Zprávy z bojiště: Rusko útočí v jediném úseku fronty. Proč, to je záhada

V posledních dnech se rychleji než situace na frontě mění politické prostředí, v jehož rámci se odehrává.

V separatistických oblastech Ukrajiny se mají „urychleně“ konat referenda o připojení k Rusku, v samotném Rusku se zřejmě chystají důležité změny legislativy, jež umožní jednodušší mobilizaci a stíhání vojáků, kteří odmítnou sloužit na Ukrajině.

Takové změny se ovšem na frontě mohou projevit až se zpožděním týdnů či měsíců, a tak zatím nic z toho nemění fakt, že Ukrajina má v tuto chvíli jednoznačnou výhodu (alespoň pokud bude počítat pouze s použitím konvenčních zbraní).

Charkov po ústupu ruských sil zažívá relativně klidnější časy. Intenzita ostřelování je v posledních dnech nižší.

Samozřejmě, výrazným problémem je zničení nedaleké elektrárny (respektive patrně těžko nahraditelných transformátorů), ale samotné město zažívá méně útoků než v minulosti. Střety a ostřelování probíhají především podél rusko-ukrajinské hranice a jejich množství v posledních dnech není příliš vysoké.

V dalších oblastech Charkovské oblasti je iniciativa jednoznačně na ukrajinské straně. Jak jsme již uváděli v posledním textu, ukrajinské jednotky překročily řeku Oskil u Kupjansku, a pomalu tak rozšiřují kontrolu nad svým územím směrem na východ.

V Kupjansku mimochodem zřejmě jednoduše přešly po mostu, který je sice neprůjezdný pro vozidla, ale použitelný pro pěší. Což zase nasvědčuje, že ruské síly na druhém břehu prakticky nemohly být, jinak by v tom dokázaly Ukrajincům zabránit.

Ruské jednotky tedy v oblasti vedou spíše něco, co by se dalo charakterizovat jako ústupové boje. A to přesto, že Ukrajina podle všeho nenasadila v této oblasti nijak početné síly. Ruská obranná linie zřejmě opravdu vzniká o několik desítek kilometrů východněji na linii Kreminna – Svatove – Nižnija Duvanka. Ani tak není jasné, zda budou mít ruské síly dost jednotek, aby tuto linii udržely. Rozhodně se nezdá, že by do oblasti směřovaly výraznější posily.

Vyšší intenzita bojů je patrně v jihovýchodní části tohoto úseku fronty, tedy kolem města Lyman. To stále drží ruské jednotky, respektive především jednotky samozvané „Luhanské lidové republiky“, ale jejich pozice se zdá být velmi prekérní.

Ukrajinské jednotky k 20. září útočily na město z několika směrů, protože obsadily v podstatě celé okolí. Ruské dělostřelectvo v oblasti se mimo jiné snažilo ukrajinský útok zastavit použitím zápalné munice:

Ruské síly mají pouze to štěstí, že se ukrajinské útoky nezdají být příliš silné. To nejsou ovšem ani ruské obranné pozice a jednotky, které brání, takže se obecně očekává, že pokud nedojde k nějaké výrazné změně, oblast v blízké době obsadí ukrajinská armáda (přesně to čeká třeba i samozřejmě proruský „vagnerovský“ kanál Grey Zone).

Ukrajinské jednotky postupují podle dostupných informací i směrem na město Lysyčansk, tedy v úseku fronty jižně od Lymanu. Osvobodily například obec Spirne, o kterou se bojovalo na začátku července. Ruské síly tak přicházejí v posledních týdnech o území pracně vydobytá během letních bojů.

Znovu ovšem zopakujme, že v tomto úseku nedochází k žádnému zhroucení ruské obrany. Ukrajinské jednotky si musí postup vybojovat a protivník se nevzdává snadno. Zprávy o tom, že by se ukrajinské jednotky rychle dostaly až k Lysyčansku, byť třeba v poslední době přicházely i z jinak poměrně spolehlivých zdrojů, jsou téměř určitě nepravdivé.

Jižně od Spirne se pak dostáváme k úseku fronty, který představuje výraznou výjimku. Kolem měst Soledar a Bachmut totiž stále pokračují ruské útoky; to se v současnosti prakticky nikde jinde neděje (s výjimkou malých protiútoků či snah o vylepšení vlastních obranných pozic obsazením nějaké vyvýšeniny atp.).

Útoky v těchto oblastech neprovádějí jednotky pravidelné ruské armády, nýbrž oddíly „soukromé armády“ z tzv. Vagnerovy skupiny a také jednotky takzvané „Luhanské lidové republiky“, tedy loutkového státu na území ukrajinské Luhanské oblasti. Kterým ovšem zřejmě přímo či nepřímo velí právě vagnerovci.

Jaký mají jejich pokusy o ofenzivu v této oblasti strategický smysl, je nejasné. Původně bylo cílem posunout linii fronty dále na západ. Ovšem k tomu by bylo zapotřebí výrazně vyššího počtu vojáků, než kolik má ruská armáda nyní k dispozici. V tuto chvíli útoky skutečně probíhají pouze na několika místech kolem Bachmutu a Soledaru.

I kdyby tedy nakonec vedly k nějakému výraznějšímu lokálnímu úspěchu a postupu, útočící jednotky by neměl kdo podpořit: rezervy ruská armáda prakticky nemá a v jiných oblastech této fronty je v defenzivě. Vagnerovci nemohou nasadit do boje více než řádově jednotky tisíc mužů, což je proti stovkám tisíc ukrajinských vojáků v aktivní službě zanedbatelný počet.

Útočící jednotky by se de facto „probily“ do bezvýchodné situace, kdy by byly ze všech stran obklopeny mnohonásobně silnějším nepřítelem. Který navíc má při útoku ukrajinské „kupjanské ofenzivy“ a obsazení Izjumu pevně zabezpečené boky a týl, takže může útočníky beze spěchu zničit podle libosti.

Snahy o útok v této oblasti na první pohled nemají žádný zjevný vojenský význam. Podle některých analytiků je to v tuto chvíli pouze křiklavý příklad roztříštěnosti ruského velení: vagnerovci nejspíše nejsou podřízeni velení ruské armády, které naléhavě potřebuje posily na celé řadě jiných míst fronty.

Rusko ztratilo na bojištích iniciativu, jen čeká, kde se Kyjev rozhodne zaútočit. A jedny z nejlepších jednotek ruské armády (to vagnerovci zcela zjevně jsou) ztrácejí síly úplně zbytečnými útoky na velmi silné obranné pozice ukrajinské armády. Jediným zjevným výsledkem těchto útoků je, že vytvářejí podmínky velmi se podobající „peklu na zemi“:

Roztříštěnost ruského velení by mohla vysvětlovat, proč v některých případech ruské jednotky na bojišti reagují tak pomalu, špatně spolu koordinují a nedokážou pružně reagovat. A mohla by vysvětlovat i mnohokrát pozorované rozdíly v úrovni vybavení jednotlivých složek ruské armády: vagnerovci mají dobré vybavení, pravidelná ruská armáda mívá alespoň dostatek těžkých zbraní, byť ne nejlepší kvality, a separatistické jednotky pak nemají ani jedno, ani druhé. (Zájemci najdou extrémně zajímavý rozbor této a dalších slabin ruských vojenských snah na twitteru: v ruském originálu i anglickém překladu).

Na chersonském předmostí jsou potvrzené změny v rozložení obou sil malé. Situace je ovšem stále příznivější pro ukrajinskou stranu. Té se podařilo v posledních dnech mírně rozšířit a zajistit předmostí přes řeku Inhulec u obce Davydiv Brid.

Středeční útok poškodil hráz Karačunivské přehrady. O den později ještě ruské střely zničily hráz přehrady u Iskrivky, výše na řece Inhulec (tedy severněji). To zvedlo hladinu řeky Inhulec až o několik metrů. Výsledná vlna velmi pravděpodobně (nemáme to potvrzeno) zničila všechny pontonové mosty a provizorní přechody přes řeku Inhulec v blízkosti fronty.

Minulý týden Rusko zničilo dvě přehrady přes Inhulec výše po proudu, aby se zvedla hladina řeky a zkomplikovalo se zásobování ukrajinských jednotek na zmíněném předmostí.

Pro ruské jednotky to mohla být příležitost, jak předmostní zničit či alespoň zmenšit. Ovšem hladina řeky v oblasti fronty už kulminovala bez toho, aby ruské jednotky na předmostí vyvinuly větší tlak. Podle některých informací bojová aktivita v oblasti spíše poklesla.

To spíše nasvědčuje, že ruské síly jsou minimálně oslabené a přestávky využily spíše k načerpání sil. Ukrajinská kampaň bombardování zásobovací cest přes Dněpr ostatně stále pokračuje, takže k jednotkám na bojové linie se patrně nebude dostávat tolik materiálu, kolik by si jejich velitelé a mužstvo přáli.

Ruské velení na předmostí v posledních dnech přivedlo nové posily (konkrétně z 76. výsadkové divize), zatím ho tedy neopouští. Možná považuje za možné oblast udržet, možná chce pouze vázat a vyčerpávat ukrajinské jednotky na této frontě a pak se disciplinovaně stáhnout, možná jen podlehlo politickému tlaku.

Jisté je, že intenzivní boje v této oblasti pokračují a dosavadním tempem by trvalo týdny nebo měsíce, než budou invazní jednotky zatlačeny až na druhý břeh Dněpru.