Zprávy z bojiště: Ukrajinci na jihu loví ruská děla

Během posledních dní stále nedošlo k většímu útoku na ukrajinskou týlovou infrastrukturu, například energetickou. Nelze tedy vyloučit, že Rusko tuto strategii s koncem zimy opustilo. Ukrajinské oficiální zdroje dokonce uvádí, že země je připravena znovu vyvážet elektřinu do Evropské unie.

Povětrnostní podmínky stále bojovým operacím příliš nesvědčí. Poslední dny byly chladnější, například u Bachmutu se v noci pohybovaly pod nulou, ovšem na promrznutí hlubokého bláta, které se na mnoha místech vyskytuje, to nestačí.

V severním úseku fronty se situace výrazně nezměnila. Boje pokračují, byť s menší intenzitou než na začátku roku, a obě strany ztrácejí muže i techniku. Poměr zdokumentovaných ztrát techniky se pohybuje 3:1 v neprospěch ruské strany, zatím se tedy pohybuje v rámci dlouhodobého průměru.

Zda to bude stačit, aby si ukrajinská strana vybudovala v dohledné době nějakou výraznou výhodu na bojišti, to není samozřejmě ani přes tento vývoj jisté. Záležet bude na míře pomoci a také na schopnosti ruského průmyslu (a armádních skladů) tyto ztráty nahrazovat.

Co se týče stavu bojů, na samotném severním konci fronty ruské jednotky pevně drží východní břeh řeky Oskil kolem Dvoričneho. Ovšem očekávaný nápor směrem k jihu, na Kupjansk, alespoň zatím nepřišel.

Boje jsou hlášeny i z oblasti kolem Kreminny, ani jedna strana tu však nemá výraznou výhodu a fronta se nijak neposunuje.

Z nejsledovanějšího místa celé fronty, tedy okolí města Bachmut, přicházejí jen velmi kusé a nejasné zprávy. Do oblasti už nemají přístup nevládní organizace a novináři, nezávislých informací je tedy jen málo.

Situace se ovšem nemění příliš rychle. Přes nedávné prohlášení prezidenta Volodymyra Zelenského, že Bachmut nemůže padnout, v samotném městě ruské jednotky podle celé řady doložených záběrů pomalu postupují po jednotlivých blocích a domech.

Ukrajinské jednotky však stále zřejmě mají ve svém držení velkou část výškových budov (tedy hlavně panelových domů) ve městě a mají tedy dobrý přehled o dění v ruské části města. Ta už je mimochodem výrazně větší než ukrajinská - ruské síly ovládají přibližně dvě třetiny Bachmutu.

Ruský tlak v této části fronty ovšem neustává, a pokud se bude situace takto vyvíjet i nadále – což je samozřejmě ošemetný předpoklad – invazní síly postupně centrum města ovládnou. Ale samozřejmě, války a bitvy se obvykle nevyvíjí čistě lineárně.

Stejně jako minule můžeme ovšem zároveň konstatovat, že město není zcela odříznuto od zásobování. Ukrajinské síly údajně používají dvě klíčové komunikace z/do města. Pohyb po nich je ovšem zjevně nebezpečný. Objevilo se několik videí, na kterých ukrajinské posádky osobních aut projíždějí exponované úseky silnic, na kterých po mnoha průjezdech vojenské techniky nezbyl prakticky žádný asfalt, rychlostmi kolem 130-140 km/h.

Silnice však zřejmě už skutečně nejsou až na nějaké menší úseky v přímém dohledu ruských sil. Především řízené protitankové střely tak představují menší nebezpečí než zhruba před 14 dny. Alespoň to tedy tvrdí ukrajinské zdroje.

Na frontě severně a jižně od Bachmutu nedošlo za posledních několik dní k výrazným změnám. Objevují se zprávy o lokálních ukrajinských protiútocích. Ty měly ovšem spíše za úkol právě „vyčistit“ pozice, ze kterých byl přímý výhled na zmíněné silnice, než aby šlo o významnější protiofenzivu.

Obecně tedy ukrajinské síly vedou v centru města spíše ústupové boje, případně drží výhodné pozice, ale velkou snahu převzít iniciativu a vytlačit invazní jednotky od města zatím nejeví.

Boje pokračovaly i kolem Avdijivky. V březnu v této oblasti ruské jednotky poměrně výrazně postoupily, podle některých komentátorů snad proto, že ukrajinské zálohy byly soustředěny k Bachmutu.

Ruské síly se dále snaží sevřít toto opevněné město do kleští ze severu a jihu. Ukrajinské velení do oblasti převelelo mechanizované zálohy a boje kolem Avdijivky od té doby už nejsou pro ruskou stranu tak úspěšné. Byť samozřejmě není jasné, jak vysokou cenu za to ukrajinské síly zaplatily. Ruské jednotky jsou sice jasně nadále aktivnější, útočnější, ovšem tempo jejich postupu je výrazně zpomalené.

Z Avdijivky byli i tak evakuováni další civilisté a do města mají zapovězený přístup jak humanitární pracovníci, tak i novináři. Situace je tedy nesporně napjatá, byť hrozba obklíčení se nezdá být bezprostřední. Koridor z města je výrazně širší než v případě Bachmutu a zásobovací cesty tedy nejsou pod tak velkým tlakem. Navíc terén je přece jen otevřenější než u Bachmutu, což pro útočníky není příliš příhodné.

To ostatně dokládá i vývoj u Vuhledaru, kde se ruské síly snaží útočit „do kopce“ na postavení, ze kterého je skvělý rozhled na širou, otevřenou krajinu. V této oblasti sice boje neustaly, tlak ruských sil je ovšem nadále výrazně nižší než před několika týdny.

V Záporožské oblasti pokračují útoky na cíle v ruském týlu. Ukrajinská armáda se zřejmě především s použitím raketových systémů, jako je HIMARS, pokouší ničit důležité cíle, například sklady, logistické uzly, velitelská stanoviště, shromáždění větších počtů ruských vojáků a techniky.

Ukrajinské síly údajně v této části fronty zhruba v polovině února zahájily „hon“ na ruské dělostřelectvo. Podle anonymních svědectví údajných ruských důstojníků pro v podstatě samizdatové ruské zpravodajství Volya Media ukrajinské síly mezi 10. únorem a 18. březnem zničily nebo poškodily na tomto úseku přibližně 150 děl a několik raketometů. Podle ukrajinských důstojníků bylo zničeno asi 180 jednotek.

Jak bombardování týlu, tak intenzivní „protibaterijní činnost“ si zjevně lze vykládat jako přípravu na ofenzivu v této oblasti. Byť útok tímto směrem dává smysl, protože by mohl vést k odříznutí pozemních cest na Krym, stejně tak může jít o klamný manévr.

Navíc je nutné brát v potaz, že ruská armáda se přes počáteční potíže dokázala s přítomností těchto systémů na bojišti vyrovnat. Má nepochybně větší ztráty než předtím, její logistika je komplikovanější a pomalejší, protože se třeba větší sklady munice musely přemístit nejméně na 70 kilometrů od fronty, ale funguje.

V Záporožské a Chersonské oblasti také okupační síly budují obranná postavení a mají dostatek mužů, aby je obsadili. Případné ukrajinské ofenzivě by tedy v současné situaci asi nebylo rozumné předvídat tak rychlý průběh jako v případě bleskového postupu v Charkovské oblasti v září minulého roku.

Řada analytiků odhaduje, že by se boje mohly podobat spíše bojům u Chersonu, kde ukrajinská armáda musela s ruskou obranou i přes její obecně nepříliš výhodné postavení svádět urputné boje. Postup byl pomalý a ztráty vyšší než u Charkova.

O tom, že obranné postavení nebude snadné prolomit, se někdy v druhé polovině března přesvědčila skupina ukrajinských vojáků, která se pokusila o lokální útok zřejmě nedaleko vesničky Novodanilivka.

Několik tanků a obrněných vozidel s podporou pěchoty při tomto nezdařeném útoku po dělostřelecké a snad i letecké přípravě prošlo první linií ruské obrany. Pak ovšem narazili na oddíly Specnazu, které v této válce neslouží jako speciální jednotky, ale jako nejlepší ruská pěchota. Z tohoto důvodu nebývají přímo v první linii, ale tvoří zálohy, které mají zaskočit právě pro případy, že primární obrana nevydrží nápor.

V tomto případě zřejmě ukrajinské velení o pozici Specnazu nevědělo, nebo nemělo k dispozici dostatek dělostřelectva, aby ji zasáhlo předem. A tak tyto ruské oddíly dokázaly ukrajinský útočný oddíl zaskočit a ten v krátké době přišel o několik obrněných vozidel. (Jediný operátor údajně zničil celkem pět ukrajinských obrněnců protitankovými řízenými střelami.)

Samozřejmě, použitá ukrajinská technika nebyla nejnovější (tanky byly T-72, bojová vozidla pěchoty snad YP-765, tedy v podstatě vylepšená vozidla M113). Ovšem už nyní je jasné, že ukrajinská armáda v dohledné době nebude mít dostatek bojových vozidel novějších generací, aby útočila jen s pomocí nových leopardů (tedy 2A6) či tanků Abrams.

Mnohem častěji bude bojovat v podstatě sovětskou technikou proti sovětské technice, a pokud chce zvítězit (ideálně bez velkých ztrát, samozřejmě), měla by mít na své straně jiné výhody.