Zprávy z bojiště: Ruští generálové zjevně nevěří silám na klíčové linii

Těžké boje pokračovaly na mnoha místech ukrajinské fronty. Ani v uplynulém týdnu stále nevedly k žádným velkým územním změnám, přesto se průběh bojů přece jen změnil.

Na jižní frontě, kde se ukrajinské síly pokoušejí projít ruskou obranou, došlo „ke změně dynamiky“, jak situaci popsal analytik Michael Koffmann. Oblasti se budeme věnovat podrobněji dále, nyní popišme situaci geograficky, tedy jako obvykle ve směru od severu k jihu.

V severní části fronty, tedy v Charkovské a především Luhanské oblasti, dále zřejmě pokračovaly ruské snahy o útok, nebyly ovšem příliš silné. Ukrajinské jednotky po letních problémech dokázaly situaci v této části fronty stabilizovat, byť k tomu byl nezbytný příchod posil a minimálně „vyztužení“ některých méně efektivních oddílů.

Velení ruské armády naopak v posledních několika málo týdnech podnikalo kroky přesně opačné – odvelelo z této části fronty minimálně část svých lepších jednotek, jejichž hlavním úkolem bylo útočení.

Nejznámějším příkladem, který jsme zmiňovali v předchozím díle, je odchod jednotek 76. gardové výsadkové divize. Tyto změny oslabují tedy primárně jen útočný potenciál Rusů v severní části fronty a neznamenají nejspíše přímé oslabení ruské obrany.

Pokud by Ukrajinci v tomto sektoru zaútočili, odchod zmíněné divize a dalších jednotek by se projevil až poté, co by jednotky, které jsou na frontě teď, eufemisticky řečeno „ztratily velkou část své bojové síly“. Tedy poté, co by utrpěly větší ztráty mužstva a techniky. Pak by Moskva měla k dispozici méně rezerv na ucpání děr v obraně.

Ale to je pouze hypotetický příklad. Nic nenasvědčuje tomu, že ukrajinské velení něco takového chystalo (nebo že by k tomu mělo dostatek volných sil, ale to se samozřejmě pouze při pohledu zvenčí odhaduje těžko).

Situace se výrazně nemění ani v oblasti Donbasu. I v okolí Bachmutu ruští generálové v poslední době postupně nasazovali do boje rezervy, včetně výsadkových divizí, které jsou to nejlepší, co má ruská armáda k dispozici. Na ukrajinské straně přitom obecně bojují velmi zkušené brigády, samozřejmě doplňované o nové muže a další jednotky.

Střety ovšem probíhají prakticky na stále stejných místech jako před měsícem, například v Kliščijivce. Ruské síly v oblasti aktivně podnikají protiútoky na ztracené pozice, ukrajinské jednotky rozhodně nijak výrazně nepostupují.

Buď na to nemají síly, nebo se (alespoň podle některých pozorovatelů) v této chvíli soustředí na jiné úkoly, třeba konsolidaci obrany či na to, aby protivníkovi působily co největší ztráty a vázaly tedy co nejvíce jeho sil okolo Bachmutu. Tedy města, jehož strategický význam je z vojenského hlediska zanedbatelný (z politického je významnější, ale to je na jinou debatu).

Pouze minimální změny proběhly i ve zbytku donbaské fronty. Okupační síly zřejmě mírně postoupily ve zcela zničené Marjince, ukrajinské zase pravděpodobně zaznamenaly malé zisky okolo Avdijivky. Boje jsou ovšem z velké části poziční, případné úspěchy jsou pouze lokálního významu.

Na jižní frontě není zřejmě situace tak stabilní, i když se to při pohledu na mapu nemusí zdát. Ukrajinské jednotky osvobodily nová území na několika místech tohoto úseku, například u Kamjanskeho. Cílem minimálně části útoků je nepochybně jen zaměstnat a znejistit ruskou armádu a její velení. Postupy jsou tak minimální, nejčastěji řádově o stovky metrů.

Zajímavé je ale to, že se vůbec dějí, a to především v oblasti hlavního ukrajinského útoku probíhají ofenzivy, tedy jižně od Orichivu, v oblasti kolem (dnes už také zcela zničené) vesnice Robotyne.

Jak si asi vzpomínáte, v této oblasti se Ukrajinci v posledních dvou týdnech poprvé dostali až k velké sérii protitankových překážek, které tvoří nejvýraznější část ruské obranné linie, tzv. Surovikinovy linie (pojmenované podle generála, který je dnes v nemilosti Kremlu a zbaven velení).

Než dosáhly této mety, probíjely se ukrajinské jednotky od prvního červnového týdne sérií minových polí a na pohled méně impozantních, ale přesto velmi propracovaných opevnění (některé ruské pozice nepřipomínají ani tak zákopy jako dobře chráněné systémy tunelů). Postup byl extrémně pomalý – ostatně severní okraj v srpnu osvobozené vesnice Robotyne je zhruba čtyři kilometry vzdálený od výchozích ukrajinských pozic.

Ovšem po pádu této obce a opevněných pozic jako by ukrajinský útok nabral novou energii. Nedošlo rozhodně k rychlému průlomu či dokonce zhroucení ruské obrany, to ani náhodou. Kyjevské síly ale v posledních dnech zaznamenávají neustále drobné úspěchy a daří se jim rozšiřovat původně poměrně úzké čelo útoku.

Proti minulému týdnu mírně postoupily zřejmě jižně od Robotyne, tak především východně od této obce, tedy směrem na Verbove. Postupně „čistí“ od okupantů čím dále širší úsek opevnění na Surovikinově linii. Postup není rychlý, ruské síly nepochybně stačí vést obranný boj, nemusí před protivníkem prchat.

Ale proti prvním týdnům ofenzivy je tempo ukrajinského postupu rychlejší, alespoň geograficky měřeno. Proto někteří analytici, jako na začátku zmíněný Koffman, mluví o tom, že „dynamika bojů se změnila“. Ukrajinský tlak zatím neustává a ruská obrana na něj v posledních dnech nedokáže odpovídat tak rozhodně a jistě jako na začátku ofenzivy.

Ruské velení v oblasti zjevně nasazuje z jiných částí fronty povolané jednotky, dokazují nejen zprávy na sítích, ale už i ruští zajatci z posledních dní. Velkou část nově povolaných záloh tvoří výsadkové jednotky, které jsou vedle postradatelných trestních oddílů hlavní složkou ruských útoků (po odchodu vagnerovců z fronty už jednoznačně).

Moskva tak obětuje zřejmě minimálně část svého ofenzivního potenciálu – k čemuž by asi nepřistoupila, kdyby ruští generálové věřili, že jednotky na jižní frontě jsou schopné situaci zvládnout.

Dalším signálem, že představitelé ruské armády situaci vnímají jako vážnou, jsou i velmi vysoké počty zničených ruských děl. V posledních dnech ukrajinský štáb často hlásí počty přesahující 30 zničených systémů za den (do kategorie spadá všechno od malého minometu, který unesou dva muži, přes vozidly tažená děla různých ráží až po velké samohybné houfnice či minomety).

Ukrajinské vrchní velení určitě není objektivní zdroj informací, ovšem nezávislá pozorování ve většině případů jeho tvrzení o ruských ztrátách víceméně potvrzují.

V tomto případě navíc máme k dispozici i několik videí zničených ruských systémů, ze kterých se zdá, že na tvrzení Ukrajinců by mohlo skutečně něco být. Podle záběrů zničených ruských děl se zdá, že jsou jejich posádky méně opatrné a alespoň v některých případech se přibližují k frontě více, než bylo v posledních měsících zvykem.

Z vojenského hlediska to má značné výhody: Umožňuje to jak zasáhnout cíle hlouběji za frontou, tak zvýšit přesnost střelby na cíle v okolí fronty (na čím kratší vzdálenost dělo pálí, tím menší je rozptyl granátů).

Zároveň je ovšem už od konce jara jasné, že ukrajinské dělostřelectvo má v této části fronty díky lepšímu vybavení převahu (v jiných částech bojiště to tak nutně být nemusí, Ukrajinci se na jih soustředili). Je to především díky lepšímu vybavení, které umožňuje ukrajinským dělostřelcům nejen zasahovat dané cíle spolehlivěji a přesněji, ale také je přesněji lokalizovat. Díky lepším specializovaným radarům například mohou rychle určit polohu ruských děl z trajektorií přilétajících střel.

Přiblížit se k frontě je tedy pro ukrajinské dělostřelectvo velmi nebezpečné a vede nezbytně k velkým vlastním ztrátám. Pokud by ruské velení necítilo, že v tuto chvíli je nutné riskovat, volilo by asi opatrnější přístup. A ztráty by se pohybovaly na podobné úrovni jako v předcházejících týdnech.

O děla, další techniku a muže nepřichází jen okupační armáda. Zásadní otázkou v tuto chvíli je, jaké ztráty utrpěly ukrajinské jednotky a jak dlouho ještě dokážou udržet současný tlak. Nezdá se, že by ukrajinské síly měly ještě nějaké velké strategické zálohy, které by mohly v příštích týdnech do bojů nasadit – v podstatě všechny na jaře zformované jednotky už do boje poslaly.

Tyto oddíly, nebo alespoň jejich významné části, nepochybně zaznamenaly těžké ztráty na mužích i vybavení. Na druhou stranu je nutné připomenout, že na frontě jsou stále přítomné části brigád (třeba 47.), které letní ofenzivu zahajovaly. Je tedy velmi snadno představitelné, že ofenziva by víceméně stávajícím tempem mohla probíhat až do hloubi podzimu.

Což neznamená, že by ukrajinská ofenziva nezastavitelně mířila k úspěchu, nebo že by osvobození nějakých velkých území bylo na dosah ruky. Jak vidno, ruské velení stále má zálohy, po kterých může sáhnout. Byť málokdo předpovídá nějaké rychlé prolomení ruské obrany, situace už není tak statická jako například na přelomu července a srpna.

Pouze pro úplnost dodejme, že u chersonské fronty nemá smysl se příliš zastavovat. Ukrajinské jednotky stále udržují zřejmě několik malých předmostí na levém (při pohledu na mapu tedy jižním) břehu Dněpru, nejde ovšem o významné akce. Cílem je podle všeho pouze vázat část ruských sil a udržovat ruské velení v nejistotě.

Ruské údery proti cílům v ukrajinském zázemí nebyly v posledních dnech příliš intenzivní. Nepříjemnou zprávou ovšem je, že Kreml do vzduchu posílá stále větší počty dronů íránského původu Šáhid-136. Jejich podíl na celkovém počtu vypálené munice se v posledních měsících jen zvyšuje. V posledních dnech pak došlo k útokům desítek dronů v podstatě každou noc.

To spolu s nálezy dronů s díly vyrobenými v Rusku a zprávami ruských nezávislých médií naznačuje, že tyto kamikaze drony se už z velké části vyrábí na ruském území. Pro ruské síly jsou tedy stále dostupnější. A i když tyto drony nejsou nejimpozantnější zbraní, jsou relativně levné, přesné a ukrajinská obrana nad nimi nemůže jen tak mávnout rukou.