Ukrajinka líčí, jak ruské běsnění proměnilo Mariupol v město důchodců

Přístavní město Mariupol je jedním z nejsmutnějších míst ruské války na Ukrajině. Už v počátcích invaze ho obklíčily ruské jednotky a přerušily komunikaci města s okolním světem i zásobování. Ruské bomby zasáhly nemocnici i divadlo, kde se schovávaly stovky dětí i dospělých. Město zdevastovaly.

Ruská okupační správa oznámila velkolepý plán Mariupol obnovit do roku 2035. Nic tomu však nenasvědčuje. Město stále trpí nedostatkem základních potřeb, jako je voda, jídlo nebo léky.

Seznam Zprávy se spojily s ženou, říkejme jí Maryna (redakce slíbila z bezpečnostních důvodů její identitu utajit), která žila a pracovala na Mariupolské univerzitě. V rozhovoru se podělila o zážitky svoje i svých blízkých. Odpovídat na otázky pro ni nebylo vůbec snadné, protože část rodiny nadále v okupovaném městě zůstává.

„Lidé v Mariupolu nežijí, ale přežívají. Museli se přizpůsobit současné situaci. Zároveň ve městě silně funguje propaganda, kde vám stále slibují, že budete mít něco zadarmo, ať jde o jídlo nebo bydlení,“ popisuje Maryna situaci ve zničeném přístavu.

Co se ve městě dělo během bojů?

Narodila jsem se tam a bydlela celý život. Znám to město podrobně. Když začala invaze, neukrývala jsem se jen na jednom místě. Stále jsem se pohybovala po městě a měnila úkryty, takže jsem viděla, co se dělo během obléhání.

Pamatuji, jak letadla vždy přilétla od moře, udělala smyčku a shodila bomby. Byla jsem i u toho divadla, kde byl velký nápis děti. Šla jsem tam hledat sestru, která byla v té době těhotná. Dvě hodiny po ostřelování nebylo v okolí kvůli prachu nic vidět a když jsme se vraceli domů, tak začalo další ostřelovaní. Náš dům byl úplně rozstřílený raketami.

Používali veškerou munici včetně fosforových bomb. Chtěli to město s jeho obyvateli prostě zničit. Zásobování nefungovalo a lidé tak často umírali v ostřelovaných frontách na jídlo. Velký problém byly i léky, někteří lidé ze zoufalství raději ukončili svůj život. Všechno jsem to viděla.

Jak se s válečnými zkušenostmi vyrovnáváte?

Vzali nám naše sny, plány, domov. Trochu lituji, že se mi nepodařilo vyvést víc lidí. V hlavě se vám stále honí myšlenka, že musíte zachránit sebe a lidi okolo. To vás nutí přežívat ze dne na den. Můj tatínek mi říkal, že určitě musíme odjet a zachránit se.

Mezi lidmi panovala obrovská vnitřní láska, která dávala sílu dál žít a navzájem si pomáhat. Když jsme pak vyjeli na území kontrolované Ukrajinou, tak nám hned lidé pomáhali a ptali se, co potřebujeme. To vám nesmírně pomáhá a pomalu začnete myslet i na jiné věci než jen na útrapy.

Jaká nyní panuje v Mariupolu atmosféra?

Ukrajinci mají velmi silné pouto ke svému rodišti, kde bývají zároveň pochovány ostatky jejich příbuzných. Část obyvatel se proto do Mariupolu vrátila. Většina domu je ale zničena. A ty, co jsou obyvatelné, jsou obsazené.

Lidé, kteří nevyjeli a zůstali, úplně rezignovali. Rusové zároveň reálně město neobnovují. Opravili pár domů, ale to je jen pro jejich PR, aby jejich propaganda měla co ukazovat. Obyvatelé se stále potýkají s výpadky vody a elektřiny. Mariupol bych v současnosti nazvala městem důchodců.

V jakých podmínkách se tam teď žije? Říkala jste, že je problém s dodávkami vody, tepla a elektřiny.

To není život, ale přežívání. Lidé se museli přizpůsobit současné situaci, ve městě silně pracuje propaganda. Stále vám slibují, že budete mít něco zadarmo, ať jde o jídlo nebo bydlení. Když přivezou humanitární pomoc, dají vám k tomu hned jejich noviny, kde vám neustále něco slibují.

A jak si lidé obstarávají věci, kterých je třeba nedostatek?

Mariupol je přímořské město, takže se voda bere primárně ze studen. Kupuje se hlavně zelenina, protože leží na jihu a je to levné. Shání se i maso nebo konzervy. Jak jsem zmínila, ve městě teď převážně žijí důchodci a ti si toho z nízkého důchodu moc nepořídí.

Lidé sice ještě mají nějaké úspory a zásoby, z kterých žijí, ale ty se tenčí. Problém je i rabování ze strany okupačních sil, které odváží vše, co se jim hodí. Panuje tam neustálý strach. Mariupol byl před válkou rozvíjející se město a teď je hlavní zprávou otevření nové márnice nebo řadění nějakého individua, které tam vraždí ženy.

Můžete to rozvinout? Mají lidé strach, když jdou po ulici?

Ano, všichni tam žijí ve strachu. Vojáci chodí neustále ozbrojení, dávají lidem provokativní otázky a přitom na nich vidíte, že i oni mají strach. Město nedávno navštívila čečenská ministryně kultury a měla okolo sebe stále mnoho ozbrojenců, přestože tvrdí, že je to jejich (ruské) území. Lidé, kteří se vrátí domů a zamknou dveře, stále žijí v obavě, co se bude dít.

Ohledně toho muže, který se zaměřuje na ženy, to je oficiální zpráva. Ale musíme si uvědomit, z jakých lidí se skládá ruská armáda nebo vagnerovci. Z Mariupolu se stalo kriminální město, kde lidé z těchto jednotek řádí a mají za úkol mezi lidmi šířit strach. Vystrašení obyvatelé jsou snáz ovlivnitelní.

Mluvila o jste o seniorech a důchodech. Četl jsem, že je problém vybrat peníze z bankomatu a Rusové nutí místní používat rubly. Jak je to se zaváděním ruské měny ve městě?

Ano, když přišli okupanti, tak se hned snažili ze společnosti vytáhnout hřivny. Zavedli hrozně nevýhodný kurz, takže lidé si za hřivny nakoupili méně než dřív a okupanti mezitím prosazovali svou měnu.

Jak se místní připravují na zimu?

Minulá zima byla paradoxně teplá a mrazy udeřily až v březnu. Ve městě nefungují pořádně dodávky plynu ani teplárny. Samozřejmě, že v těch domech, které obnovili pro propagandu, vše funguje. Každý člověk se pokusí zajistit si teplo po svém. Případně se lidé budou shlukovat kolem domu nebo jednotek, kde je aspoň nějakým způsobem plyn a teplo.

Okupační vláda vůbec nemyslí na lidi a nechává je v tomto na holičkách. Místní sarkasticky říkají, že v Mariupolu přece není problém s dřevem. Mají spoustu zbouraných domů, takže si můžou vzít dřevo z nich.

Jak udržujete kontakt s příbuznými?

Místní využívají signál sítě Fenix ze samozvané Doněcké lidové republiky. Aby ho chytili, musí vyjít na nějakou vyvýšeninu, protože normálně to člověk nechytne. Takže lidé, kteří volají příbuzným do okupovaného města, musí „neustále“ vytáčet své příbuzné, aby získali aspoň nějaké zprávy.

Říkala jste, že se někteří lidé po ukončení bojů vraceli zpět do města. Po ruské protiprávní anexi ale nemohou zase odejít na ukrajinské území. Nelitují, že se vrátili?

Aktuálně výjezd z Mariupolu na Ukrajinu není reálný, maximálně do Ruska. A to přes Záporožskou oblast. Co já mám informace, tak ti, co se vrátili, si říkají, že možná udělali chybu. A pak jsou tu další lidé, kteří se vrátili například kvůli domu nebo místu, kde prožili většinu svého života, to se týká hlavně starších lidí. A ti se báli změny, a proto se rozhodli vrátit.

Pracovala jste v tamním vzdělávacím systému. Začal školní rok. Jak tam probíhá výuka?

Ve městě byly obnoveny dvě školy a to jen z propagandistických důvodů. Učitelé jsou vyvážení do Ruska, kde projdou školením jak učit. Na internetu jsou i videa s učiteli, jak se usmívají a jsou spokojení. Ale to je jen divadlo pro veřejnost.

Pokud by dotyční nepodpořili jejich systém, měli by problém u svého zaměstnavatele, v horším případě s policií. Většina ukrajinských učebnic a literatury je zničena. Vše, co je spojené s Ukrajinou, je zesměšňováno. Takhle tam teď funguje školství.

Věříte, že se stane Mariupol znovu ukrajinským a vy se tam vrátíte?

Desítky tisíc lidí z města utekly, další desítky tisíc zahynuly. Ve městě zůstali převážně staří lidé. A ti, co zůstali, čekají, že se opět vrátí pod ukrajinskou správu. Za sebe nemůžu říct, že nad tím přemýšlím. Věřím, že Ukrajina společně se západními spojenci osvobodí celou Ukrajinu, včetně Krymu, Luhansku a Doněcku. A já se vrátím ke svému milovanému Azovskému moři.

Až se to povede, tak budeme v rámci Ukrajiny svědky obrovské migrace, protože lidé se budou vracet domů a obnovovat zničená místa.