Zprávy z bojiště: Co stálo za „mlýnkem na maso“ v Pavlivce? Boj o výhled

Zastavme se nejprve v ukrajinském týlu. Během posledního týdne Rusko pokračovalo ve své de facto úspěšné strategii úderů na ukrajinskou energetickou infrastrukturu a v menší míře i na další strategické cíle.

Údery řízenými střelami a bezpilotními „kamikadze“ letouny (těch bylo méně) zasáhly další rozvodny a citlivá zařízení. Novinkou mezi cíli byla i důležitá zařízení pro zpracování a distribuci zemního plynu – ale to je pouze pokračování původní strategie.

Západní obranné systémy zatím pracují proti použitým střelám skvěle. Systémy IRIS-T a NASAMS údajně zasahovaly cíle se 100procentní účinností. Ovšem není jich dost na pokrytí všech zranitelných cílů a Rusko vypouští střely zcela racionálně ve velkých vlnách, aby zahltilo obranu protivníka.

Není jasné, kolik přesných střel Rusko ještě má a kolik si jich případně chce nechat ve strategických rezervách. Není tedy ani jasné, jak dlouho může ještě v útocích pokračovat.

Není ovšem důvod nepředpokládat, že ofenzíva bude pokračovat, byť její dopad na situaci přímo na frontě se zdá být zatím malý. Ukrajina se může opřít o zázemí západních spojenců, včetně třeba oprav vojenské techniky či výcviku dalších vojáků, takže podobné útoky by bojeschopnost ukrajinské armády zřejmě neměly výrazně snížit.

Přesuňme se ovšem na frontu. Její linie se od osvobození Chersonu příliš nezměnila, na mnoha místech ovšem zuří velmi intenzivní boje. A i kvůli změně v Chersonu panuje obecný předpoklad, že se žádná „přestávka“ nechystá.

V Luhanské oblasti pokračují boje po poměrně dlouhé linii fronty. Obecně řečeno ukrajinské síly nadále tlačí ruské východním směrem, posun je ovšem malý, v některých částech bojiště nulový.

Boje probíhají v posledních dnech především o vyvýšeniny západně od linie Svatove-Kreminna. Tento „hřebínek“, který se táhne zhruba stejným směrem jako fronta, tedy od severu na jih, držiteli poskytuje značné výhody. Má neustále dobrý výhled na pohyb protivníka a kontrola místa zároveň umožňuje alespoň částečně skrýt přesun vlastních jednotek a zásob na frontu.

Pokud by se těchto vyvýšenin ukrajinské síly zmocnily, byly by v dobrém postavení vrhnout ruskou obrannou linii možná až o pár desítek kilometrů východně. Pozice přímo pod vyvýšeninami by se totiž ruským silám zřejmě bránily těžko.

Ukrajinské jednotky o ovládnutí výšin usilují už týdny, zatím se jim to podařilo pouze částečně. V oblasti je stále několik ruských opěrných bodů, které odolávají. Těžké boje s nasazením dronů, dělostřelectva i letectva se vedly dlouho například o Novoselivske severně od města Svatove.

Když ukrajinské jednotky tuto obec přímo na vrcholu hřebenu obsadily, obě strany začaly o to intenzivnější válčit o les severně od Novoselivskeho, který brání Ukrajincům rozvinout útok východním směrem.

V jižnějších částech fronty se například zřejmě stále houževnatě drží ruské posádky v Plošance či Dibrovem. V obou případech jde o obce na vyvýšených místech, které tak umožňují palbou kontrolovat poměrně rozsáhlé okolí.

Byť iniciativa v oblasti je stále na ukrajinské straně a ruská strana je zatlačována stále více do defenzívy, ruská obrana se vzdává pouze pomalu – a v některých oblastech drží už týdny. Není jasné, jakou roli v tom hraje příchod nově mobilizovaných do této oblasti, bez přesných údajů (které asi jen tak mít nebudeme) by bylo asi chybou vliv ruské mobilizace podceňovat. Personální nouze ruských jednotek v Luhanské oblasti se nezdá být tak akutní jako na sklonku léta či v září.

Navíc do oblasti zřejmě míří významná část ruských jednotek od Chersonu. Podle ukrajinského generálního štábu jde například o ruské výsadkáře, kteří mají obecně lepší morálku než jiné ruské jednotky.

Pokud nedojde k rychlému kolapsu alespoň části fronty v nejbližších dnech, dá se nejspíše očekávat, že snaha ukrajinských jednotek bude pokračovat tempem „krok po kroku“. A to minimálně do chvíle, než by se jim podařilo protivníka zcela zatlačit z této přirozené obranné linie. Pak se samozřejmě nabízí možnost rychlého „poskoku“ východním směrem, zatím jde však o možnost pouze hypotetickou.

Podobná situace je i v Doněcké oblasti, byť v tomto regionu jsou v útoku aktivnější ruské a proruské síly.

„Vagnerovci“ se nadále snaží o dobytí Bachmutu a přilehlých obcí, žádného úspěchu se ovšem nedočkali. Podle některých analytiků možná proto, že v posledních týdnech utrpěli příliš vážné ztráty a zároveň dostali na starosti delší úsek fronty, cca 60 kilometrů. Je možné, že žoldnéři nemají dost sil (mužů a možná i veledůležitého dělostřelectva), aby na tak dlouhém úseku mohli efektivně vyvíjet tlak na protivníka.

Boje jsou však i v této oblasti nadále intenzivní a jako obvykle mají velkou část ztrát na svědomí údery dělostřelectva. O jeho intenzitě během jednoho v podstatě běžného dne na frontě si můžete udělat představu z následujících záběrů:

Dále na jih stále pokračují ruské snahy obejít opevněnou Avdiijivku ze severu i jihu. Pro ukrajinské velení jde o klíčový opěrný bod, a tak jsou střety velmi prudké a ostřelování intenzivní.

Dalším místem intenzivních bojů je obec Pavlivka, o které jste v posledních týdnech velmi pravděpodobně už slyšeli. A to nejspíše v souvislosti s (podle všeho autentickou) stížností vojáků ruské 155.brigády námořní pěchoty, kteří si ve videu zveřejněném na sociálních sítích stěžovali na obří 50procentní ztráty, jež utrpěli na přelomu října a listopadu během čtyřdenní operace na ovládnutí vesnice. Ruské úřady ztráty popírají, hovořily o tom, že brigáda ztratila jedno procento své bojové síly.

Boje v oblasti od té doby s přestávkami probíhají neustále, a protože jsou dobře zdokumentované, pojďme si pro ilustraci přiblížit, jak vlastně podobné operace vypadají.

Pavlivka byla od začátku války v ukrajinských i ruských rukou. Poslední kolo bojů začalo v době, kdy obec kontrolovaly jednotky Kyjeva. Podle dostupných informací byl útok na Pavlivku zahájen 28. října masivní dělostřeleckou přípravou. O den později zahájili Rusové pozemní útok. Podařilo se jim obsadit jižní polovinu obce, ale pak se dostali do předvídatelné, ale těžko řešitelné situace.

Pavlivka se nachází několik kilometrů od obce Vuhledar – a především o něco níže. Navíc ve Vuhledaru je řada výškových budov, ze kterých se nabízí dobrý výhled na řídkou a výrazně nižší zástavbu v Pavlivce, kterou v podstatě celou tvoří jednopodlažní domky. I ulice jsou ve velké části obce orientovány ze severu na jih, takže z Vuhledaru je na ně dobře vidět. Ruští vojáci tak de facto zůstali uvězněni v jihovýchodní části vesnice, kde doslova nebyli tak „na ráně“.

Ve chvíli, kdy se útok v tomto směru zadrhl, ruské velení podpořilo snahu v Pavlivce útokem z východu na obec Voďjane severně od Vuhledaru.

Nevíme, jestli to byl plánovaný krok nebo improvizace, na pohled dává smysl: úspěšný útok v tomto směru by vedl k obklíčení Vuhledaru. Ukrajinci by ho pak museli vyklidit. Operace se však evidentně nepovedla. Údajně proběhla bez koordinace s dělostřelectvem a skončila zřejmě ještě předtím, než ruští vojáci vstoupili do Voďjaneho.

Ruští velitelé se pokusili situaci znovu otočit a s využitím těchto chabých zisků přesunuli pozornost na Novomichajlivku ještě o něco severněji. Pokusili se do obce vstoupit z několika stran, ale všechny jejich pokusy selhaly.

Přesto zveřejnili zprávu, že vše probíhá podle plánu a že nad obcí již získali úplnou palebnou kontrolu. Vše se zvrtlo, když Ukrajinci zahájili protiútok a zatlačili Rusy zpět na jejich výchozí pozice. Novomichajlivka je opevněná a silná pozice, kterou invazní jednotky nedokázaly zlomit od začátku války.

Ruští vojáci v Pavlivce se tak ocitli v nezáviděníhodném postavení. Po ostřelování dělostřelectvem a nepochybně i přímé palbě z vyvýšenin kolem Vuhledaru přišel ukrajinský protiútok, který vedl k ústupu všech ruských jednotek z oblasti či jejich zničení.

Obě strany se pak zřejmě od té doby v obci střídaly, ani jedna se však nedokázala zachytit. Z ruského hlediska je nevýhodné, že všechny pokusy o útok se musí rozvinout v místech, na která mají obránci dobrý výhled. Proto se z oblasti objevila celá řada záběrů ukrajinských útoků na ruskou techniku na přístupových cestách k Pavlivce. Ukrajinští vojáci si tu patrně předem připravili palebné zóny, přes které ruské jednotky v mnoha případech postoupily jen s velkými ztrátami nebo vůbec.

Ruská operace ovšem ani po týdnech marných snah nepřestala. Na místo se dostalo větší množství dělostřelectva a zřejmě dne 13. listopadu ukrajinské jednotky obec vyklidily. Následujícího dne ruské velení oznámilo, že obec ovládlo. Stále se však objevují záběry z polí kolem Pavlivky, které naznačují, že obec rozhodně není pevně v ruských rukou. Nemáme žádné doklady, že by se ruské jednotky dokázaly dostat za řeku na severním okraji Pavlivky a začaly stoupat k Vuhledaru.

Dosavadním výsledkem je tedy velmi krvavý pat a vyčerpání zúčastněných jednotek. Na pohled hlavně těch ruských, ztráty nepochybně měli ovšem i ukrajinští obránci.

O samotnou Pavlivku přitom vůbec nejde. Jak jste asi pochopili z popisu, obec nemá velkou taktickou ani strategickou hodnotu. Skutečným cílem útoku je Vuhledar a také nedaleká výsypka místního uhelného dolu. Oba proto, že jde o nejvyšší body v okolí, které lze navíc úspěšně bránit (díky zástavbě a terénu).

Situace je vlastně podobná jako v Luhanské oblasti, kde se ukrajinské síly snaží ovládnout klíčové vyvýšeniny – jen v opačném gardu. Pokud by se ruské jednotky dostaly do Vuhledaru a okolí, mohly by ukrajinskou obranu zatlačit o kilometry severozápadním směrem, protože v oblasti žádné jiné tak dobré pozice pro obránce nejsou.

Z ruského hlediska by šlo o cenné kilometry. Po poškození Kerčského mostu nelze jednotky na chersonské části fronty a v Záporoží zásobovat bezpečnými cestami přes Krym. Rusové tak musí spoléhat na cesty kolem Mariupolu a Melitopolu, které jsou z velké části – rozhodně ne všechny – v dostřelu ukrajinských zbraní.

Z našeho privilegovaného postavení daleko za frontou se nabízí možnost pokusit se o dobytí Vuhledaru od východu, tedy de facto po hřebeni vyvýšeniny, na kterém se nachází. V této oblasti ovšem ukrajinské jednotky vybudovaly několik linií zákopů a nepochybně i minové pole, které ruské útoky z tohoto směru zatím nedokázaly překonat.

Ruští velitelé tedy možná dospěli k názoru, že k úspěchu povede útok ze dvou směrů – od východu a jihu (tedy Pavlivky) současně. Zatím se ovšem nezdají být dobytí Vuhledaru o nic blíže než před několika týdny.

Tímto „logistickým“ můstkem se také dostáváme k nejzápadnějším úsekům fronty, tedy do Záporožské a Chersonské oblasti. Jde o úseky podle dostupných informací zřejmě nejklidnější.

V Záporoží podle řady indicií docházelo v posledních týdnech a dnech postupně ke koncentraci vojsk na obou stranách. V minulém týdnu se také objevily informace o možném silném útoku ruských jednotek, ale ty byly rychle vyvráceny. Fronta je tedy víceméně statická, probíhají ovšem stále například akce malých jednotek a především ostřelování, třeba ruských logistických cílů z ukrajinské strany.

Klidná je situace na chersonském úseku. Obě armády odděluje v tuto chvíli Dněpr. Ruské jednotky ovšem nebrání přímo jeho břeh, stáhly se až 20 kilometrů jižněji. Pozice přímo u řeky jsou příliš zranitelné ukrajinskou palbou, a tak ruští vojáci obsadili zákopy a body, které nejsou přímo na dohled z druhého břehu. S pochopitelným předpokladem, že o případném ukrajinském pokusu přejít přes řeku, na níž byly všechny mosty zničeny, se dozvědí tak brzy, že budou moci zareagovat.

Situace se tedy patrně ustálila, byť se v minulém týdnu objevily informace o ukrajinských útocích jižně od Dněpru, včetně osvobození některých obcí, nic z toho se nepotvrdilo. Šlo podle všeho o propagandu, možná ne řízenou přímo z Kyjeva, rozhodně ovšem neodpovídající skutečnosti.

I z vylodění na Kinburnském poloostrově (psali jsme o něm v minulém díle) na úplném západním konci okupovaných území, se nakonec vyklubala v podstatě pouze propagandistická akce. Skutečně se zdá, že k němu došlo, ale zřejmě se jednalo pouze o malou speciální jednotku, která se patrně znovu stáhla. V současné době to nevypadá, že by ukrajinské síly v této oblasti zůstaly natrvalo.