Zprávy z bojiště: Na Ukrajině jako by nebojovaly dvě, ale tři různé armády

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Než se dostaneme k popisu pozemních bojů, krátce zmiňme situaci kolem ruských úderů na ukrajinskou strategickou infrastrukturu.

Nejen na Ukrajině se v posledních dnech napjatě čekalo, jestli přijde další velký útok. Rusko totiž podle některých zpráv soustředilo na letištích, která se k nim používají, velké množství strategických bombardérů; prý dokonce ještě víc než při jakémkoli předchozím útoku.

K 1. prosinci ovšem k žádnému úderu nedošlo. Možná je ještě přece jen brzy, Rusko útočí obvykle s poněkud většími rozestupy. Snad proto, aby bylo možné určit, které cíle (tedy hlavně rozvodny) se Ukrajině povedlo opravit, a pak na ně mohlo Rusko zaútočit znovu. Operace je totiž dlouhodobá, jejím cílem je ochromit ukrajinskou energetikou na měsíce.

Možná také docela jednoduše není vše připraveno. Plánování podobných úderů probíhá vždy s předstihem, protože jde o výrazně složitější činnost, než by se mohlo zdát. Nejde pouze o to střely „odpálit a zapomenout“. Počty, sekvence jejich odpalů i jejich trasy se plánují tak, aby protivníkova protivzdušná obrana měla co nejtěžší úkol. Některé střely nemají ani tak za cíl zničit cíle na protivníkově území, ale vylákat jeho protivzdušnou obranu. Slouží tedy jako „návnady“.

Podle těžko ověřitelných ukrajinských informací Rusko v této roli používá v posledních týdnech starší střely Kh-55. Ty byly původně určeny k dopravě jaderných zbraní a na ukrajinské cíle se údajně odpalují buď cvičné střely, které nikdy žádnou nálož nenesly, nebo střely, ze kterých jaderná hlavice byla demontována.

Na Kh-55 se dá nepochybně namontovat i běžná výbušná hlavice, existuje totiž i konvenční modernizovaná varianta Kh-555. Zřejmě to ovšem nejde tak jednoduše, aby to ruské síly považovaly za vhodnou investici svého času a prostředků. V podstatě tedy mohou střely pouze poničit případný cíl zásahem a jejich nejlepší využití bude právě jako návnady pro odlákání pozornosti ukrajinské protivzdušné obrany.

Usuzovat z toho, že Rusku už dochází lepší řízená munice pro dálkové údery, je zbytečné. O vyčerpání ruských zásob raketových střel se mluví dlouho, ovšem nic přesvědčivého tomu nenasvědčuje.

Nejen Ukrajina by se tedy měla připravovat na nejhorší možnost: že Rusko má dostatek munice i na další údery. Zatím není důvod, myslet si něco jiného.

Počasí na velké části Ukrajiny v posledních dnech bylo dosti nepříznivé. Teploty se pohybovaly spíše nad nulou, v mnoha oblastech silně pršelo. Pro vozidla, hlavně ta kolová, byl tak pohyb mimo cesty velmi obtížný. Příkopy byly plné bahna a ukrajinští vojáci je reportérům popisují jako „bažiny“, jeden český dobrovolník pak jako „jedno velké oraniště“.

Na řadě míst front tak přímých střetů mezi oběma stranami ubylo. Především samozřejmě tam, kde se vojáci více spoléhají na techniku.

Od začátku prosince se ovšem očekává na velké části Ukrajiny ochlazení. Například v Luhanské oblasti se mají teploty pohybovat v noci i kolem -10 °C a má být poměrně dost jasných dní. Půda by měla zamrznout a pohyb v terénu se zjednoduší. Podmínky v příštích dnech a týdnech tedy budou příznivější pro pohyb jednotek; uvidíme, jak toho obě strany využijí.

Především ukrajinská strana zatím zřejmě nenasadila do bojů všechny síly, které se uvolnily po ruském odsunu od Chersonu. Část jednotek i techniky bude nepochybně potřebovat nějaký čas v týlu na odpočinek, doplnění stavu v případě mužstva, opravy a údržby v případě techniky.

Nároky jsou v tomto ohledu asi větší, než by člověk čekal: ukrajinští představitelé nedávno uvedli pro NY Times, že ze všech 350 kusů ukrajinských děl západní provenience jich v libovolnou chvíli neslouží najednou více než dvě třetiny. Jedna třetina děl je vždy na opravách nebo servisu.

Ale vraťme se k situaci na frontě. Například ve zmíněné Luhanské oblasti podle pozorovatelů ukrajinská strana v posledních dnech trochu polevila ve snahách o útoky, zřejmě právě kvůli špatným podmínkám. Má se to týkat hlavně severnější části fronty kolem města Svatove.

V oblasti nedošlo – i přes některá fantastická prohlášení o ukrajinských úspěších kolem města Kreminna – k většímu posunu.

Situace pro Rusy v Kreminně zřejmě ani tak není jednoduchá (byť je to dobrá obranná pozice). Ruské velení se pokusilo v posledních dnech tomuto úseku odlehčit útoky z oblasti kolem Zolotarivky západním směrem. V podstatě by tak Rusové mohli zezadu ohrožovat pozici Ukrajinců, kteří jsou rozmístěni ve velké zalesněné oblasti jižně od Kreminny.

Postavení ukrajinských jednotek se tedy mohlo zhoršit, základní situace se ovšem nemění: Ukrajinci mají na úseku iniciativu, ale nemají tak jasnou převahu, aby dosáhli na územní zisky.

Tím se už pomalu dostáváme do oblasti nejintenzivnější bojů, tedy okolí města Bachmut.

I tady bylo počasí v posledních dnech nepříznivé, půda rozbahněná a rozmáčená, válku to ovšem nezastavilo. Ruská strana se stále snaží o obsazení Bachmutu, byť strategický smysl tohoto města je malý (a byl by ještě menší, kdyby Ukrajina třeba uspěla v obsazení Kreminny).

V posledním listopadovém týdnu ruské jednotky, tedy především vagnerovci, rozvíjely útoky jižně od Bachmutu. Snaží se obsadit nové pozice především na vyvýšeninách v této oblasti, například kolem Kurdjumivky.

Aktuálně probíhající operace je velmi dobře připravená. Asi lépe než řada útoků, které v oblasti od léta proběhly. V posledních měsících se již třikrát stalo, že vagnerovci úspěšně kolem Bachmutu postoupili, aby je následně ukrajinské protiútoky zatlačily o kilometry zpět. V tomto případě se alespoň při pohledu na mapu zdá, že si žoldácká armáda vybudovala silnější pozici, lépe ukotvenou v příhodném terénu, a pro ukrajinské síly bude těžší získat ji zpět.

K dobytí Bachmutu mají zatím žoldnéři velmi daleko. Ukrajinské síly se stále mohou stáhnout na další obranné pozice v oblasti. Dosavadní úspěchy na jihu nejsou doprovázeny stejným postupem na severu. Město tedy není obklíčeno a může být stále zásobováno.

Co se týče taktiky útoků, prakticky všechny zdroje se shodují na tom, že vagnerovci mají značné ztráty. I podle ruských zdrojů blízkých této organizaci útočné skupiny žoldnéřů „nepočítají ztráty“.

Ukrajinský vojenský reportér Jurij Butusov ve svém nedávném hlášení popisuje, že to je vlastně jasný důsledek velmi rigidní taktiky vagnerovců. Ve svém dlouhém facebookovém příspěvku (zkrácený český překlad najdete zde) tvrdí , že vagnerovci používají malé úderné skupiny pěchoty, dnes tvořené hlavně naverbovanými vězni. Ty nejsou přímo podporované těžkou technikou, a tak jim současné počasí tolik nevadí.

Útočné skupiny v podstatě pouze sledují předem naprogramovanou trasu vypracovanou specialisty v zázemí, kteří se boje neúčastní. Velitelé průběh útoku sledují z větší vzdálenosti, obvykle z dronů.

Pokud tomu tak skutečně je, tato mechanická a velmi rigidní taktika vagnerovců je z vojenského hlediska do značné míry slabinou: je předvídatelná a nedává prostor k improvizaci v závislosti na měnících se podmínkách. Na druhou stranu umožňuje vagnerovců vyvíjet neustálý tlak na ukrajinské pozice i při vysokých vlastních ztrátách.

Útočící muži jsou doslova „potravou pro děla“. Nepotřebují prakticky žádný výcvik, lze je snadno nahrazovat (a jejich smrt také téměř nikomu zjevně nevadí).

To mimo jiné znamená, že existují vlastně dvojí vagnerovci. Ti „tradiční“, což jsou relativně dobře vybavené jednotky s řadou specialistů a velitelských kádrů. A pak „masa“ – noví rekruti, kteří se téměř určitě nedočkají konce své šestiměsíční smlouvy.

Největší otázku bojů kolem Bachmutu jsme ovšem zmínili na začátku: Proč vlastně ruské síly na město útočí?

Největší smysl v současné situaci dává stále předpoklad, že dobytí Bachmutu je cílem vagnerovců, tedy patrně jejich zakladatele Sergeje Prigožina. Snad proto, aby ukázal, že jeho soukromá armáda je lepší než armáda ruského státu, a posílil své mocenské postavení (a tím oligarchický model ruské společnosti).

Větší smysl by totiž dávalo, že cíle útoku na Bachmut jsou politické a jsou de facto v protikladu k cílům velení ruské armády. Dosavadní kroky nedávno jmenovaného šéfa invazních sil Sergeje Surovikina naznačují, že jeho hlavním cílem by mohlo být udržet frontu přes zimu a z části nově mobilizovaných a dalších jednotek postupně připravit čerstvé síly, které by příští rok mohly na ukrajinskou obranu vyvinout větší tlak.

Pokud tomu tak je (a ruské velení pochopitelně veřejně své cíle nedeklaruje), tak snaha o obsazení Bachmutu jde vlastně proti této strategii. Vagnerovci se chovají jako nezávislá armáda s vlastními cíli a strategií.

Přímo na bojišti je to podobné: Prigožinovy jednotky lokální ruské velitele přímo neposlouchají, jsou na nich nezávislé. Údajně také žoldnéři velí jednotkám separatistické Luhanské a Doněcké republiky, které bojují na úsecích, kde vagnerovci dominují.

Samozřejmě i v této situaci existuje možnost dohody a kompromisu. Prigožin si rozumí nejen s Putinem, ale také (alespoň zatím) veřejně chválí Surovikina. Útoky na Bachmut prezentuje jako „mlýnek na maso“, který má vyčerpat ukrajinskou armádu – a tedy v důsledku zvýšit pravděpodobnost úspěšné ofenzívy čerstvých jednotek někdy v budoucnosti.

Ale toho by šlo dosáhnout i jinak a za cenu menších ztrát – což by znamenalo, že na jaře by ruské síly mohly být o to silnější. Větší smysl dává vysvětlení, že vagnerovci bojují podle svého a zase sebe. Nebo přesněji za Prigožina a jeho ambice.

Ostatní úseky frontové linie zmíníme pouze krátce. Jako obvykle to neznamená, že by na nich nedocházelo k žádným bojům a ztrátám, nýbrž pouze, že situace se nezměnila.

Ruské a proruské síly nadále útočí v okolí Doněcku, například u obcí kolem Avdiijivky či o něco dále na jih v Marince. Podle některých indicií se také možná připravuje nový útok na Pavlivku a Vuhledar – tedy obce, o kterých jsme psali nedávno.

V Záporožské a Chersonské oblasti probíhalo z obou stran téměř výhradně ostřelování. Zatím se nezdá, že by intenzita bojů v této oblasti v brzké době měla nějak výrazně stoupnout.

Na jižním (tedy levém) břehu Dněpru působí maximálně ukrajinské speciální jednotky a třeba z Kinburského poloostrova nepřicházejí žádné nové zprávy.