Zprávy z bojiště: Kurachove padlo, Toreck visí na vlásku, na řadě je Pokrovsk

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Poslední díl Zpráv z bojiště vyšel v polovině loňského prosince, a tak dovolte, abychom v prvním letošním textu udělali krátké ohlédnutí. Pomůže nám to lépe vysvětlit i vývoj a události posledních týdnů a dní.

Loňský rok nezačal pro Ukrajinu z vojenského hlediska dobře. Nedostatek munice, mužstva a také dobře připravených obranných pozic budily i u řady proukrajinských analytiků obavy z dalšího vývoje konfliktu.

Postupem času se však ukázalo, že ruská armáda není schopna svou převahu příliš efektivně využít. Na začátku roku sice padla Avdijivka, obráncům se ale v tomto i dalších případech podařilo zabránit tomu, aby se obsazení jednoho klíčového bodu obrany změnilo ve velký průlom.

Není to přitom pouze zásluhou ukrajinské armády, svou roli v tom hrají i nedostatky protivníka. Byť tedy Rusko dokázalo v posledních měsících roku 2024 na Donbasu postupovat rychleji, strategického průlomu nedosáhlo.

Byť se tedy nenaplnily nejhorší scénáře zhroucení obrany, ukrajinská situace je v poslední době z hlediska územních ztrát nejhorší od jara 2022. Ruské síly v posledních dvou měsících dosahovaly tempa postupu 500–600 km² měsíčně.

To ale bylo možné pouze na vybraných úsecích fronty. Ruské velení koncentrovalo většinu svých sil v Doněcké oblasti, kde logistické zázemí umožňuje intenzivní operace. Jiná frontová místa zůstávají druhořadá a ruské útoky nejsou tak silné, aby dosáhly výraznějších zisků – alespoň tedy pokud nedojde k úplnému zhroucení ukrajinských jednotek.

Omezení jsou dána několika faktory. Na straně strategické je to skutečnost, že ruská převaha není dostatečná. Invazní jednotky zjevně mají v řadě oblastí jasnou výhodu (v letecké válce, množství pěchoty atd.), ale nikoliv zásadní.

Další faktory jsou čistě taktické. Rusové spoléhají na malé útoky (někdy pouze pěchoty, někdy vozidel s pěchotou), které nemají šanci proniknout do hloubky ukrajinské obrany. Jednoduše na to není dost mužů.

Opakovaně se to ukazovalo v posledních týdnech na Donbasu, kde ruské síly kolem Kurachove a dalších míst pronikly přes první linii ukrajinské obrany (či prázdným místem v obraně) a alespoň při pohledu na mapu uzavřely do obklíčení ukrajinské jednotky na sousedním úseku.

Ovšem jednotky, které pronikly do ukrajinské obrany, nebyly dost silné na to, aby dokázaly obklíčení udržet. Ukrajinci se tak opakovaně probili ze situací, které na papíře vypadaly beznadějně – byť beze ztrát se to obvykle neobešlo.

Obránci mají také své problémy, a to organizační i ve vztahu k veřejnosti. Na frontě chybí lidé, především u pěchoty, tedy v té části armády, na kterou připadá největší část ztrát.

Tempo mobilizace po slibném začátku výrazně zpomalilo a Ukrajinci mají stále větší problém s dezercemi (Rusko zřejmě také, ale to verbuje zatím úspěšně, takže pro něj nejde o tak velký zádrhel).

Poněkud nepochopitelné bylo také rozhodnutí využívat mobilizované muže především pro výcvik od základu nových jednotek (tj. brigád). Výcvik takových formací je komplikovaný a vyžaduje množství času. Zařadit muže do stávajících jednotek – tedy průběžná náhrada ztrát – by podle většiny analytiků bylo organizačně výrazně jednodušší. A umožnilo by to efektivnější předávání zkušeností.

Slabinu přístupu odhaluje skandál kolem 155. mechanizované brigády, která se formovala z velké části ve Francii a byla vybavena primárně právě francouzskou těžkou technikou.

Jednotka nikdy nedostala šanci nastoupit do boje v plánovém složení. Armádní velení z ní mělo neustále „odčerpávat“ muže či celé jednotky pro posílení kritických úseků fronty.

Brigáda tak podle ukrajinského válečného reportéra Jurije Butusova přišla o 2500 mužů (ukrajinské brigády jich mívají řádově tisíce, v průměru to na papíře je zhruba kolem 4000). Nové brigády se tak tvořily v podstatě jen formálně – ve skutečnosti musela velká část mužů narychlo „naskočit“ do jednotek, které nutně potřebovaly nahradit ztráty.

Dalších 1700 mužů mělo jednotku svévolně opustit z různých důvodů – čili dezertovalo. Výsledkem byl chaos a mizerné výsledky při nasazení v boji.

Podobný scénář potkal i novou brigádu s pořadovým číslem 152, která nakonec nikdy jako soudržná bojová jednotka nefungovala a byla „rozpuštěna“ do jiných oddílů dřív, než vůbec nastoupila do boje.

Odstranění problémů na ruské i ukrajinské straně probíhá postupně, pokud vůbec. A zřejmě i proto posledních čtrnáct dní roku 2024 nijak nevybočovalo z trendu posledních měsíců. Frontové linie se posouvají pomalu, obě strany se soustředí na opotřebovávací taktiku a na obzoru se nezdají být významné strategické změny.

Zatím jsme mluvili hlavně o tom, že se v poslední době podoba bojů příliš nemění. K malým „variacím“ okolo tohoto trendu nicméně dochází.

Poněkud nečekaně došlo v posledních dnech ke zvýšení aktivity ukrajinské armády v Kurské oblasti. Ta si počkala, až terén zamrzne a půda se zpevní, aby pak zaútočila na nejméně třech místech, včetně jedné části úseku, kde fronta leží v podstatě na mezinárodně uznávané hranici.

Nejde o zásadní ofenzivu, řádově se útoků účastnily zhruba stovky vojáků. Největší úspěch měl pokus o rozšíření fronty severovýchodním směrem, kde Ukrajinci dosáhli vesničky Berdin. Zda se v oblasti udrží dlouhodobě a zda ji vůbec držet chtějí, v tuto chvíli nevíme.

Není totiž zcela jasné, jaká je ukrajinská motivace k útoku. Ve stejných dnech, například 5. ledna, podnikly útoky na jiných částech kurského úseku i ruské jednotky. Jejich snahy o znovuzískání vlastního území v posledních dvou týdnech poněkud zpomalily, což by naznačovalo, že shromažďují síly na další sérii útoků.

Je možné, že se Ukrajinci - spíše než o trvalé obsazení nového území - pokusili narušit ruské přípravy na ofenzivu. Cílem může být například rozšířit území nikoho, které musejí Rusové překonat, než se dostanou k ukrajinským obranným pozicím. Čím déle se musí pohybovat otevřeným terénem, tím jsou pochopitelně zranitelnější. Ukrajinský postup by také ruské velení mohl přimět k tomu, aby ke Kursku převelelo další (či alespoň kvalitnější) jednotky, a tak ulevit jiným částem fronty. I když tato naděje se zatím příliš nenaplňuje, pokud můžeme soudit.

Byť je tedy taktický význam bojů nejasný a další vývoj nedokážeme odhadnout, zvýšená aktivita naznačuje, že Kyjev je odhodlaný udržet se na ruském území. Zřejmě předpokládá, že půjde o cennou vyjednávací kartu při jednáních s Ruskem, která se v tuto chvíli zdají být otázkou relativně krátkého času.

Na „severovýchodní frontě“, tedy v oblastech kolem Charkova, Kupjansku a také níže kolem Kreminny, došlo v posledních dvou týdnech jen k malým změnám. Obě strany tam nemají sil nazbyt, nemohou si proto dovolit velké operace. Ruská snaha se nadále soustředí především na jižní část Doněcké oblasti, ukrajinská na Kursk a obranu Doněcka.

V Doněcké oblasti se tvrdě bojovalo na řadě míst, a ačkoliv hlavní těžiště bojů leželo spíše na jihu, my začneme jako obvykle od severu. Prudké boje probíhají už týdny ve středu města Časiv Jar, tedy za kanálem, který měsíce bránil ruskému postupu. Předmětem střetů je především důležitý průmyslový areál, který představuje nejsilnější obrannou pozici v oblasti.

Ke konci se zřejmě blíží boje o město Toreck. Rusové v posledních týdnech (od převelení 12. brigády Azov, která vznikla z původního, kontroverzního praporu Azov) v této oblasti postupují. Ukrajinští obránci už ovládají zřejmě jen malou část města, a pokud se trajektorie vývoje bojů nějak zásadně (a nečekaně) nezmění, přijdou v dohledné době i o ni.

V okolí Pokrovsku Rusové zaznamenali relativně malé zisky, ale jejich postup se také zcela nezastavil.

Bitva o samotné město ovšem ještě nezačala. Invazní síly si zatím zřejmě připravují pozice na křídlech podle osvědčeného receptu, kdy se opevnění buď snaží obejít (což u Pokrovsku nejspíše nebude možné), nebo na něj alespoň útočit současně z několika směrů najednou.

Největší, byť očekávanou, změnou, je pád města Kurachove. Město samo bylo pro obranu relativně příhodné, jeho pozice však byla neudržitelná.

Kurachove leží na jižním břehu vodní nádrže. Rusové ale úspěšně a rychle dobyli ukrajinské pozice severně od této vodní plochy, a tak město začali obcházet. Zároveň se blížili z jihu - od nedávno obsazeného Vuhledaru. Jižně od Kurachove se tedy postupně uzavírá velká „kapsa“ a pozice řady ukrajinských jednotek byla prekérní. Hrozilo obklíčení či alespoň částečné obklíčení města, a tak boj o město nakonec nebyl příliš dlouhý.

Poněkud překvapivě v posledních dvou týdnech nedošlo k výrazně změně situace v oblasti kolem města Velyka Novosilka v jihovýchodním cípu fronty. Jeho obsazení by Rusům otevřelo možnost postupovat dále do Doněcké oblasti, protože v oblasti není příliš mnoho vhodných obranných pozic. Rusové jsou také v podstatě před branami města, ale k větším útokům nedošlo. Zda je to znamení toho, že ruské velení nemá v tuto chvíli dostatek rezerv, které by mohlo do úseku nasadit, nebo něčeho jiného, pochopitelně můžeme pouze hádat.

V Záporožské a Chersonské oblasti větší změny nejsou hlášeny. Probíhaly tu drobné boje, ostřelování či útoky dronů, včetně pokračovaní ruské kampaně proti civilním obyvatelům Chersonu.