Zprávy z bojiště: Bláto vadí německým houfnicím i ukrajinským plánům

Dnešní díl začneme u událostí na ukrajinském nebi. Během uplynulého týdne provedly ruské síly svůj první úder proti ukrajinským cílům od začátku března. Po padesátidenní pauze vypálily v pátek ruské strategické bombardéry Tu-95 z Kaspického moře 23 řízených střel na střední, východní a jižní oblasti Ukrajiny.

Ukrajinské velení tvrdí, že údery měly zasáhnout oblasti soustředění ukrajinských vojenských rezerv. Zdá se, že úder ovšem nezpůsobil prakticky žádné škody v zamýšleném cíli. Celkem 21 z vypálených střel údajně zničila ukrajinská protivzdušná obrana.

V noci na 1. května pak proběhl další úder, který zahrnoval 18 řízených střel. Z nich bylo údajně sestřeleno 15. Některé nepochybně zasáhly plánované cíle, protože ve městě Pavlohrad došlo k velikému požáru v chemickém závodě, který svého času vyráběl palivo pro sovětské balistické střely. Není jasné, do jaké míry fungoval pro potřeby ukrajinské armády (zda areál nesloužil třeba jen jako sklad, byť by to bylo poněkud nebezpečné místo).

Jak poznamenali analytici polské společnosti Rochan Consulting, šlo rozsahem o druhý a třetí nejmenší útok od zahájení bombardovací kampaně v září 2022. Rusko v tomto případě nasadilo tedy malé množství střel. Dodejme ovšem znovu, že to není jasný důkaz toho, že by jich mělo nedostatek.

Neobvyklé bylo i to, že k útokům došlo v rozmezí tří dnů. V předchozích případech ruské letectvo podnikalo údery zhruba každých čtrnáct dní. Zatím ovšem samozřejmě není jasné, zda jde o nějakou novou taktiku či pouze výjimku z pravidla.

Nejen polští analytici se také domnívají, že podobné relativně malé útoky nejspíše nebudou mít výrazný vliv na průběh bojů. Ukrajinská protivzdušná obrana si vede poměrně dobře, vlastně efektivněji než v průběhu podzimu a zimy.

Na druhou stranu údery nutí ukrajinské velení, aby dál v týlu drželo velkou část svých protivzdušných systémů. Ty by přitom přišly velmi vhod v boji proti v poslední době aktivnějšímu ruskému letectvu.

Na začátek se zastavme u meteorologických podmínek. Letošní ukrajinské jaro je poměrně vlhké a deštivé. Mazlavé a hluboké bláto tedy zatím z krajiny nemizí nijak rychle. Podmínky pro provoz těžké techniky mimo silnice tedy rozhodně nejsou ideální.

I proto zatím není možné očekávat, že by očekávaná ukrajinská ofenziva začala někdy v příštích dnech. Zvláště některým strojům současné podmínky opravdu nesvědčí. To dosvědčila reportérům New York Times například posádka jedné výkonné německé houfnice PzH 2000: „Panzer opravdu miluje čistotu,“ řekl Mykola, mladý velitel dělostřelectva.

V současných podmínkách údajně odstřílení dvou plných zásob munice, tedy nějaké stovky střel (PzH pojme 60 granátů), znamená, že stroj se musí celý den čistit od mazlavé a lepkavé hmoty, která se dokáže dostat prakticky všude. Navíc je na rozmáčené půdě houfnice méně pohyblivá a nemůže se tedy před palbou ani po ní přesouvat příliš rychle. Což zase zvyšuje pravděpodobnost, že ji zasáhne nějaká odvetná palba nebo po dělostřelectvu pátrající ruské drony.

Celkově tedy situace na zemi je víceméně statická. Největší změny se dějí v Bachmutu, tedy v městském terénu, kde počasí nehraje takovou roli a většinu práce odvedou na obou stranách letectvo, dělostřelectvo a malé oddíly pěchoty.

Bachmut byl také prakticky jedinou oblastí, kde ruské síly za poslední týden zaznamenaly nějaký postup. Na druhou stranu i Rusové se ve stále větší míře soustředí na obranu a přípravu pevných pozic.

V těch částech severní Ukrajiny, kde linii doteku obou vojsk tvoří státní hranice, je situace v posledních týdnech relativně klidná. Až na malé výjimky nedochází prakticky k žádným přímým útokům, tedy pokusům o překročení hranice z jedné či druhé strany. Především z ruské strany ovšem přelétají přes linii granáty, rakety či letecká munice. Intenzita ostřelování je ovšem i z ruské strany spíše nízká.

V Luhanské oblasti se situace také příliš nezměnila. Ruské ministerstvo obrany během uplynulého týdne informovalo o několika operacích, které měly úspěšně zabránit rozmístění a rotaci ukrajinských vojsk poblíž bojové linie (tj. měly palbou donutit unavené jednotky, aby zůstaly na frontě, nebo zničit oddíly, které je přijely vystřídat). Mimo jiné také mělo dojít k úspěšnému raketovému útoku na ukrajinský štáb v Kupjansku.

Jasné důkazy ovšem chybí a spíše se zdá, že rozložení a úkoly jednotek se nijak zásadně nezměnily. Obě strany pokračují v pozičních bojích s dělostřeleckou podporou a šance na nějaký průlom v oblasti jsou minimální.

Ruští vojáci – a pochopitelně i jejich protivníci – přesto umírali, pokud vezmeme v úvahu získané území, při neúspěšných útocích především na linii Torske-Makijivka.

Tato oblast je také co do absolutního počtu ruskými silami vypálené munice zřejmě nejostřelovanější částí ukrajinského bojiště. Podle Serhije Čerevatého, mluvčího Východní skupiny ukrajinských ozbrojených sil, dne 27. dubna Rusové vystřelili na tamní ukrajinské pozice 566krát. Denní průměr se pak pohybuje kolem 450, alespoň podle ukrajinských údajů.

Ovšem hustota nepřátelské palby bude nejspíše nejvyšší v Bachmutu, kde se ukrajinskými obránci držená oblast v uplynulém týdnu znovu o něco zmenšila. Ukrajinské jednotky i přes všudypřítomné bahno stále mají k dispozici přístupové cesty do města, i když jde o nebezpečnou cestu a silnice jsou lemovány vyřazenými a zničenými vozidly.

Obránci zřejmě pevně ovládají pouze dvě oblasti na západním konci města, především velké sídliště s řadou vysokých panelových domů na samotném západním okraji města.

V posledních dnech a týdnech se rozhořel o tyto výškové body ve městě podle všeho tuhý boj „na dálku“. Postupující ruské jednotky už také obsadily několik výškových domů a obě strany se snaží tyto výhodné pozice eufemisticky řečeno „degradovat“. Výhodně umístěné vyšší budovy ve tak stávají jak z ruské, tak ukrajinské strany cíli úderů leteckými pumami, děly i raketomety (včetně HIMARS).

Na severní části fronty města údajně ukrajinské oddíly pronikly několik set metrů za ruské linie jen proto, aby podminovaly a pak řízenou explozí zničily jeden panelový dům. Ten sloužil totiž jako výhodné postavení pro ruské snipery a ze stojánku odpalované protitankové střely.

Ruské jednotky ve městě podnikají každý den údajně 8-10 útoků na ukrajinské pozice, obvykle menšími oddíly čítajícími kolem desítky mužů. Ani ukrajinské protiútoky nejsou výjimkou, a tak jednotlivé budovy přechází pravidelně od jedné strany ke druhé.

Trend je ovšem stále stejný: ruské oddíly postupují pomalu vpřed. Zmíněný Rochan Consulting odhaduje, že město by mohlo být zcela v ruských rukou do dvou týdnů, pokud nedojde k nějaké výrazné změně.

Pokud to tak bude, skončila by zatím nejkrvavější bitva této války. Mluvčí Národně-bezpečnostní rady Bílého domu John Kirby totiž v pondělí uvedl, že podle amerických odhadů zemřelo v bojích o město od prosince loňského roku 10 tisíc ruských vojáků (včetně vagnerovců). Po celé frontě podle jeho vyjádření Rusko mělo 20 tisíc padlých a dalších 80 tisíc raněných.

Znovu zopakujme, že ruská snaha o dobytí města ani tak zjevně nekončí a ruské jednotky nejsou úplně vyčerpané – a to i přesto, že na ruské straně se občas ozývají hlasy, které něco takového naznačují.

V posledních týdnech se několikrát pesimisticky vyjádřil majitel „vagnerovců“ Jevgenij Prigožin. Minulý týden v rozhovoru s blogerem a propagandistou WarGonzo napojeným na Kreml uvedl dokonce, že jeho jednotky by se mohly z Bachmutu úplně stáhnout, protože mu chybí lidé i materiál. Skupina se z Bachmutu buď stáhne, nebo „tam zůstane a zemře“.

Ruský podnikatel uváděl, že jeho oddíly přichází o mnohem více lidí, než očekával. Poměr ztrát jeho oddílů k ukrajinským je údajně 5:1, a vagnerovci přicházejí o sto mužů denně. Především si však stěžoval na nedostatek munice a obviňoval z něj ruské ministerstvo obrany.

Podle Prigožina má jeho skupina přislíbeno čtyři tisíce kusů munice denně, dostává ovšem jen 800. A s typickým velikášstvím uvedl, že by ideálně chtěl 80 tisíc kusů denně. Dodejme, že i ukrajinské zdroje, které situaci nejspíše zveličují, tvrdí, že ruské jednotky nikdy nevystřelily více než 60 tisíc kusů munice denně – ale po celé délce fronty.

Šéf vagnerovců prohlášeními znovu zřejmě sleduje nějaké politické cíle. Jeho oddíly o město bojují již od srpna a není jasné, proč by se to nyní mělo změnit. Navíc Prigožin už stažením z města vyhrožoval.

Ruské velení podle některých údajů shromažďuje jižně od Bachmutu nové síly. Ty by se podle nepotvrzených zpráv snad měly pokusit o přerušení přístupových cest do města a tím urychlit jeho pád. Zatím ovšem žádná větší ruská aktivita na bachmutských křídlech nebyla zaznamenána.

Oproti Bachmutu byla zbylá část fronty výrazně klidnější – až na několik výjimek. Pokračovaly například ruské snahy o postupné obklíčení Avdiijivky, ovšem znovu bez většího úspěchu.

Za celý týden snad ruské jednotky postoupily pouze o několik set metrů na severní části „kleští“. V jižní části zamýšleného obchvatu podle některých nepotvrzených ukrajinských zpráv dokonce ruské síly mírně ustoupily po přesném ukrajinském ostřelování.

Rusko také v oblasti v posledních několika dnech prakticky nenasazovalo tanky, velmi pravděpodobně proto, že tamní jednotky o většinu přišly. Ukrajinské velení ovšem tvrdí, že do oblasti byla převelena další ruská tanková brigáda, boje tedy nejspíše budou pokračovat.

Ani v Záporožské oblasti se situace za minulý týden nezměnila. Ruští komentátoři a blogeři nadále vyjadřovali obavy z hromadění ukrajinských sil v oblasti. Pokud tomu tak je, zatím přítomnost těchto posil na bojišti není vidět.

V Chersonské oblasti se v minulých týdnech hodně mluvilo o ukrajinské přítomnosti na levém (jižním, tedy teď Ruskem okupovaném) břehu řeky Dněpru. Kyjevské jednotky, zřejmě jen pár desítek mužů, řeku překročily poblíž Chersonu zřejmě během 23. dubna.

Někteří komentátoři tvrdili, že by se mohlo jednat o ukrajinský pokus o vytvoření předmostí, nic takového se ovšem nestalo. Jednotky se po krátké době znovu stáhly a situace se nijak nezměnila. Kyjev tak ovšem zřejmě vysílá signál, který má znejistět ruské velení i veřejnost a připravit podmínky pro ofenzivu, která ovšem začne patrně jinak než pokusem o překročení několik set metrů široké řeky v bažinatém terénu.