Zprávy z bojiště: Ruská zásobovací mizérie pokračuje

Upozornění: Následující přehled si neklade nároky na úplnost. Za skutečným vývojem událostí má nepochybně zpoždění a jistě bude v některých ohledech nepřesný. Řadu tvrzení válčících stran lze potvrdit jen se zpožděním, případně vůbec. Zdroje jsou odkázány prokliky v textu.

Ruská armáda se možná poněkud překvapivě zatím nedokázala vypořádat s příchodem nových zbraní na ukrajinské bojiště.

Raketomety HIMARS (a v posledních dnech patrně i pásová varianta M270) dál napadají cíle desítky kilometrů v týlu, aktivita ruských jednotek na frontě je nezvykle nízká a změny přímo v postavení obou armád malé. Udělejme si nejprve krátkou rekapitulaci stavu fronty, tentokrát opravdu v několika málo odstavcích.

V Charkovské oblasti probíhá vzájemné ostřelování a došlo i k několika menším střetům oddílů, obvykle na úrovni čet (tj. desítek mužů a několika kusů techniky). Jižněji u Izjumu pokračovaly ruské útoky na několika místech, která se ruská armáda snaží obsadit již téměř dva týdny, především u obcí Bohodorične a Dolina.

Pro představu: v posledních dnech se objevily záběry z jednoho takového útoku během období relativního klidu na frontě. V tomto případě jde ovšem o útok extrémně nepovedený, který vedl ke ztrátě nejméně šesti ruských tanků (podle jiných obrazových dokladů).

Jižněji u Donbasu, mezi městy Siversk a Bachmut, ukrajinské jednotky bojují o udržení obranných pozic zhruba 15 kilometrů západně od obsazeného Lysyčansku. Stejně jako minulý týden se bojuje zhruba na linii Verchnokamjanske, Spirne, Berestove.

V jižní části tohoto úseku invazní jednotky poněkud postoupily směrem na Bachmut. Útok v této oblasti údajně vedly nejprve jednotky vagnerovců, tedy ruských žoldnéřů, v posledních několika málo dnech pak i jednotky ruských speciálních sil.

Na dalších částech fronty, u Doněcka a Záporoží, docházelo k ostřelování a útokům (i protiútokům) pouze v malém měřítku. Podle některých zpráv ruská armáda do těchto oblastí přesouvá nové jednotky. Podle analytiků ovšem spíše v obavě z ukrajinského protiútoku než jako přípravu na vlastní ofenzívu.

Na chersonské frontě se ruské jednotky údajně pokusily zlikvidovat předmostí za řekou Inhulec, které si Ukrajina vytvořila během nepodařené ofenzívy na konci května, zřejmě však bezvýsledně. Ukrajinská strana také intenzivně ostřelovala ruskou vojenskou základnu u města, zřejmě se značnými ztrátami na životech i materiálu. Začátek mnohokrát avizované ofenzívy to ovšem nebyl.

Relativní klid na frontě má bezesporu vícero příčin. Ruské velení nepochybně potřebuje čas k přesunu jednotek na nové pozice (tyto pohyby mimochodem zatím naznačují, že bude dále pokračovat v tlaku na Donbasu).

Minimálně část ruských jednotek podstupuje „operační pauzu“, o které mluvili vrcholní představitelé. V Rusku probíhá intenzivní nábor dobrovolníků, kteří dostávají na ruské poměry výrazně nadprůměrné platy.

Například „vagnerovci“, kteří mají pověst spolehlivého zaměstnavatele dodržujícího své finanční závazky, nabízejí údajně základní plat 240 tisíc rublů měsíčně, což je zhruba čtyřnásobek průměrné mzdy. A k tomu ještě prémie od 150 tisíc rublů výše a prémie za zničenou ukrajinskou techniku. Platy v ruské armádě mají být o něco nižší, ale také velmi výrazně nad průměrem.

Rusko má zjevně stále dost prostředků na to, aby nedostatek pěchoty alespoň prozatím dokázalo do značné míry vyřešit. Kvalita této pěchoty bude těžko vysoká, na výcvik je málo času, ale jak už jsme mnohokrát opakovali, pro ruské velení je hlavní zbraní dělostřelectvo.

Byť tedy doplnění stavu části jednotek je určitě jedním z důvodů snížené ruské aktivity na frontě, nemusí to být důvod jediný. Z ruského hlediska by nepochybně dávalo smysl využít vítězství u Lysyčansku a zatlačit ukrajinské jednotky ještě dále na západ. V prvních dnech po obsazení města také v oblasti západně od města probíhaly silné boje, ale jejich intenzita v posledních dnech výrazně poklesla.

Těžko nevidět souvislosti s úspěšnou ukrajinskou kampaní útoků na týl ruské armády pomocí raketometů HIMARS a také M270, která se v posledních dnech stupňuje. V noci z neděle 11. července na pondělí 12. července s pomocí raketometů údajně ukrajinské síly napadly 11 cílů v týlu ruské armády, tvrdil poradce ukrajinského prezidenta Oleksij Arestovyč na twitteru. Na ruských sociálních sítích s tím přibývá příspěvků o škodách, které nové zbraně napáchaly.

Reakce invazních sil na nasazení těchto systémů bude důležitým faktorem pro vývoj v dalších dnech a týdnech.

Přímo se bránit raketám systému HIMARS je zatím obtížné. Pohybují se několikrát rychleji než zvuk, ve vzduchu stráví v podstatě pár desítek vteřin (maximálně údajně méně než dvě minuty), takže na reakci není mnoho času. Navíc jde o malé cíle, které lze jen těžko zaměřit radarem.

Nepomůže ani protivzdušná obrana. Ani ty nejmodernější ruské protiletadlové střely, konkrétně tak často vyzdvihovaný systém S-400, nemají reálnou šanci střelu z HIMARS zasáhnout. Nemluvě o tom, že cena jedné protiletadlové střely S-400 je výrazně vyšší než cena střel typu M30 a M31, které ukrajinské HIMARS používají.

Nejzranitelnějším bodem celého systému jsou samotná odpalovací zařízení. Nejlepší zbraní pro tento účel by bylo podle analytiků letectvo, ovšem ruské letouny se hlouběji na ukrajinské území příliš neodvažují.

Rusko nezničilo ukrajinskou protiletadlovou obranu (a ani ukrajinské letectvo), a tak je pro něj v oblasti fronty a za frontou příliš nebezpečno. Nemluvě o tom, že systémy HIMARS se nejspíše budou pohybovat v místech dobře chráněných proti leteckým útokům. Pro Ukrajinu jsou evidentně velmi cenné.

Rusko má samozřejmě k dispozici i průzkumné prostředky, které dohlédnou do ukrajinského území i bez přímého přeletu nad ním: od družic po letadla „včasné výstrahy“ (Berijev A-50). Zatím evidentně příliš nepomohly. Možná je detekce HIMARS nad jejich možnosti, možná je to jen otázka způsobu nasazení, nedokážeme posoudit.

Nové ukrajinské raketové systémy by mohlo samozřejmě minimálně zničit i ruské dělostřelectvo; na takovýto cíl by se munice nejspíše i v současné relativní nouzi našla. Dělostřelectvo má k dispozici velké množství relativně jednoduchých, ale efektivních bezpilotních prostředků, především typu Orlan-10. Ty mohou působit poměrně úspěšně i několik desítek kilometrů za frontou a jsou konstruovány právě tak, aby dokázaly objevit cíle typu dělostřeleckých systémů.

Ovšem je tu samozřejmě problém dostřelu: HIMARS mohou útočit na ruské cíle z oblasti, kam ruská děla a raketomety jednoduše nedosáhnou. A pokud se odváží blíže k frontě, jak se už evidentně vícekrát stalo, protože zasáhly cíle až 80 kilometrů v ruském týlu, nestráví v tomto nebezpečném prostoru mnoho času. Navíc obvykle působí v noci.

Nebe nad odpalovacími zařízeními také může hlídat protivzdušná obrana. Dnešní drony jsou i proti přenosným protiletadlovým raketám prakticky bezbranné, pokud se je podaří protivníkovi zachytit. A bez navádění z dronů (nebo od pozorovatele, který na cíl přímo vidí) je šance na zásah cíle typu HIMARS dělostřeleckou palbou zanedbatelná.

Úplně nejjednodušším řešením je ale neposkytovat ukrajinským raketám tak šťavnaté cíle. Pokud ruská armáda bude munici skladovat ve větším množství distribučních skladů, ve kterých budou dodržována určitá bezpečnostní opatření, ztráty při nevyhnutelných zásazích raketami budou také nepochybně menší.

I v Rusku se objevují hlasy (jeden příklad za všechny) pochybující, zda vysoce centralizovaná ruská armáda dokáže na nový systém přejít. Ale ukrajinská armáda, která je také dědičkou sovětských ozbrojených sil, to v posledních letech zvládla, když předtím zažila doslova katastrofální ztráty muničních skladů. Bylo by tedy krátkozraké předpokládat, že ruské síly toho nebudou schopny.

Změna ovšem nejspíše nebude bezbolestná. Ruská logistika využívala zatím cestu nejmenšího odporu: munice a další zásoby putovaly po železnici co nejblíže k frontě, do velkých centrálních skladů, odkud to bylo jen pár desítek kilometrů za frontu.

Nyní budou muset invazní jednotky vybudovat nové sklady na různých místech podél trati, často ve větší vzdálenosti od fronty. Budou potřebovat více rukou na obsluhu skladů, více hlav, které rozdělování zásob naplánují a více techniky (nákladních aut) na rozvoz zásob po frontě, protože sklady budou muset být nejspíše dále od bojiště.

Ukrajinská kampaň proti ruskému zásobování zatím trvá zhruba dva týdny. Nedokážeme posoudit, jak moc se logistický systém Rusů na bojišti během této doby změnil, ale relativní klid na frontě by spíše nasvědčoval tomu, že se zatím této nezvyklé situaci přizpůsobit nedokázal.

Zároveň ale ani ukrajinské jednotky, minimálně zatím, této zřejmě relativně příhodné situace nevyužily k významnějšímu protiútoku. Mluví se sice o připravované ofenzívě na jihu země, ale to není nijak nová informace. Ukrajinská armáda se tu o protiútok pokoušela už před delší dobou a nezaznamenala zatím žádný velký potvrzený úspěch.

Zároveň je poměrně jasné, že ukrajinská strana především na Donbasu zaznamenala vážné ztráty. V polovině června její vrcholní představitelé řekli, že ztráty dosahují 40–50 procent původního stavu techniky. Jistě je můžeme podezírat ze snahy zveličovat ztráty ve snaze zapůsobit na západní dárcovské země, ale lepší zdroj v tomto ohledu k dispozici není.

Navíc současná situace na bojišti ukazuje, že ukrajinská armáda i v této de facto příznivé situaci nepřechází do ofenzívy. To by naznačovalo, že stávající síly jsou vyčerpané a „operační pauza“ přijde vhod i Kyjevu.