Zprávy, jak se Ukrajinci snaží vyhnout mobilizaci, šíří Kreml, říká expertka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Ukrajině začaly v sobotu platit dlouho očekávané změny mobilizačních pravidel, které den předtím podpisem stvrdil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Kyjev novými zákony zvýšil pokuty pro ty, kteří se vyhýbají povolávacímu rozkazu, a ozbrojené složky otevřel vězňům.

„Změny do mobilizačního zákona měly být přijaté mnohem dřív, protože více než dva roky trvající válka si každý den vybírá svou daň,“ upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinistka Lenka Víchová, která se zaměřuje na moderní dějiny Ukrajiny a působí v časopisu Ukrajinský žurnál.

Podle ní se nechal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zlákat prvotními úspěchy ukrajinských jednotek a odmítal si připustit, že by se válka mohla protáhnout. „Politické vedení zřejmě mělo vidinu toho, že lze zvítězit i bez dalšího náboru. Spíše se v té době počítalo s tím, že je třeba se připravovat na volby,“ podotýká během rozsáhlého interview, které redakci poskytla.

Pro lepší orientaci jsme rozhovor rozdělili do dvou částí. V té první hovořila Lenka Víchová o postavení Zelenského, kterému právě vypršel prezidentský mandát.

V druhé části, kterou vám právě předkládáme, popisuje zejména to, jak se od začátku plnohodnotné ruské invaze proměnily nálady v ukrajinské společnosti i jak tamní obyvatelstvo reagovalo na zprávy o ofenzívě, kterou Rusko před necelými dvěma týdny zahájilo v Charkovské oblasti.

V sobotu na Ukrajině vstoupil v platnost zákon zvyšující pokuty pro osoby, které se vyhýbají mobilizaci. Jak na to reagovala ukrajinská společnost? Nutno zmínit, že zájem o vstup do ozbrojených jednotek v zemi klesá a po více než dvou letech od začátku války už se před odvodovými středisky fronty netvoří.

Fronty se už samozřejmě netvoří, a máme pro to pochopení. Na začátku takzvané velké války vstoupili do ozbrojených sil ti, kdo to brali jako svou povinnost a pro které to byla rovněž otázka cti. Pak je tu další obrovská skupina těch, kdo ve frontách nestojí, ale až budou vyzváni, půjdou. A nakonec jsou tu také ti, kteří se odvodu chtějí za každou cenu vyhnout.

Nesmíme zapomínat, že téma mobilizace a snahy se jí vyhnout bylo - a pořád je - jedním z největších narativů ruských informačních kampaní. Jejich cílem je ukázat neschopnost Ukrajiny mobilizovat a vyvolat strach u těch, kteří by mohli být potenciálně mobilizováni, ale především u jejich matek a dalších blízkých žen.

Změny do mobilizačního zákona měly být přijaté mnohem dřív, protože více než dva roky trvající válka si každý den vybírá svou daň. Je jasné, že mobilizace musí pokračovat, že její tempo se musí zvýšit a že stát musí mít více instrumentů, aby toho dosáhl. Počítat s tím, že válka do půl roku skončí, by nebylo rozumné. Tím spíše, že i kdyby horká fáze skončila, a to by si mnoho z nás přálo, nebezpečí bude přítomno i nadále.

Ale vzhledem k tomu, že toto téma se stalo jedním z nejdůležitějších v ruských informačních kampaních, je třeba říct, že jej ukrajinská vláda komunikačně dost podcenila. A ruská strana toho nemohla nevyužít.

Na druhou stranu je třeba dodat, že v médiích byl problém tak nafouknut, že se očekávalo, že dojde k výbuchu, jen co nový zákon vejde v platnost. A to se nestalo.

Pomohou provedené změny Ukrajině s problémem úbytku vojáků, se kterým se podle některých expertů v poslední době potýká?

Podle změn zákona, které vstoupily v platnost 18. května, mají muži ve věku od 18 do 60 let povinnost do dvou měsíců obnovit informace o své osobě ve vojenské evidenci. Dnes se už před náborovými centry opět tvoří fronty ne těch, kteří se hlásí do armády, ale těch, kdo přišel aktualizovat své údaje v této evidenci.

To byl totiž jeden z obrovských problémů Ukrajiny. Po 24. únoru došlo k obrovské vnitřní migraci a muži většinou, i když měli povinnost nahlásit změnu pobytu na novém místě, to neudělali. Velení armády tak nemělo přehled, kde se kdo nachází a zda může být mobilizován.

Těch změn je ale celá řada. Původní mobilizační zákony, pokud se nepletu, pochází z konce 90. let. Válka přinesla výzvy, na které se ani člověk, ani stát nemůže úplně během míru připravit.

Dalo by se odhadnout, jaký je nyní na Ukrajině zájem o vstup do ozbrojených složek?

Poslední sociologické průzkumy říkají, že vstoupit do armády je ochotno 19 % mužů v odvodovém věku. Když to srovnáme s průzkumy těsně před invazí, zjistíme, že tehdy bylo ochotno jít do armády a bránit vlast 22 % mužů.

Na to, co Ukrajinci denně kolem sebe vidí, jak rostou hřbitovy a přibývá zraněných, to je překvapivě malý pokles.

Přibližně 35 % tvoří muži, kteří by raději pomáhali ozbrojeným silám, kolem 20 % pak tvoří ti, kteří by se nejraději vyhnuli všemu spojenému s válkou.

Původně se jednalo o tom, že by součástí změn v mobilizačním zákoně byla i pravidla na demobilizaci vojáků, kteří na frontě bojují 36 měsíců. A pravidla na rotaci těch, kteří bojují v první linii. To ale z finální podoby změn nakonec vypadlo. Jak tuhle skutečnost vnímají vojáci a jejich blízcí, kteří už dříve protestovali za to, aby se mohli vrátit domů?

To je ten největší problém. Nic neočekávali Ukrajinci od přijatých změn do zákona o mobilizaci více než bod, který by pojednával o takzvané demobilizaci. To, že to ze zákona vypadlo, spoustu lidí na frontě i jejich rodin demotivovalo.

Návrhy, které byly v zákoně, počítaly s tím, že po 36 měsících by mělo dojít k demobilizaci. Samozřejmě se diskutovalo o tom, zda částečné, nebo celkové. Pochopitelně do toho vstupovalo i vedení ozbrojených sil. Tehdejší velitel ozbrojených sil Valerij Zalužnyj například říkal, že s demobilizací souhlasí, ale byl by rád, aby těch 36 měsíců se dalo v případě potřeby prodloužit. I to by bylo ale pořád lepší než s demobilizací vůbec nepočítat.

Takže jaký je teď stav?

Zákon o demobilizaci se prý připravuje a měl by být v parlamentu někdy na podzim. Ale únava některých mužů, kteří na frontě bojují více než 24 měsíců, je opravdu obrovská.

To je další selhání ukrajinské vlády a především prezidenta Zelenského, protože on je podle zákona odpovědný za mobilizaci a její formu. Patrně po euforii z roku 2022, kdy to vypadalo, že ukrajinské jednotky postupují neuvěřitelným způsobem, prezident nepočítal a nechtěl počítat s tím, že by válka trvala příliš dlouho. Politické vedení zřejmě mělo vidinu toho, že lze zvítězit i bez dalšího náboru. Spíše se v té době počítalo s tím, že je třeba se připravovat na volby.

Mobilizace sice probíhala, ale ne v takovém měřítku, v jakém měla. A vstoupil do ní i další populistický a velmi nerozumný krok prezidenta Zelenského. Když se objevily informace o korupčním jednání jednoho z velitelů odborového centra, tuším v Oděse, prezident jedním podpisem pera odvolal všechny velitele všech oblastních náborových center. To způsobilo zemětřesení uvnitř celého systému a ovlivnilo rychlost i kvalitu náborových procesů.

Důsledky toho teď dopadají na Ukrajinu a samozřejmě i na její politické vedení.

Ukrajina v posledních dnech čelí ruské ofenzívě v Charkovské oblasti. Stanice BBC napsala, že navzdory tomu, že všichni věděli, že ruský vpád je pravděpodobný, země zřejmě byla navzdory oficiálním tvrzením na situaci špatně připravena. Jak tyto zprávy vnímá ukrajinská veřejnost a jak se s ní vypořádávají tamní politici?

Ukrajinská společnost na to reagovala s jistou úzkostí, jako reaguje vždy, když se stane něco podobného.

Nejsem sice vojenský analytik, ani voják, ale myslím si, že soudy o nepřipravenosti jsou trochu přehnané. Jak mohli nebýt připravení, když ruskou armádu zastavili už deset kilometrů od hranice?

Možná, že tím myslí něco úplně jiného, tedy například že Ukrajina nemá tolik vojáků, kolik by měla mít. S tím bych souhlasila. Ale nesouhlasím s tím, že byla nepřipravená.

Něco jiného jsou pak jisté informace, které prosakují do informačního prostoru. Nakolik jsou pravdivé, se dozvíme později.

Debatuje se například o tom, jak to bylo s obrannými stavbami, se zakázkami, dodavateli. Vedou se diskuze o tom, proč hranice nebyla zaminována a tak dále. Zaznívají argumenty, které lze brát jako relevantní, tedy že obranná stavba nemůže být postavená přímo na hranici. To je logické, už jenom kvůli ostřelování z ruské strany – že se staví tam, kde jsou příznivější z vojenského a obranného hlediska terény a podmínky.

Argumenty budou padat ze všech stran a určitě dojde i k určitému vyšetřování toho, co se dělo. Ale ještě jednou bych chtěla říct, že to, že ukrajinské jednotky zastavily ty ruské deset kilometrů od hranic, mi nepřijde jako nepřipravenost.

Jiná věc je, že Ukrajinci opravdu patrně museli použít své rezervy a cílem ruské armády bylo roztáhnout frontu.

Jaká atmosféra obecně panuje mezi ukrajinskými obyvateli po více než dvou letech od začátku plnohodnotné invaze? Lze si všímat rozdílů mezi náladami, které se objevují na západě a východě země?

Neřekla bych, že nálady na západě a východě země se příliš liší. Ukrajinské obyvatelstvo je teď velmi promíchané. Vojáci ze západní Ukrajiny bojují na východní frontě a civilisté z východu jsou ve Lvově na západě země. Je tedy otázka, zda můžeme dělit lidi ve smyslu, kdo je dnes z východu a kdo ze západu.

Z mé poslední cesty na Ukrajinu i z toho, co sleduji v ukrajinských médiích, mi nepřijde, že by se nějak extrémně měnily nálady ve společnosti. Ani sociologické průzkumy o něčem takovém nesvědčí. Procenta se posouvají opravdu minimálně.

Spíše dochází k nějakým vnitřním korekcím spojeným s očekáváním než s postoji.

Uvedu příklad. Více než 80 % Ukrajinců stále věří ve vítězství Ukrajiny. Od roku 2022, kdy jejich počet dosahoval téměř 90 %, došlo jen k mírnému poklesu. Mění se ale něco jiného. V dobách euforie, například když Ukrajinci koncem roku 2022 osvobodili Charkovskou oblast a Cherson, většina lidí věřila v to, že k vítězství dojde v krátkodobém horizontu. I dnes věří většina ve vítězství, lidé ale chápou, že k němu nedojde hned.

Co se ale extrémně změnilo, a to si myslím, že je velký plus pro Ukrajinu, je, že v roce 2022 si většina lidí v souvislosti s invazí přála vládu pevné ruky. Dnes se ta procenta úplně otočila – 59 % Ukrajinců říká, že pro ně je důležitější demokratický systém, a necelých 30 % by chtělo vládu silné ruky. To je velmi zajímavé.

Panuje mezi Ukrajinci stále přesvědčení, že vítězství znamená jedině osvobození všech Ruskem zabraných oblastí? Nebo se mezi nimi začínají šířit myšlenky, že by Ukrajina mohla v rámci ukončení bojů udělat jisté ústupy a část území Rusku ustoupit?

Mám pocit, že tohle téma více rezonuje na Západě než na samotné Ukrajině.

Ukrajinská vláda nemůže říct, že Rusům něco nechá, že je ochotná se vzdát jistého území a na něm jistého počtu obyvatel. Ostatně – špatná zpráva by to byla zejména pro západní svět, protože mezinárodní právo buď je, nebo není. Buď se dodržuje, nebo ne. Když by někdo mohl hýbat ukrajinskou hranicí, mohl by hýbat i tou naší. A pak: Ukrajinci moc dobře chápou, že Rusko si nepřišlo jen pro nějakou část území.

Ukrajinci o tom takto nepřemýšlí. Pochopitelně se dělají sociologické průzkumy a ví se přibližně, kolik procent lidí by se spokojilo s vítězstvím, i kdyby to znamenalo ztrátu jistých území a tak dále. To základní ale je, že Ukrajinci to nevnímají jako boj o každý centimetr země, ale jako boj o ukrajinskou státnost a existenci ukrajinského národa.

Ukrajinci si více než dobře uvědomují jednu věc - tam, kam se dostane Rusko, tam nejen že nebude ukrajinský stát, ale ani ukrajinský národ. Na okupovaných územích vidíme, že se okamžitě přechází do ruštiny, likviduje se veškerá ukrajinská elita.

Já neustále opakuju jednu věc – poté, co Rusko v bojích na Ukrajině naprosto ztratilo svou tvář, takovou potupu Ukrajincům už nikdy neodpustí. Samozřejmě nemohu s jistotou říct, co se stane v budoucnu, ale vím, co se stalo v minulosti.

Za to, že Ukrajina vyhlásila nezávislost před 100 lety a bojovala za ni, pak byla potrestána Velkým terorem ve třicátém sedmém roce, Velkým hladomorem na začátku třicátých let, v likvidaci ukrajinské kulturní i politické elity.