Zprávy z bojiště: Rusko maří ukrajinskou ofenzivu vlastním útokem jinde

Než přikročíme k popisu situace na frontě, zastavíme se u jiných aspektů války. V sobotu 29. října podnikly ukrajinské ozbrojené síly útok na ruskou flotilu v Sevastopolu. Nasazena zřejmě byla dálkově řízená plavidla, jako to, které na konci září vyplavilo moře na Krymu. Co v tuto chvíle víme, si můžete přečíst ve zvláštním textu.

Na chvíli se ovšem budeme věnovat ruským útokům na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Síla úderů se den ode dne liší, vytrvale zatím pokračují. Například 31. října ráno způsobily útoky další výpadek proudu v mnoha částech Kyjeva.

Útoky na ukrajinskou infrastrukturu míří i na samotné elektrárny, hlavním cílem jsou ovšem „měkčí“ cíle, především rozvodny vysokého napětí (na Ukrajině tedy 750 kV a především 330 kV). I tepelné elektrárny (natož jaderné) bývají odolné budovy, které například relativně slabé nálože bezpilotních iránských „dronů“ mohou poškodit jen se štěstím.

V noci na 27. října ruský útok například zničil či alespoň výrazně poškodil minimálně jeden z transformátorů v rozvodně u Kyjeva, který převádí napětí z nejvyšší hladiny 750 kV na 330 kV. Stanice umožňuje Kyjevské oblasti účinně využívat elektřinu vyrobenou ve velkých jaderných zdrojích v jiných částech země.

Výsledkem byly další rozsáhlé výpadky u Kyjeva, zatím minimálně jedny z nejhorších od začátku této kampaně. Podle týmu za ruským telegramovým kanálem Rybar, který je jasně proválečný, ale také jde o jeden z nejlépe informovaných a nejsledovanějších ruských neoficiálních zdrojů z války, se jednalo zatím zřejmě o nejúspěšnější úder v rámci ruské vlny útoků na strategické cíle na Ukrajině.

Rybar také dal dohromady mapku (i anglické popisy jsou původní), která zachycuje rozsah útoků. Bohužel je založená primárně na ruských informacích (na Ukrajině pochopitelně nepůsobí).

I když nedokážeme určit, zda skutečně je situace taková, jak Rybar uvádí, škody na ukrajinské síti se evidentně postupně hromadí. Ukrajinská vláda mluvila minulý týden o nutnosti snížení spotřeby elektřiny o 20 procent, ale škod stále přibývá, a nutnost šetřit tedy může být ještě větší. Odběry ve špičkách bude evidentně nutné regulovat odpojováním části spotřebitelů.

Z čistě vojenského hlediska nedostatek elektřiny také komplikuje provoz železnice, a tedy dopravu zásob k frontě, a práci podniků, které poskytují podporu armádě (opravárenských závodů, ale i třeba muniční výroby, která v určitém měřítku na Ukrajině stále funguje).

Byť tedy úspěšnost jednotlivých útoků není vysoká, z ruského pohledu jde spíše asi o výhodnou strategii. Obzvlášť pokud bude Moskva moci nadále účinně nasazovat levné nepilotované letouny. V takovém případě budou ruské náklady nízké a Ukrajina bude muset vynaložit nemalé síly na ochranu možných cílů.

V pondělí ale Rusko nasadilo řízené střely a v jejich případě je poměr „nákladů a přínosů“ jiný než u dronů. Ovšem náhrada zničené infrastrukutury je obtížná a bude probíhat pomalu, takže i nasazení drahých řízených střel má z ruského hlediska své opodstatnění. Transformátory pro rozvodné stanice se obvykle objednávají dlouho dopředu a vyrábí se „na míru“.

Kyjev tak v posledních týdnech prověřoval možnost nákupu elektřiny z Evropy, byť původně tamní vláda doufala v pravý opak: že po zastavení velké části svého průmyslu bude moci svou elektřinu do Evropy vyvážet a opatřit si tak v této chvíli vzácný a o to cennější zdroj příjmů.

Celkovou situaci na bojišti můžeme shrnout tak, že Rusko patrně chce zvrátit současný stav, kdy má iniciativu Ukrajina.

Kyjevské velení se totiž zřejmě snaží krok po kroku vybudovat výchozí pozici pro další ofenzivu v severní části bojiště, tedy v Luhanské oblasti. Zároveň také pokračuje v tlaku u Chersonu.

Ruské velení naopak v posledních dnech zesílilo útoky v Doněcké oblasti, kde ohrožuje důležitou obrannou pozici u Doněcku. Nabízí se tedy celkem logicky domněnka, že jedním cílem zvýšeného ruského tlaku na Donbase je donutit ukrajinské velení, aby část svých sil přesunulo z útoku (respektive pravděpodobně z rezerv pro útok) do obrany.

V Luhanské oblasti boje probíhají především zhruba na linii Svatove–Kreminna. Průběh fronty zachycuje následující mapa, její hranice ale není tak ostrá.. Mezi oběma stranami leží několik kilometrů široké pásmo nikoho.

V celém úseku útočí především ukrajinské jednotky. Na severu se už de facto několik týdnů snaží zlepšit svou situaci primárně v úseku kolem vesničky Kysilivka. Je možné, že tudy by se mohla ukrajinská armáda pokusit zaútočit východním směrem, aby pak mohla z boku (konkrétně ze severu) zaútočit na hlavní opěrný bod Rusů, město Svatove.

Rusko zjevně tuto hrozbu bere vážně a v oblasti probíhají intenzivní boje. Ukrajinské síly se postupně snaží „rozebrat“ ruskou obranu, která se (tak jako obvykle v tomto konfliktu) soustředí v obcích, případně v nějakém příhodném terénu.

Jde o pomalý proces, v němž se prakticky nikdy neútočí na hlavní cíl přímo. Místo toho se postupuje od nejslabšího bodu – od nejzranitelnější pozice, která může ležet daleko od hlavního směru postupu. Základem je tedy průzkum všeho druhu, jenž má určit zranitelná místa protivníkova postavení.

Což je podle analytiků a komentátorů jeden z největších rozdílů mezi ukrajinskými a ruskými silami. Samozřejmě i ty ruské provádí průzkum, ovšem v mnohem menší míře než jejich protivníci. Na frontě ovšem údajně ruské jednotky mnohem častěji než ty ukrajinské provádí „průzkum bojem“, tedy vydávají se do značné míry naslepo a „hledají“ protivníka.

V případném střetu jsou pak v nevýhodném postavení, protože skutečně nevědí, co je čeká. Když ruské jednotky takto odhalily pozice protivníka, následně na ně směřovala silná dělostřelecká palba, která měla nepřítele zničit nebo vyhnat. A pak se proces opakoval.

Mluvíme v minulém čase, protože Rusko už nemá k dispozici tolik dělostřelectva jako na jaře či na začátku léta a především v některých oblastech fronty (včetně Luhanské oblasti) se dnes ruská dělostřelba neozývá tak často jako v minulosti. Zato mají ruské jednotky v posledních týdnech díky mobilizaci k dispozici více pěchoty, což je zřejmě i hlavní důvod, proč ukrajinské síly postupují tak pomalu.

V jižní části Luhanské oblasti, kolem Kreminny, ukrajinské oddíly postoupily k hlavní silnici, která vede do města Svatove. Zřejmě nedrží pozici přímo na silnici, mají ji ovšem přímo na mušce, takže ruské síly ji mohou využívat sporadicky nebo vůbec.

Stále ovšem platí, že ruská obrana se nehroutí. A má dostatek sil na protiútoky, které kazí ukrajinské přípravy na ofenzivu.

V oblasti dále na jih, zhruba od řeky Severní Doněc jižně a pak západně, jsou naopak aktivnější ruské jednotky. Ukrajinské se soustředí prakticky výhradně na obranu. Neútočí pochopitelně po celé délce fronty, na to nemá ani jedna strana dost mužů, ale soustředí se na útok v několika místech, víceméně už dobře známých.

Má to svůj smysl: obě strany v této oblasti roky budovaly obranné linie, a tak je tu útočení ještě náročnější než v jiných částech fronty. Šance na nějaký překvapivý útok a překonání této obrany je malá, lepší je tedy soustředit se na místa, kde jsou pozice obránců už nějak narušené předchozími střety.

U Bachmutu jednotky „Vagnerova orchestru“ dál útočí, hlavní směr jejich ofenzivy se ovšem změnil. Poté, co je ukrajinské jednotky vytlačily z jejich jediné pozice ve městě (průmyslové zóny na východě), těžiště se v posledních dnech přesunulo z oblasti jižně od Bachmutu spíše na sever. Zatím to ovšem podle dostupných informací k žádnému postupu ruských sil nevedlo.

Vážnější situace se pro ukrajinské obránce rýsuje kolem námi už mnohokrát zmiňované obce Pisky. Ta je celá v ruských rukou. Invazní jednotky z ní provádí útoky do několika směrů, v první řadě zřejmě severním směrem na Voďjane.

Nejde o žádný výrazný postup, protože Voďjane leží zhruba tři kilometry od Pisků. Ale jak jsme zmiňovali nejen v tomto textu, obranné linie se v této oblasti budovaly postupně celé roky. Dále do ukrajinského vnitrozemí lépe připravené obranné pozice nejsou.

Navíc potenciálně hrozí, že ruské jednotky případného úspěchu využijí k dalšímu postupu a nakonec k obklíčení města Avdijivka, které se nachází zhruba 10 kilometrů východně od Voďjaneho. Avdijivka je silně opevněna, takže ruské síly po měsících úsilí prakticky všechny snahy o přímý útok na tuto pozici vzdaly.

Snaží se ale vzít pozici do kleští. Na západní straně útokem směrem od Pisků, na východě pak s využitím pozic kolem obce Novoselivka Druha, která je v ruských rukou. Kdyby se jim podařilo postoupit tak, že by zásobovací trasy do Avdijivky byly nepoužitelné, obránci by se z této skvělé pozice museli stáhnout. V ukrajinském zájmu tedy je konsolidovat obranu a ideálně ruské síly zatlačit o něco zpět. Kolem Doněcku se tedy dají v brzké době nejspíše očekávat velmi tvrdé střety.

Moskevské velení se také rozhodlo zvýšit tlak na ukrajinské pozice jihozápadně od Doněcku, v okolí městečka Vuhledar. Tady je ukrajinská obranná pozice lepší než v předchozích měsících, kdy byl Vuhledar téměř obklíčený, a tak se tu v brzké době nedá očekávat zásadní ruský postup.

Naposledy se jako obvykle zastavíme v Chersonské oblasti, ke které ovšem nemáme mnoho nového. Stále odtud přichází poměrně málo informací a řada z nich je rozporuplných či velmi spekulativních.

K velkému posunu fronty rozhodně nedošlo. Poměrně rozsáhlá shoda ovšem panuje v tom, že ruské velení chersonské předmostí v posledních týdnech ve výsledku spíše posílilo. Alespoň co se počtu mužů týče, kvalitu převelených jednotek lze posoudit hůře. Podle ukrajinských informací probíhá stahování těžké techniky, především dělostřelectva, ale není jasné, do jaké míry těmto informacím důvěřovat.

Stále platí, že z vojenského hlediska by bylo lepší se z Chersonu stáhnout, protože ruské síly tu jsou v nevýhodném postavení. I podle neoficiálních ruských zdrojů (příklad) ovšem v posledních dnech mezi ruskými vojáky, či spíše důstojníky, přímo v Chersonu panuje optimističtější nálada. Příchod posil je podle nich signál, že armáda se rozhodla okupované území za Dněprem udržet. Zda to je pravda – a zda je udržení chersonského předmostí pro ruské síly vůbec dlouhodobě možné –, se uvidí.