Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Už čtvrtý měsíc plní ukrajinský bloger Volodymyr Zolkin svůj kanál na YouTube příspěvky, v nichž mluví s ruskými zajatci.

Původně chtěl „jen“ ukázat Rusům doma, že podléhají kremelské propagandě. Ať vidí, jak vypadá ukrajinská realita. Že se válčí, ničí se celá města, umírají lidé. Civilisté i vojáci. Rusové. Začal zveřejňovat snímky ruských zajatců. I ostatků padlých.

„Oni ze začátku nevěřili, že by se třeba jediný jejich voják dostal do zajetí,“ připomíná Zolkin během obsáhlého rozhovoru, který v Kyjevě poskytl redakci Seznam Zpráv. „Jim tam přece vyprávěli, že ruská armáda je natolik silná a mohutná, že měli na Ukrajinu vstoupit, projít se, dát si cígo – a už budou u Kyjeva a účastnit se přehlídek. Rusové tomu věřili. A když jsem začal zveřejňovat fotky a videa všech těch padlých Rusů, začali mi psát, že jde o fake, že šířím lži a že to není pravda. Následně jsem začal těm příbuzným volat, povídat si s nimi. Uslyšel jsem, že odpovídají schématickými frázemi,“ vzpomíná na chvíli, kdy začal usilovat o rozhovory přímo se zajatci.

Podařilo se. Teď má Zolkin na kontě takových rozhovorů už na 250 a jde o naprosto unikátní vhled do toho, co se odehrává v hlavách ruských vojáků. A jejich rodin. Říká, že je to zpočátku vždy jako mluvit se zombie – člověkem bez mozku. V případě Rusů mozek nahradil televizor chrlící propagandu.

Volodymyre, povíte nám, jaký byl váš poslední pracovní den?

V zatím poslední pracovní den jsme opět mluvili s ruskými okupanty, kteří se tu snažili během tří dnů dobýt Kyjev a nyní si nemohou ani dojít na záchod. Jednoho okupanta nosí na rukou další dva, aby mohl vykonat potřebu, a pak nosí zpět. Tu fotografii, jak měl přeražené nohy, jsem už sdílel.

Rusko napadlo Ukrajinu 24. února. Vzpomenete si, co jste ten den dělal?

24. února jsem by v Kosťantynivce, městě kousek od demarkační čáry. A byl jsem tam, protože jsem chtěl pracovat jako vojenský dopisovatel. Byl jsem tam celý týden, protože už týden před 24. únorem došlo k silnému vyostření situace a já jsem se snažil ukázat, co se tam děje, protože nás Rusové začali ostřelovat. Velmi mohutně.

Jaké byly vaše první myšlenky?

Vlastně jsem nevěřil, že dojde k natolik rozsáhlé invazi. Nevěřil jsem, že ostřelována bude celá země, že rakety poletí na celou zemi. A podobně.

Myslel jsem, že nástup začne z té strany… A podle logiky toho, co říkal i Putin, k vojenským akcím mělo začít docházet v Doněcké a Luhanské oblasti. Napadlo mě, že to je absurdní. Dlouhou dobu jsem se vlastně nemohl vzpamatovat a nechápal, co se stalo. Proč?

No ale vlastně už brzy bylo jasné, že se Rusové snaží zmocnit celé země. A udělat to co nejrychleji. Chtěli to a hlavně věřili, že se jim to povede.

Vím, že jste zpočátku byl frustrován, že se do Ruska nedostávají informace. Změnila se časem vaše motivace?

Jak jsem říkal: Zpočátku vůbec nevěřili, že by tu padl jediný jejich voják. Ze začátku nevěřili, že by se třeba jediný jejich voják dostal do zajetí. Jim tam přece vyprávěli, že ruská armáda je natolik silná a mohutná, že měli na Ukrajinu vstoupit, projít se, dát si cígo – a už budou u Kyjeva a účastnit se přehlídek. Rusové tomu věřili. A když jsem začal zveřejňovat fotky a videa všech těch padlých Rusů, začali mi psát, že jde o fake, že šířím lži a že to není pravda. Následně jsem začal těm příbuzným volat, povídat si s nimi.

Odpovídali schématickými frázemi, takže jsem si uvědomil, že to nejde – že s nimi někdo pracoval. Následně jsem začal mluvit se zajatci a ti začali mluvit se svými příbuznými.

A postupně jsem zjistil, nakolik to jsou tupí a „zombovaní“ lidé. Nevěřil bych, že lidé mohou být natolik tupí a „zombovaní“.

Zpočátku jsem se s nimi začal bavit jako s normálními lidmi, v klasickém významu toho slova, jak to děláme teď… Tedy: Vy máte nějaký intelekt, já mám, on má… Sedíme, povídáme si. Rusové ale jsou lidé nejen bez intelektu; oni v hlavě místo toho, co chápeme jako mozek, mají televizor. Televizor, ze kterého jim vysílají ruskou propagandu. A na základě komunikace, co jsem s nimi vedl, se k nim nyní nestavím jako k lidem v klasickém významu tohoto slova… Tedy, biologicky jde o lidi, rozumově ale ne. Musím brát v potaz, že když jim chci něco vysvětlit, musím vzít malou kávovou lžičku a jako malému dítěti jim po troškách dávkovat informace, fakta. Protože fakta oni nevnímají.

Například: Sedí vedle mě okupant a já mluvím s jeho matkou. Ptám se jí: „Vpadl váš syn na Ukrajinu?“

„Ne.“

Říkám: „Stop. Tady sedí. Vaňo, kde jsi byl tehdy a tehdy?“ Vaňa odpovídá, že tehdy byl v Izjumu v Charkovské oblasti.

Říkám: „Vidíte, on byl v tanku se samopalem v Izjumu v Charkovské oblasti. Takže na Ukrajinu vpadl, anebo ne?“

„Ne, nevpadl.“

Povídám: „Jak je to možné?“

Odpoví: „Je to tak, že jej povolali obyvatelé tzv. LLR a DLR (samozvané povstalecké republiky – Luhanská a Doněcká, pozn. red.) aby je bránil.“

Chápu, že je mimořádně složité mluvit o obyvatelích LLR a DLR a o těch osmi letech a o vpádu Ruské federace na ta území už před osmi lety, ale používám velmi jednoduchý fakt. Říkám: „Pokud jej povolali obyvatelé Luhanské a Doněcké oblasti, tak co dělal v tanku v Charkovské oblasti?“

Víte, co mi odpověděla? „Já ten váš zeměpis neznám. Mě vaše fakta nezajímají, já mám vlastní.“

Říkám: „Dobře.“ Beru notebook, otáčím k ní mapu a popisuji… Víte, jako pro malé… Dítěti je to jednodušší vysvětlit než jim… Ukazuji: „Tohle je Charkovská oblast a tohle Doněcká. Koukněte se. Tohle je Doněcká a on byl tady v Charkovské.“

Co na to můžete říct?

A takovou vedeme konverzaci. S rodiči. I s nimi, se zajatci. S nimi je to ale jednodušší, protože vše už pochopili a „televizor“ po dvou měsících opustil jejich hlavy. Viděli, co se ve skutečnosti děje. Viděli, když hořeli jejich kamarádi. Viděli, když se někomu snažili pomoci, jak jim šla pěna z úst, umírali jim v náruči. A tady už ruská propaganda nefunguje, když už všechno uviděli na vlastní oči.

Ale s jejich rodiči, se kterými mluvím a kteří jsou pod vlivem televize, s těmi je to těžší. Chápu to tak, že i kdybych nepřesvědčil konkrétní matku či otce, dívají se další. Dívají se… A víte, někde uvnitř… Možná to nikomu neřeknou, ale pro sebe chápou, že to už je mimořádná tupost. Že ty argumenty, které používá Vaňova matka, už jsou mimořádná tupost. A třeba si pomyslí, že s nimi, s Rusy, není něco v pořádku.

Zasít v nich semínko racionální pochybnosti. Aspoň to. A vím… Píšou mi desítky a stovky lidí do soukromých zpráv a vyprávějí o svých přátelích, synech, synovcích, kterým přeposlali tato videa, kteří se podívali a původně chtěli jet na Ukrajinu někoho bránit, jak jim v televizi vyprávějí, ale díky těm videím změnili svůj názor, nejeli sem. Proto si myslím, že není zbytečné dělat to, co dělám.

Použil jste opakovaně výraz „zombovaní“, znám od vás i „dezombifikaci“. Odkud to pochází?

Putin vyhlásil speciální operaci kvůli denacifikaci. A já jsem vyhlásil speciální operaci kvůli dezombizaci. Jde o protiopatření. Oni si mysleli, že tady jsou nějací nacisté. Mluvím s nimi a ptám se: „Kde jsou ti nacisté?“ „Nevím, žádné jsem neviděl.“ Víte, nikdo tady neviděl žádné nacisty. Nikdo z 250 zajatců neviděl nacisty. Nikdo z těch, se kterými jsem mluvil. Ale málokdo z nich by dokázal odpovědět, čím se od nacistů liší oni. Vidím, že přede mnou sedí zombie.

Takže vyhlašuji speciální operaci na dezombizaci Ruska. Tečka.

Zpátky k vašim rozhovorům. Jak zvládáte emoce? Svoje, nebo třeba matek zajatců?

Emoce nijak nepřemáhám. Mluvím s nimi stejně… Vidíte, že sám zažívám emoce. Občas na ně zvyšuji hlas. A když slyším, že se začíná snažit mě překřičet, také se o to snažím…

Abyste mě chápali: Nikdy v životě bych se s nimi nechtěl bavit, vidět je, slyšet. Ale uvědomuji si, proč to dělám, a to mně vlastně pomáhá držet se a mluvit s nimi co nejklidněji – kvůli tomu, abych jim mohl předat poselství, které potřebuji.

Pociťuji vůči nim přibližně takový soucit, jaký pociťujete k duševně nemocnému člověku, který celý život žije v nějakém vymyšleném světě. Pak se dostal na psychiatrické oddělení, prošel léčbou, dostal se z toho a uviděl tento svět takový, jaký je. A já takového člověka mohu litovat, ale tím to končí.

Už jsem o tom mluvil: Pokud má člověk místo mozku televizi, má tam to, co jim tam vyprávějí, tak tady najednou přestává propaganda fungovat. Před jejich očima. Vždyť jim vyprávěli, že jdou někoho zachraňovat. A tady dítě této matky povídá: „Nikoho jsem nezachraňoval.“ Říká: „Naopak, zabíjeli jsme tady.“ „Lidé si tady žili dobře i bez nás.“ „Všechno bylo v pořádku.“ A matka začíná plakat, protože z televize slyší něco úplně jiného.

Zda mám soucit s vojáky? Když jde o dvacetiletého kluka, který za celý život nic neviděl. Řekli mu, že jej pošlou na cvičení, a on nic netušil. A je jediným z padesáti, kdo přežil. Ostatní zahynuli. A teď je zajatcem. Pokud vidím, že předem opravdu nic netušil, nikoho nezabíjel a nic nedělal, ano, lidsky s ním soucítím. Občas.

Kdo vybírá zajatce pro rozhovor? Popíšete nám ten proces?

Velmi teoreticky to možné je.

Musím k tomu ale dodat, že se teď leccos mění. Všichni tito vězňové byli držení ve vazbě, v ukrajinských věznicích, v různých městech. A teď vím, že se připravuje zařízení, samostatná věznice, kde budou všichni. A domnívám se, že se tam budou novináři moci dostat.

V tuto chvíli: Já nejsem ten, kdo rozhoduje a vybírá. To já nemohu. Zhruba je to tak, že přijedeme do nějaké věznice. Veškeré informace, které máme k dispozici, jsou, že je tu tolik a tolik lidí… Třeba deset nebo patnáct. A že máme tolik a tolik času, abychom s nimi pracovali. Den nebo dva. Proto během dne děláme pět, šest, sedm rozhovorů a děláme je náhodně. Postupně se všemi. A tak. Takhle mluvíme.

V současnosti se snažíme mluvit přímo s Rusy, protože ve stejné věznici může být i 30 až 40 obyvatel z okupovaných území, z LLR a DLR. Ale s nimi už skoro nemluvíme, protože je jich velké množství. A věřím, že s nimi si budeme moci promluvit v táboře, kam je mají všechny odvézt. To jsou informace, které mám k dispozici; nejde o oficiální prohlášení.

Čili máme pouze informace ohledně toho, že do nějaké věznice dovezli určité množství nových zajatců. Ale nebudu nikoho jmenovat, protože k tomu nemám oprávnění.

277. Je vám toto číslo povědomé? Je to počet dětí, které zemřely kvůli válce ke dni, kdy se spolu bavíme. Jak to vnímáte?

Zmínil jste konkrétní počty, nestíhám to ani sledovat. Vím, že mnoho lidí, mnoho dětí, mnoho žen na Ukrajině zahynulo kvůli ruské argesi.

Jde o hordu. Víte, co je horda? Jim je všechno jedno… Nejen my, nejen naše ženy, děti. Ale i sami sobě, jejich ženy, děti. Jde o lidi bez svědomí, beze cti, bez mravních zásad, bez rozumu. Jde o hordu, která se nezastaví nikdy před ničím. Rusko narušilo úplně všechny mezinárodní závazky a způsoby vedení války. Naprosto. Prostě sem vtrhli, a pokud je nezastavíme, sami se nezastaví. Tak to vnímám. A co se týče neštěstí jednotlivých lidí, pro mě je mimořádně těžké o tom mluvit. Chtěl bych jenom všem vyjádřit svoji účast, každému, kdo přišel o své blízké…

Znal jsem osobně i ty, kteří zahynuli. V Irpini i v dalších městech. Jde o naprosto běžné lidi. Běžné lidi, kteří denně chodili do běžné práce a žili si obyčejnými životy. Jako my všichni. Nikdo proti nikomu nic neměli. Znám ženu, kterou znásilnili a zabili ji i jejího syna, kterému bylo 19 let. Jenom kvůli tomu, že, když k ní přišli, její syn začal klást odpor. Před jejíma očima ho zabili a ji znásilnili a zavraždili. A odešli z toho domu, jako kdyby k ničemu nedošlo. Oba byli pohřbeni prostě pod tím domem, protože se nedalo jinde.

Co na to mohu říct?

Chtěl bych vzkázat Evropanům, kteří dosud nepochopili, co se odehrává, že to není od nich zas až tak daleko. Pokud to nebude zastaveno, dříve nebo později se to může dotknout každého z nich.

Nikomu z nich to nepřeji. Ale jak říkám, Rusko se nikdy nezastaví. To je horda. To je „russkij mir“, o kterém se mluví… Russkij mir, to je horda, která všechno zdědila od Mongolů a Tatarů. Všechny zvyky… Neberou ohledy na nikoho. Ani na sebe, ani na ostatní. Jenom takhle jdou.

Můžete to vidět od prvního vpádu, kdy sem hodili 150 tisíc vojáků ve vojenských vozidlech. Mysleli si, že když s takovými počty vtrhnou v šesti směrech, zničí všechno na své cestě a dosáhnou svého cíle. Dojdou ke Kyjevu. Mysleli si, že jim to zabere tři dny až týden. Měli trochu smůlu, protože přecenili sami sebe a podcenili nás.

Vedl jste již stovky rozhovorů. Co byla ta nejhroznější věc, co jste slyšel?

Oni zabíjeli civilisty, kteří jeli po silnicí. Stáli, obsadili silnice a čekali na auta civilistů. A ty, kteří projížděli okolo, zastavovali a mluvili s nimi. A pokud lidé, kteří těmi auty jeli, okupanty nepodpořili, tak je odváděli stranou a popravovali. A pak je házeli do příkopu. Tak to bylo jednoduché. Jednodušší, než si myslíte.

Řeknu to ještě jednou: Když lidé mají místo hlavy televizor… Řekli jim, že to je správné, a tak jdou a myslí si, že to je správné.

Navíc: Rusové jsou mimořádně chudí lidé. Možná vídáte bohaté ruské oligarchy ve filmech. Ano, určitě jsou i tací. Jsou neskutečně bohatí. Jde ale o to, že jsou velmi bohatí na úkor všech těch zbývajících 99 % Rusů, kteří žijí pod hranicí chudoby. A když jim teď naslibovali 53 dolarů denně za účast ve speciální operaci, jde pro ně o obrovské peníze. Naprosto. Pro ně je to astronomická částka.

Takže na jednu stranu jim naslibovali 53 dolarů, a na druhou jim z televize řekli, že jsou důležití kvůli obraně nějakého bratrského národa. Nevím, zda vám mám tlumočit ruskou propagandu. Ale – toť vše. Odpověď na vaši otázku. Peníze, rozkaz, propaganda. Protože to nejsou normální lidé. Jde o chybu vnámat je jako běžné lidi. Jako nás dva. Už jsem vám to několikrát říkal. Oni nejsou takoví. Nejde o běžné lidi. Řekli jim, že je tu očekávají s chlebem a solí a oni tomu věří a jdou… Úplně všichni. Včetně Putina.

Chápu to tak, že Putinovi také řekli, že je tady někdo očekává… Protože, kdyby tomu nevěřil, neposlal by sem 150 tisíc přihlouplých, neschopných vojáků v rozbitých vozidlech. To je přece absurdní. To je ze strategického úhlu pohledu, z jakéhokoli úhlu pohledu, absurdní. Kdyby skutečně vtrhli z Doněcké a Luhanské oblasti, tak tím, že by jeli a stříleli před sebe, obsadili by větší území, než se jim povedlo dosud, protože rozdrobili své síly a rozložili je po celé zemi. Chyba za chybou.

Opět vyvstává otázka, proč si to mysleli. Říkáte voják, obyčejný voják. Řeknu to znova. Jednoduše zazombovaný hlupák. Zazombovaný Vaňa, který ví jen to, že mu na účet dorazí nějaké peníze a že musí jet, protože mu to řekli.

Pojďme ale výš. Třeba k ruským generálům. Co dělali? Jak je hodnotit?

Jsou to stejní hloupí Ivanové. Naprosto. A celá země je úplně stejná. Vy se snažíte najít logiku, racionální uvažování u lidí, u kterých není. Chybí. Mluvím s nimi denně a vidím to.

Objevuje se až po dvou měsících v zajetí, kdy mají čas přemýšlet. Mluví s Ukrajinci, ti šťastnější vidí ukrajinskou televizi, vidí, co napáchali. Těm to pak dochází. Jsou z nich pak skoro normální lidé. Ti, se kterými mluvím, asi čtvrtina, to už jsou skoro normální lidé. Tito lidé přestali sledovat ruskou televizi, na tyto lidi přestala působit propaganda. Dva měsíce strávili v zajetí, uviděli, co napáchali, k čemu došlo. Protože hloupý Ivan věří nejen tomu, že jej čekají s chlebem a solí, že dojde do Kyjeva, věří i tomu, když mu řekli, že nebude válka. Válka nebude. Pohodička. A on věří…

Možná tomu věřit chce, protože to je snazší. A v hlavě má 53 dolarů za den. A řekli mu, že k ničemu nedojde. A v televizi mu pověděli, že na ně tady čekají. Pak to řekl i velitel, že na ně tady čekají. Pohodička. Prostě jedeme. Dorazili na území Ukrajiny a řekli jim: „Prostě jedeme.“ Pak tedy bum, prásk, do stran se rozletělo maso, auta, tanky.

No, Ivan měl prostě smůlu. A ten, kdo se dostal do zajetí, měl štěstí. Všechno to viděl. A pak, po dvou měsících, je z něj skoro normální člověk, se kterým se dá mluvit. Zhruba čtvrtina z těch, se kterými jsem mluvil, je již taková.

Obracejí se na vás rodiny ruských vojáků?

Píší. Stále píší. Stále někoho hledají. Vyjadřují se, že jsou proti tomu všemu, že to všechno odsuzují. Někteří vyhrožují. Denně. Zveřejňují moje osobní údaje, vymýšlejí si nějaké věci. Oni přece nemohou vymyslet nic normálního, takže jde o přihlouplé, vulgární věci. Neví, zda má cenu o tom mluvit, ale píší třeba, že jsem v roce 2000 nakazil těhotnou ženu virem HIV a že ona i dítě zemřely. Takové nesmysly o mně píší.

Píší také ti, kterým se podařilo někomu tu cestu rozmluvit?

Narovinu: V Rusku nejsou mimo úplně všichni. Existuje nějaké procento normálních lidí. A toto procento normálních lidí v Rusku se snaží něco dělat. Například tam probíhá flash mob, kdy na peníze píší název mého youtubového kanálu a vkládají je do bankomatu. Pak je někdo z bankomatu vybírá, vidí, že existuje takový kanál, jde tam…

Rusko přece všechny zdroje informací zablokovalo.

Všechno, co se týče Ukrajiny. A dokonce zakázalo obyčejné volání z Ruska na Ukrajinu. Takže dostávám hodně zpráv ohledně různých témat. Někdo mi nabízel peníze, abych někoho našel. Další mi nabízel peníze, abych pomohl s nějakou výměnou. A podobně.

Na takové zprávy pochopitelně většinou ani neodpovídám, protože to není moje práce. Jen s nimi mluvím. Znám přesně svůj cíl a proč to dělám.

Máte nějaké zprávy o osudu rodin vojáků, se kterými jste mluvil?

Víte, s tím, jak to má po jejich návratu celé pod palcem FSB, se to trochu přehání. Všichni si myslí, že nemají na výběr; že dorazí do Ruska a jsou pod dohledem FSB, že se zajímá o každého z nich. Já jsem si to upřímně také myslel, ale vím již o stovkách vyměněných Rusů a vím, že přinejmenším s desítkami z nich jsme vedli rozhovor. Prvních sto rozhovorů – to jsou lidé, co už jsou zpět v Rusku. A vím, že jenom u dvou či tří z nich v Rusku pak odvysílali, že šlo o vynucené rozhovory. Nezaznělo tam nic o bití, nebo něco takového. Jen ten voják prohlásil, že šlo o „naplánované rozhovory.“

Pro mě by bylo zajímavé slyšet, jak takové plánování probíhalo. Například, jak jsme naplánovali hovor domů, matčiny emoce? Jak jsem mohl vědět, o čemu budou mluvit, proč celý rozhovor proplakal? Jak jsem to asi naplánoval? Nasypal jsem mu do očí sůl, aby plakal? Tohle bych rád pochopil.

Každý, kdy ty rozhovory vidí a uvědomí si, kolik jich je denně, každý novinář, režisér, kameraman musí pochopit, že naplánování jednoho takového rozhovoru by muselo zabrat třeba týden pečlivé práce. Sorry, mám jich šest až sedm denně. A ne týden na jeden.

A mám spoustu materiálu, co ještě budeme publikovat a který jsme již natočili. Začali jsme je zveřejňovat každý den tři. Ráno, v poledne a večer. Pak jsem řekl: „Stop.“ Nám přece nejde o to ukázat množství. Stejně to ukážeme. A každý normální člověk chápe, že je tady spousta zajatých Rusů. Nepotřebujeme kvantitu videí, potřebujeme, aby každé naše video mělo největší možnou sledovanost. A tak jsme začali zveřejňovat jedno video denně v hlavním vysílacím čase, aby všichni, kdo sleduje náš kanál, mohli to video vidět a další video by bylo až další den. A vlastně podle sledovanosti vidím, že jedno video denně je dostačující.

Dokážete po všech těch rozhovorech poznat, kdy lžou?

Ne, nejsem přece detektor lži. Občas vidím a rozumím, že lžou, ale nejde přece o výslech. Nemohu na ně udeřit a nutit je něco přiznat. Mohu se jenom ptát.

Stalo se někdy, že jste rozhovor nedokončil?

Jsou dva druhy takového materiálu. V prvním případě jde o lidi, kteří nesouhlasili se zveřejněním. Řeknou, že s námi budou mluvit, ale že to nesmíme zveřejnit. Na to odpovídám, že mě takový rozhovor nezajímá, když není možnost publikovat ho, ať zkrátka řeknou, že odmítají. A oni odpoví: „Já ten a ten, odmítám…“ Mám tyhle lidi natočené, je jich zhruba dvacet.

V druhém případě jde o videa, která jsem sám stopnul, protože jsem to už nedával, jak to bylo absurdní.

Například předevčírem: Mám před sebou dospělého člověka. Čtyřicátníka. Na první pohled normální. Zeptal jsem se jej: „Vtrhnul jste na Ukrajinu, či ne?“ „Ne, nevtrhnul.“

Říkám: „Dobře.“ V tu dobu už zajatci obvykle chápou, co se děje, a nerozporují to. Ale tenhle ne: „Ne, nevtrhnul.“

Povídám: „Co jste tady dělal? Co jste dělal v Sumské oblasti?“ On: „Řekli mi, že budu na stanovišti.“

Já na to: „Stop. Ne to, co vám řekli, ale to, k čemu došlo. Co jste tam dělal? Byl jste ozbrojený?“ On: „Ano, kulomet. Ale pro sebeobranu. Měl jsem jej mít na stanovištích.“

Ptám se dál: „Kolikrát jste střílel?“ On: „Nestřílel jsem.“

Ptám se: „Proč?“ „Protože jsem neměl náboje.“

Říkám: „Děláš ze mě idiota, nebo jsi idiot ty? Jak to, že jsi měl kulomet pro sebeobranu bez munice? To ses jim měl bít?“

Říkám Dimovi, to je můj parťák: „Já nemůžu, musím si jít zapálit, protože to už je moc.“

Jak se dá mluvit s člověkem, který sedí a dělá hlupáka z tebe i ze sebe? Natočit video o dvou bláznech? Nevím. Pokud lidé natáčení úmyslně sabotují, proč to mám zveřejňovat či natáčet?

Byly takové případy.

První byl, když jsme si povídali a říkám: „Vždyť jsem ti říkal, že jde o dobrovolný rozhovor. Když mluvit nechceš, nemusíš.“ A on na to: „Je možné nemluvit?“

Odpovídám: „Pětkrát jsem ti říkal, že nemusíš.“ On: „Tak to pak asi nechci.“

Ale tohle je natočené; jenom to nezveřejňuji, protože v tom nevidím smysl. Tím spíše, že ten, který poprvé odmítl, když jsme o měsíc později přijeli na stejné místo, uviděl, že pět z těch, s kterými jsme mluvili, byli vyměněni. A on ne.

Takže on sám přišel: „Poslyšte, mohu si s vámi přece jen promluvit? A povím vše, co bylo, protože tamty vyměnili a mě ne.“

Já na to: „Vždyť jsem ti to říkal, že zveřejnění na našem kanálu je zárukou toho, že někdo z příbuzných vezme to video, vyrazí na vaše debilní ministerstvo obrany a ukáže, že nezahynul a není pohřešovaný, ale že je tady.“

A to je pak nutí zapisovat je do seznamů zajatců pro výměnu. A to má také význam pro to, že pokud chceme dostat svého člověka ze zajetí, musíme poskytnou někoho na výměnu. Přičemž Rusové neuznávají, že tu tací jsou, anebo říkají, že jde o fake. My říkáme, že o fake nejde, protože tahle vaše matka dorazila k vám na ministerstvo a řekla, že to fake není.

Chápu, že to zní absurdně. Zní to tak. Ale už jste měl možnost tady být a vidět, co dělají a možná to pro vás už natolik absurdní není.

Chtěl byste něco vzkázat do Česka?

Víte, protože jsem stále v uzavřeném prostoru, a pokud ne a mám třeba dva dny volna, a to si povídám s jinými novináři a odpovídám na jejich otázky… Nedokážu povědět, kudy a jak proudí pomoc. Ale i já se svým omezeným přístupem k informacím vím, že nám Česko hodně pomáhá… A čeští dobrovolníci. Viděl jsem mnoho videí, kde lide něco vyrábějí, dělají sbírky, poskytují Ukrajině. S určitostí vím, že Česko je zemí, která má naprosto jednoznačný postoj k Ukrajině a k pomoci pro Ukrajinu. To, že jste na naší straně. Proto mám velký respekt k Čechům, k Česku.

Moc vám děkuji za to, co děláte a že nás chápete.