Článek
Byť jsme uvedli tento díl našeho seriálu o vývoji bojů na Ukrajině jedním z českého pohledu spíše úsměvným příkladem válečné propagandy, věnujme se na začátku jako obvykle popisu situace na bojišti od severu na jih.
Na velké části linie dotyku obou armád probíhají intenzivní boje, ovšem poziční změny jsou spíše malé. S možným vysvětlením se pokusíme přijít hned v popisu nejsevernějšího úseku fronty, tedy části pomezí Charkovské a Luhanské oblasti.
Ukrajinské jednotky v této oblasti vyvíjejí silnou aktivitu, aby využily času, který zbývá do nástupu dalších ruských „mobiků“ (tedy mobilizovaných) a také do nástupu obvyklých dešťů, a tedy období „bezcestí“. V něm bude totiž pohyb vozidel omezen v podstatě výhradně na zpevněné cesty (a to se může týkat i minimálně části pásových vozidel).
V severnější části tohoto úseku se ruským silám podařilo vytvořit kolem města Svatove několik linií obrany. Ukrajinské jednotky jsou nějakých 15–20 kilometrů od města, ale vzhledem k síle obrany se nezdá pravděpodobné, že na něj zaútočí přímo. Ukrajina spíše hledá slabší místa v jiných částech fronty.
Podle analytiků a komentátorů se slibně jeví například možnost zaútočit v lesnatých oblastech jihozápadně a jižně od města Kreminna. Samotné město poskytuje obráncům výhodné obranné pozice, ukrajinské jednotky by ho ovšem mohly obejít. Možností je pak průnik ukrajinských jednotek severně od Kreminny.
Zatímco ukrajinské síly si snaží vytvořit vhodné výchozí postavení pro útok, ruské jednotky se jim ho snaží „kazit“, jak jen to je možné. V posledních dnech se pokusily o nakonec neúspěšný protiútok ve zmíněných lesích jižně od Kreminny.
Ruské velení také nařídilo protiútok v několika směrech přímo západně z Kreminny, který donutil ukrajinské síly na několika místech k ústupu. Rusové při tom na několika místech narazili na tuhý odpor silných mechanizovaných ukrajinských sil. Zřejmě šlo o jednotky, které tady ukrajinské velení připravilo na vlastní útok, což nasvědčuje tomu, že ruský útok vlastně byl určen především k narušení ukrajinských snah o ofenzivu.
Byť si tedy ukrajinské jednotky zřejmě takticky vedou dobře, jejich postup je pomalý. Což je zase velmi pravděpodobně důsledek toho, že Rusové si stačili vybudovat obranu a posílili pozice řadou mobilizovaných. Jde o první nešťastnou vlnu, která zamířila na frontu prakticky okamžitě po mobilizaci doslova jako potrava pro děla (a raketomety HIMARS).
Jejich úkolem se zdá být právě jen stabilizace fronty. Některým dalším mobilizovaným se přitom zjevně dostává lepšího výcviku. Možná poslouží jako páteř ruské armády pro další období, kdy nejspíše doufá znovu rozjet ofenzivní operace.
Zároveň ovšem chceme upozornit, že situace není úplně přehledná a jednoznačná. Například proto, že mobilizace se v Rusku provádí na regionální úrovni. To znamená, že záleží na tom, v které části Ruska dotyčný byl odveden. Přístup úřadu k výcviku odvedenců či jejich vybavenosti se údajně oblast od oblasti liší.
Netroufáme si tedy odhadnout, do jaké míry je „obětování“ části čerstvých branců strategie daná Kremlem a do jaké jde o důsledek chyb, které při mobilizaci vznikají. Zvláště když je zjevné, že mobilizace nebyla dobře připravena a ruská armáda a stát řeší celou řadu problémů za chodu.
Ovšem svůj hlavní cíl – dostat na frontu dostatek „nového masa“ na doplnění stavu vyčerpaných ruských jednotek – odvody evidentně plní. Nejen v Luhansku se zahuštěná ruská obrana ukrajinským jednotkám překonává hůře než řídce osazená fronta v Charkovské oblasti na začátku září, které naprosto chyběla „hloubka“. Vlastně se jednalo skutečně o „linii“, kterou dokázaly ukrajinské jednotky rychle prorazit a pak už jejich postup velmi jednoduše řečeno neměl kdo zastavit.
Češi u Bachmutu? Stěží
Dále na jih, za řekou Severní Doněc, došlo také k relativně malým posunům. Jedním z nejvýraznějších bylo asi vytlačení jednotek vagnerovců z východní části města Bachmut, o jehož dobytí usilují už několik měsíců. Konkrétně se podařilo Ukrajině vytlačit Prigožinovy jednotky z průmyslové oblasti na východě města, která byla jejich jediným „předmostím“ v Bachmutu.
Toto „předmostí“ nebylo vhodné pro další rozvoj útoku směrem do centra města. Oblast, v níž stálo několik větších závodů (mimo jiné i na šampaňské), totiž končí vodní nádrží, která činila další postup směrem do města prakticky nemožným. Možnosti útočníků tak byly velmi omezené a pozice obránců o to jednodušší.
Hlavní útok na město tedy může přijít nejspíše ze severu či z jihu. Předmostí na východě města ovšem mohlo posloužit jako výchozí pozice pro úder, který by podpořil očekávaný útok z jiného směru (zatím to vypadá spíše z jihu). Když vagnerovci toto předmostí ztratili, je pozice obránců přece jen výrazně jednodušší, protože se nemusí obávat útoku ze dvou stran zároveň.
Z českého hlediska nečekaným detailem vývoje posledních dní bylo v úvodu zmíněné tvrzení zakladatele vagnerovců Jevgenije Prigožina, že u Bachmutu bojuje v řadách jeho jednotek značné množství Čechů.
Tvrzení se objevilo na telegramovém účtu přímo spojeném s Prigožinem, on ho nikde nijak nerozporoval. Bylo reakcí na dotaz, který zase vyprovokovala reportáž pořadu 168 hodin o snahách vagnerovců rekrutovat prostřednictvím náborových videí v Evropě, včetně Česka.
Prigožin ovšem podal tuto snahu s bombastem, který se zdá velmi vzdálený skutečnosti. Uvedl například, že „skutečně máme v České republice velké množství náborových center“.
Češi jsou podle něj „páteří některých jednotek vagnerovců“ a konečně, že „v bachmutském směru nyní velmi dobře působí takzvaný český Švejkův prapor“. My dodejme, že o existenci takového „praporu“ (prapor by měl mít řádově stovky mužů, možná přes tisíc) kromě Prigožinových slov nic nesvědčí. Známy jsou řádově jednotky případů Čechů bojujících na straně ruských či proruských jednotek.
„Česká stopa“ u Bachmutu tedy nejspíše nikam nevede, jinak je ovšem vývoj u tohoto města zajímavý nejen z vojenského hlediska. Pokud útok na Bachmut skutečně skončí neúspěchem (a v posledních dnech to tak vypadá), mohlo by to mít důležité politické důsledky s dopadem i na bojiště.
Dobytí města byl Prigožinův osobní projekt, který neměl žádnou návaznost na dění jinde na frontě. I kdyby byl Bachmut dobyt, není jasné, jaký pozitivní vojenský efekt by to mělo. Je možné, že Prigožinovi šlo o to, aby ukázal, o kolik jsou jeho jednotky a jeho přístup lepší než u ruské armády. Tím by si mohl upevnit svou mocenskou pozici.
Pokud však ve svém projektu neuspěl a jeho síly budou nyní zatlačeny zpět, pak by efekt mohl být opačný, než byl zamýšlen, spekuluje kromě jiných například Lawrence Freedman ve svém nedávném blogu (mimochodem, velmi zajímavém).
V deníku The Washington Post se také nedávno objevila zpráva, že Prigožin, dlouholetý kritik Šojgua a ministerstva obrany, si osobně stěžoval Putinovi. Jeho jednotkám se údajně nedostalo dostatečných prostředků k efektivnímu vedení útoku. Možná se tak jen vymlouvá, než si jeho selhání někdo všimne.
„Naše jednotky se neustále setkávají s nejtvrdším nepřátelským odporem a konstatuji, že nepřítel je dobře připraven, motivován a pracuje sebevědomě a koordinovaně,“ pak dodal. „To nebrání našim bojovníkům postupovat vpřed, ale nemohu říci, jak dlouho to ještě potrvá.“ Z dostupných informací se zdá, že už není třeba spekulovat a postup jeho jednotek u Bachmutu alespoň prozatím již stojí.
Zbytek fronty
Ostatním částem fronty se budeme věnovat pouze stručně, z několika různých důvodů.
V okolí města Doněck vyvíjí (dlouhodobě) větší aktivitu ruské jednotky. I po měsících snah se ovšem stále snaží dostat za hranice fronty ustavené v roce 2014.
Aktivita se soustředí do několika mála míst. Jedním je obec Pisky, o které jsme psali několikrát už během léta. Tehdy šlo o jeden z mála ruských úspěchů v oblasti a v tomto ohledu se situace nezměnila.
Po měsících bojů a ztrát na obou stranách se ruské jednotky zřejmě zmocnily celého území obce a snaží se útok rozvinout dále v několika směrech. Nezdá se, že by tyto útoky vedly k dalšímu postupu. Pro obránce ovšem ruský postup z Pisků zřejmě představuje nepříjemný problém.
Ruské útoky se možná dostávají tak daleko, že ukrajinské velení považuje za nutné další postup minimálně zarazit a zřejmě i vrhnout protivníka o něco zpět. To naznačují i – zatím neúspěšné – snahy o protiútok v této oblasti.
Z ukrajinského hlediska by nepochybně bylo lepší dostat linii na původní hranici stabilizovanou před začátkem únorové invaze. Ukrajina se totiž v této oblasti zatím nepokoušela o větší útok za tuto linii. Ostatně tady je na ruské straně (stejně jako na té ukrajinské) pevná obrana vybudovaná během mnoha let ostřelování a lokálních střetů.
V Záporožské oblasti probíhají taktické boje a také především dělostřelecké souboje, ostřelování a také záškodnické akce (především na okupovaných územích). Důležitou součástí ukrajinské snahy v této oblasti jsou útoky na dopravní infrastrukturu, které mají komplikovat zásobování ruských jednotek dále na západ, tedy u Chersonu.
Po útoku na Kerčský most totiž stále není obnovena železniční doprava do Chersonu přes Krym a jediná ruskými silami využitelná trať tedy vede právě přes oblast Záporoží.
Ze samotného Chersonu nemáme jasné zprávy, protože ukrajinský „mediální blackout“ pokračuje. Ovšem i ruské zdroje uvádějí, že ruské síly jsou spíše pasivní a soustředí se téměř výhradně na obranu.
Zatím se ovšem stále úspěšně brání tlaku ukrajinských jednotek. V ruské linii nevznikla podle dostupných informací žádná významná mezera či průlom. Situace je pro Rusko obecně nadále velmi nepříznivá (především kvůli špatnému zásobování jednotek), kolaps se ovšem zatím nekoná.
Jak je možná zbytečné připomínat, záměry ruského velení nejsou – a nemají být – dobře čitelné. Je možné, že bude město a oblast bránit co nejdéle, stejně tak je možné, že oblast opustí nakonec rychle ve snaze omezit ztráty. I v takovém případě je z ruského hlediska lepší variantou dát najevo odhodlání o město tvrdě bojovat a udržovat protivníka v nejistotě.
