Článek
„Je zajímavé, že po roce 1933 byli korespondenti důležitější než domácí novináři, kteří museli dělat to, co se jim nařídilo,“ řekl v rozhovoru se zahraničními novináři německý historik Norman Domeier o tom, že západní tisk se díky svému postavení těšil značné míře nezávislosti. „Nacisté je vnímali jako mocenský faktor, takže je respektovali,“ uvedl.
O zvláštním vztahu svědčí i to, že zahraniční novináři nečelili plošnému tlaku či vyhrožování. „Samozřejmě se po roce 1933 odehrály různé domovní prohlídky, které doprovázela hrubost, ale jinak se režim držel pozoruhodně zpátky,“ řekl Domeier. Pokud však novináře zaskočil politický obrat a německou metropoli včas neopustili, skončili v internaci a později byli spolu s diplomatickým personálem vyměněni. To byl podle Domeiera i případ sovětských žurnalistů. Berlínští korespondenti tak nesdíleli tragické osudy válečných zpravodajů, kteří informovali přímo z bojiště, kde často umírali.
„Jediný zahraniční korespondent, který byl prokazatelně nacisty zavražděn, byl zpravodaj agentury AP,“ řekl historik o Američanovi Josephu Mortonovi, kterého Němci na konci roku 1944 dopadli ve slovenských horách spolu s členy americko-britského komanda. Mortona nacisté zastřelili v lednu 1945 v koncentračním táboře Mauthausen podle rozkazu vůdce Adolfa Hitlera, který nařídil zabíjet dopadené příslušníky zahraničních komand.
Mortonovi nepomohlo, že Němci o jeho novinářské profesi věděli a ani že agentura AP měla s nacisty tajnou dohodu o výměně fotografií, která probíhala po celou válku. Objev dohody, který učinil v roce 2017, byl pro Domeiera jedním z největších překvapení. „K výměně fotek docházelo každý den, i když byly USA ve válce s Německem,“ řekl. AP a nacisté si tak vyměnili na 40 000 fotografií. Podrobné zdokumentování dohody historikovi zhatila pandemie nemoci covid-19, která mu znemožnila cestu do Spojených států, a také neochota samotné agentury AP zpřístupnit celý svůj archiv. Agentura se odvolává na ochranu osobních údajů a zachování tajemství obchodních smluv.
Podobné dohody neměla s nacisty jen AP, ale také jiná média, například americký mediální dům Hearst nebo jednotliví novináři. I přes dohody s nacisty si někteří novináři uchovali kritický pohled, díky tomu u nich lze podle Domeiera hovořit o spolupráci s režimem a ne o kolaboraci.
„Jsou to velmi zajímavé případy. Tak jako mezi novináři nebyla jednota, nebyli jednotní ani nacisté,“ řekl. „Co udělal šéf propagandy Joseph Goebbels, proti tomu se vymezil ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. A co udělal Hermann Göring, proti tomu se vymezili Goebbels s von Ribbentropem. A tohle byla výhoda, kterou korespondenti využívali,“ řekl. Díky ujednáním s nejvyššími pohlaváry tak novináři získali mimořádné informační zdroje.
„Neexistovala žádná útočná válka nacistů, která by předem nebyla známa zahraničnímu tisku, berlínským korespondentům,“ řekl. „Přepadení Sovětského svazu bylo předem známo, také útok na Polsko, obsazení Dánska a Norska, útok na Francii a státy Beneluxu, někteří korespondenti věděli i o opětovné militarizaci Porýní,“ uvedl. Jako příklad Domeier zmínil korespondenta americké NBC Maxe Jordana, který se o německé invazi do Dánska a Norska dozvěděl s třídenním předstihem.
Nebylo výjimkou, že zprávy prominentních novinářů, kteří měli úzké vazby na nacistický režim, se dostávaly do protikladu se zpravodaji píšícími přímo z ulic. To vedlo k tomu, že šéfredaktoři pak kritické zprávy nebrali příliš vážně. Za jeden z obzvláště extrémních případů označil Domeier pokrývání takzvaného anšlusu, tedy připojení Rakouska k nacistickému Německu.
George Gedye, který z Vídně dodával informace pro několik médií, ale zejména pro list The New York Times, posílal zprávy o nevybíravém zacházení s Židy a s odpůrci nacistů. Naopak britský novinář George Ward Price, který měl otevřené dveře k Hitlerovi a který každý den dostával exkluzivní informace z nejvyšších míst, přímo doprovázel nacistického vůdce při jeho cestě do Vídně, takže jeho zprávy vycházely pro režim příznivě. Gedye, který se od počátku vymezoval proti nacismu, se stal okamžitě nepohodlným a z Vídně musel odejít. Za své další působiště si vybral Prahu, kterou byl donucen po vpádu nacistických vojsk rovněž opustit.
O svém bádání Domeier říká, že je plné překvapení. Výzkum je ale časově náročný. „Propaganda je dobře popsána, protože archivy se z velké části nachází v Německu. Kdo chce ale psát o korespondentech, musí hodně cestovat,“ dodal.
