Článek
Než se dostaly do bezpečí, trvalo to i několik týdnů. Během cesty často spoléhaly na dobrosrdečnost lidí a dobrovolníků, které po cestě potkaly, než dorazily do České republiky. Seznam Zprávy zachytily příběhy tří žen, které se rozhodly z různých důvodů opustit vlast: ve dvou případech kvůli válce, ve třetím kvůli represím autoritářského režimu.
Letadla vyvolávala vzpomínky na Ukrajinu
V den ruské invaze byla osmnáctiletá Lisa kvůli práci v Kyjevě, ale pochází z Charkova. „Vstávala jsem do práce, koukala jsem se na twitter a viděla jsem informace o výbuších v Charkově,“ říká ve videu mladá Ukrajinka.
I přes to chtěla dál žít normální život, a tak šla i v dalších dnech do práce, ale první noc konfliktu strávila v metru. „S kamarádkou jsme přes noc zůstaly ve stanici metra, v tu chvíli jsem se bála opravdu všeho, ale tam bylo bezpečno,“ říká ke zkušenostem z provizorního krytu Lisa.
Z Kyjeva se nakonec Lisa rozhodla odejít dál, konkrétně do západoukrajinského Lvova „Měla jsem veliké štěstí, protože rodina mého kamaráda mě hostila ve Lvově tak pět dní. Taky jsem nebyla součástí té první vlny lidí.“
Násilné přesuny do Ruska
Ruské úřady nuceně přesouvaly a deportovaly ukrajinské civilisty na ruské území. Ve své zprávě to uvedla lidskoprávní organizace Amnesty International (AI). Podle AI se jednání Ruska rovná válečnému zločinu.
Její cesta pokračovala do Berlína, kde narazila na české dobrovolníky, kteří jí pomohli najít ubytování v České republice v obci Libušín severozápadně od Prahy.
„Byli jsme blízko letiště a létalo tam hodně letadel, takže to pro mě v noci bylo docela stresující, když jsem poslouchala ty zvuky,“ vzpomíná Lisa na první noci v Česku.
„Vrátilo mě to ve vzpomínkách do doby, kdy jsem byla v Kyjevě. Měla jsem i sny o tom, že jsem Ukrajinu neopustila,“ dodává k těžkým chvílím, které jí připomínaly hrůzy z války.
Nebudu šťastná, ani kdybych byla třeba v Miami
Evu zastihla válka v domě její rodiny v Černihivské oblasti. V prvních dnech neměli dle jejích slov žádné informace, protože nefungoval internet. Dozvěděli se pouze, že ve vedlejší vesnici už jsou ruští vojáci.
„Jen jsme seděli doma a modlili se, abychom přežili,“ popisuje Eva první dny konfliktu.
Rusové se poté dostali přímo do vesnice, kde Eva s rodinou zůstávala. „Viděli jsme ruské tanky v další ulici, ale nemohli jsme nic dělat.“
Seznam Zprávy v ukrajinštině:
Tři týdny trávila rodina v domě, zůstávala tam, dokud jim ukrajinská armáda nepomohla s evakuací. „Předtím byly všechny silnice zaminované, kvůli čemuž zemřeli dva naši sousedé,“ vzpomíná Eva na dny před útěkem.
Eva se následně dostala s rodinou do Ivano-Frankivské oblasti, odkud sama pak putovala do České republiky. „Došla jsem k tomu, že musím studovat a že musím žít svůj život,“ řekla Eva. V Praze následně nastoupila na Univerzitu Karlovu.
Lepší budoucnost bez omezení
Viktorii nevyhnala z domova válka, ale politická situace v její vlasti. V Česku žije od roku 2014 a pochází z Běloruska, kde již nechtěla žít v diktatuře Alexandra Lukašenka.
V rozhovoru se svěřila se vzpomínkou na první chvíli, kdy začala přemýšlet o možnosti odchodu ze země.
„V deseti letech nebo dřív jsem zaslechla od rodičů myšlenku, že žijeme v diktátorském státě, nemáme svobodu a ani nejsou žádné pozitivní tendence na změnu. A tak, kdybych chtěla a měla šanci na nějaký normálnější život, bude se muset stejně odstěhovat.“
Viktorie se aktivně účastnila demonstrací a to i v roce 2020, kdy se po dalších zfalšovaných volbách vrátila do vlasti protestovat. Více ovšem vzpomíná na protesty, které se odehrály o deset let dříve. „V roce 2010 jsem šla na svůj první velký protest v Minsku a nerozuměla jsem tomu, že jsem tam úplně sama v tom smyslu, že tam sice byly desítky tisíc lidí, ale nikdo z mých kamarádů tam nešel. Ani nikdo z mých příbuzných,“ vzpomíná žena.
„Všichni se na mě dívali divně a nerozuměli, proč tam jdu a čeho tím chci dosáhnout,“ vysvětluje Viktorie, co ji nakonec přimělo odjet z Běloruska.
Přečtěte si rozhovor s vůdkyní demokratických sil Běloruska
„Čekáme na okamžik Lukašenkovy slabosti,“ říká v exkluzivním rozhovoru běloruská exilová prezidentka Svjatlana Cichanouská. Zároveň přiznává, že navzdory její podpoře Ukrajiny komunikace s Kyjevem na nejvyšší úrovni vázne.
Její rodina se odhodlala k odchodu až po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. „Báli se, že represe přijdou i na ně, protože byli součástí protestu a máma pracovala myslím 25 let ve škole a nebála se říct, co si myslí. Například říkala upřímně, co si myslí o řediteli, co zfalšoval volby,“ vypráví Viktorie.
Touha po domově?
Všechny ženy dostaly stejnou otázku: zda chtějí setrvat v Česku, nebo jestli se chtějí, až to doba dovolí, vrátit domů.
„Ve finále bych se ráda vrátila na Ukrajinu, ale až se dostanu úplně na vlastní nohy. Třeba tak za rok a půl bych se tam chtěla vrátit,“ odpovídá Lisa, která aktuálně žije v Praze.
„Kdyby nebyla válka, kdybych tu byla jako turista, nebo vlastním přáním, tak by to bylo něco jiného, ale teď nebudu šťastná, ani kdybych byla třeba v Miami. Není to o místě. Je to o situaci na Ukrajině,“ reaguje na otázku Eva.
Ani Viktoriina odpověď nebyla úplně jednoznačná.
„Já bych chtěla mít možnost se vrátit domů. Samozřejmě, když v Bělorusku nastanou nějaké demokratické změny a ten režim se změní a budu se cítit v bezpečí, tak bych se tam asi vrátila, ale asi ne natrvalo. Už tady žiji osm let a mám tady ten svůj život, mám tady práci a mám tady přítele.“
Text vznikl s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.
Válka na Ukrajině
Rusko 24. února napadlo Ukrajinu pod záminkou „speciální vojenské operace“, jak celou invazi nazval prezident Putin. Vojenské boje stále trvají. Rusko jde vstříc svým cílům a Ukrajina se odmítá vzdát. Aktuální informace o situaci na Ukrajině sledujte zde.
