například v severních částech fronty, tedy v Luhanské oblasti a na severu Doněcké, se obě strany soustředily především na vzájemné ostřelování.

Ostřelování bylo hlavně v některých částech linie dotyku poměrně intenzivní, a nepochybně se neobešlo bez řady obětí, ale nezdá se, že by šlo o přípravu na nějakou větší operaci. Obě strany se tedy na dlouhé části severní části fronty alespoň pro tuto chvíli soustředí především na obranu.

Na propagandistických kanálech obou stran, ať už neoficiálních, či oficiálních, se objevují sice čas od času zprávy o tom, že protivník shromažďuje v této části síly k většímu úderu, nové síly v této části bojiště ovšem spatřeny nebyly.

Střety, které tu probíhaly, byly v podstatě výhradně malé „šarvátky“, jejíchž cílem je vylepšit místní taktickou pozici dané armády. Největšího úspěchu dosáhly zřejmě ruské jednotky v oblasti západně od Kreminny, kde podle geolokalizovaných záběrů postoupily v posledních dnech o dva až tři kilometry. Zatím není jasné, zda šlo o trvalý úspěch, nebo jen „nájezd“ do možná dočasně oslabených ukrajinských pozic.

V Doněcké oblasti docházelo k nejintenzivnějším střetům v okolí Bachmutu. Právě jižně od tohoto města dosáhli Ukrajinci největšího úspěchu, který někteří analytici označují jako taktický průlom. Pokroku dosáhli Ukrajinci minulý týden především jižně od Bachmutu, když osvobodili území mezi Ivanivskem a přiblížili se ze západu a severozápadu k obci Kliščijivka.

Situace přímo v obci je ovšem stále poněkud nejasná. Některé ukrajinské zdroje už ve středu 5. července uvedly, že Rusové Kliščijivku opustili. Zatímco jiné tvrdily, že v obci operují ukrajinské sabotážní a průzkumné skupiny, ale stále je de facto v ruských rukou. Zatím je situace nejasná, obec je ovšem s velkou pravděpodobnosti územím nikoho.

Kdo má pod svou kontrolou samotnou vesnici, není ovšem příliš důležité. Důležité je, kdo ovládá opevněnou pozici na kopcích s výhledem na Kliščijivku, její ztráta by mohla být výraznou komplikací pro ruské jednotky bránící osadu.

Pokud se v původně ukrajinské soustavě zákopů a krytů nad obcí ukrajinské jednotky (znovu) pevně uchytí, Rusové nebudou mít asi jinou možnost než opustit své pozice v Kliščijivce a přesunout se o několik kilometrů východním směrem.

Mimochodem, nejen v této oblasti se zřejmě stále projevuje „efekt HIMARS“. Jak si možná vzpomínáte, zavedení tohoto systému si vynutilo změnu v ruském systému zásobování jednotek municí. Velké ruské muniční sklady se musely přesunout mimo dostřel těchto systémů, tedy více než 70 kilometrů za frontu. To v důsledku zpomaluje dopravu munice k jednotkám: nákladní vozy s municí musí urazit delší cestu, a za stejnou dobu tedy zvládnou přepravit jen menší množství materiálu.

V posledních týdnech se nejen od Bachmutu objevují informace o tom, že ukrajinské jednotky zpomaleného ruského zásobování využívají. Operace přitom probíhají tak, že prvním útokem donutí ruské dělostřelectvo k vystřílení velkého množství (nebo veškeré) munice a pak rychle podniknou další dříve, než ruská logistika stačí doplnit stavy munice frontového dělostřelectva v daném úseku.

V praxi není takový postup pochopitelně tak jednoduchý jako na papíře a je nutné ho naplánovat a provést tak, aby jednotky účastnící se prvního úderu neutrpěly ztráty v důsledku předpokládané palby. Což vyžaduje třeba od pěchoty schopnost rychle se zakopat, od mechanizovaných jednotek pak schopnost rychlých přesunů, aby protivník neměl šanci je přesně zasáhnout.

Na bojišti, kde se díky stále rostoucímu počtu dronů a dalších pozorovacích prostředků máloco utají, nemůže být taková operace jednoduchá. V několika případech ale zřejmě umožnila tato taktika ukrajinským silám obsadit ruské pozice relativně snadno. V některých případech se ruská pěchota zřejmě raději stáhla z připravených pozic, protože bez dělostřelecké podpory je neměla šanci udržet.

Jak se bude nadále vyvíjet situace kolem Bachmutu?

Málokdo předpokládá, že by Ukrajinci zaútočili přímo na město, protože taková operace by byla nejspíše spojena se značnými ztrátami. Je pravděpodobnější, že se pokusí donutit Rusy ke stažení z města tím, že přeruší, nebo pohrozí přerušením pozemních komunikací do města.

Jak jsme řekli, v posledních dnech udělali v tomto směru určitý pokrok a zdá se velmi pravděpodobné, že v tlaku budou pokračovat. Nejspíše ovšem stále se silami, které mají v okolí města nyní k dispozici, další posily se zatím u Bachmutu neobjevily.

Situace kolem Bachmutu je také zatím v podstatě jediným dozvukem vzpoury vagnerovců. Ruské pozice kolem města se začaly postupně drobit poté, co tato skupina opustila bojiště. Mohlo by to naznačovat, že ruské velení nemá dostatek volných rezerv, ale s podobnými závěry bude lepší si počkat na další vývoj.

Na zbytku fronty v Doněcké oblasti bylo celkové tempo operací v uplynulých sedmi dnech pomalejší, a to z obou stran. Rusové pokračovali v útocích ve snaze zlepšit své taktické pozice, ty však nepřinesly žádný významnější úspěch (postup, natož průlom).

Podle některých analytiků to nasvědčuje možnosti, že Moskva zřejmě nedisponuje dostatečným počtem mužů a techniky, aby mohla spustit významnější operaci, která by odlehčila jižní frontě. Takže i když ruské pokusy o postup na západ budou nepochybně pokračovat, pokud se něco zásadního nezmění, nic nenasvědčuje tomu, že by probíhající ruské operace mohly nějak výrazně změnit průběh bitvy o Donbas.

Přesuňme se na jižní frontu, kde pokračovala ukrajinská letní ofenziva. Na základě zpráv z ukrajinských sociálních sítí to vypadá, že celkové tempo ukrajinských útoků na jihu zůstalo víceméně konstantní. Postup byl malý a nebyl ani plynulý: ruské síly totiž pokračují v protiútocích proti ukrajinským silám, které nejsou vždy neúspěšné.

Boje jsou stále tvrdé, jejich podoba se ovšem od začátku června postupně mění. Ohromná, hustá a vrstevnatá minová pole v kombinaci s připravenými pozicemi, dělostřelectvem a také letectvem představují těžko překonatelný problém. Ukrajinská armáda na ně nebyla v první fázi útoku zjevně dostatečně připravena a změnila své postupy.

Stále větší roli hrají malé ženijní oddíly, které mají za úkol odhalit a alespoň do určité míry odstraňovat Rusy připravené výbušné nástrahy.

Takové jednotky rozhodně nemohou překvapit protivníka nějakým rychlým průlomem do hloubky jeho obrany. Zato jsou méně nápadné, a tedy méně zranitelné než útoky dělostřelectva či letectva. S podobnou taktikou se tedy nutně musí postupovat „krok po kroku“.

Ukrajinské jednotky se ovšem v žádném úseku zatím neprobily k první linii velkých zákopů a protitankových překážek, které ruská armáda v Záporožské oblasti přichystala zhruba 10 kilometrů od linie doteku obou armády.

Relativně překvapivé v takové situaci ovšem je, že nejen podle oficiálních ukrajinských zdrojů se i tak morálka ukrajinských jednotek zdá relativně dobrá. Ovšem ani ruské oddíly na frontě se zjevně ve velkém nehroutí, alespoň pokud bojují z dobře připravených pozic jako dosud.

Ukrajinci se v posledním týdnu kromě mapování a případného ničení minových polí soustředili zřejmě především na ničení ruského dělostřelectva. Konflikt se stále více mění v dělostřeleckou válku, kdy země s lepším přístupem k munici a dělostřeleckým systémům způsobí protivníkovi větší škody.

V této souvislosti je zajímavé, že podle prokremelského blogera a propagandisty WarGonza se v posledním týdnu intenzita ukrajinských dělostřeleckých úderů v Záporožské oblasti vrátila na úroveň před zahájením ofenzivy. Pokud by to byla pravda, mohlo by to pro ukrajinskou ofenzivu znamenat další zpomalení a komplikaci. Jak bylo řečeno, dělostřelectvo je na ukrajinském bojišti nejdůležitější zbraní.

Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že Spojené státy se neochotně rozhodly poskytnout Ukrajině svou kazetovou munici – v daném případě tedy dělostřelecké granáty, které obsahují řádově desítky menší malých náloží, které se „vysypou“ nad cílovou oblastí, a účinně tak zasáhnou mnohem větší plochu než klasický projektil.

Tato munice je kontroverzní, protože vždy alespoň část těchto malých granátů nevybuchne a zůstane ležet v cílové oblasti v podstatě jako nepředvídatelná mina. V praxi ovšem americké dodávky této munice v tomto ohledu už tak hroznou situaci na Ukrajině příliš nezhorší. Obě strany miny používají ve velkém, takže krajina (především v Záporožské oblasti) je doslova zaplavená nástrahami.

Kazetová munice součástí tohoto smrtícího znečištění už je: obě strany konfliktu ji používají či používaly v předcházejících letech. Ruské síly ji prokazatelně nasazovaly i v městských oblastech, kde jde o válečný zločin (nelze používat libovolné zbraně bez ohledu na to, jaké způsobí vedlejší škody). Ukrajinská armáda kazetovou munici používala v předchozích letech v bojích na Donbasu, ale její zásoby už jsou zjevně vyčerpané.

Americké rozhodnutí tedy především znamená, že Ukrajině se otevře přístup k novým zásobám dělostřelecké munice. Spojené státy totiž mají ve skladech miliony kusů nábojů tohoto typu, které už jejich ozbrojené síly nevyužijí. V situaci, kdy navyšování výroby v západních státech – a také na samotné Ukrajině – neprobíhá takovým tempem, aby stačilo válečné spotřebě, se takové rozhodnutí dalo očekávat.

Teoreticky by kazetová munice na bojišti mohla výrazně zvýšit ztráty ruské živé síly a lehce obrněné techniky. Mohla by také výrazně pomoci při překonání rozsáhlého systému zákopů, který Rusové vybudovali v uplynulých devíti měsících.

Zajímavou, byť zatím pouze okrajovou kapitolou jsou boje kolem Chersonu. Ukrajinské síly tu v červnu překročily v menším počtu řeku a vytvořily malé předmostí. Ruským jednotkám a především letectvu a dělostřelectvu se ho i přes velkou snahu zatím nepodařilo zničit, a ukrajinské jednotky jsou tak podle všeho stále přítomny na jižním (tedy levém) břehu Dněpru v oblasti zničeného Antonovského mostu.

Dne 11. července se objevily zatím nepotvrzené informace z jednoho ruského zdroje, že síly Moskvy se z této části břehu na pokyn velení stáhly a ukrajinské jednotky své předmostí ještě rozšířily. I pokud se ukáže, že to je pravda, neznamená to zásadní změnu situace: delta řeky v daném místě vytváří velmi komplikovaný terén a rozvinutí ukrajinského útoku z něj by bylo velmi složité.

Zatím dává asi největší smysl o této operaci uvažovat jako o úspěšné diverzní akci, která donutí ruské velení v oblasti udržovat dostatek sil, které by mohly najít využití jinde na frontě.

Rusko pokračovalo v úderech na ukrajinské cíle v týlu s pomocí řízených střel i kamikadze dronů. Intenzita útoků byla podobná jako v předcházejících týdnech, tedy nepříliš vysoká.

Relativní novinkou byly ovšem ukrajinské údery upravenými protivzdušnými střelami (staršího systému S-200) více než 250 kilometrů za linií fronty. Údery nejsou tak intenzivní a časté, aby dokázaly nějak vážně narušit ruské válečné úsilí, ale pokud by se jim podařilo zasáhnout některé klíčové cíle, ruští zásobovači by mohli mít o starost více. Největší ranou pro Moskvu by bylo nepochybně další poškození Kerčského mostu mezi Krymem a Ruskem.