Článek
„Vždy jsem byl proti režimu. Protestoval jsem vedle podporovatelů Navalného,“ tvrdí v rozhovoru pro ruský exilový server The Moscow Times Alexej Žiljajev a připomíná hnutí okolo Alexeje Navalného, ruského opozičního politika, který loni zemřel ve vězení.
„Když začala válka, často jsme se s manželkou hádali. Ona pořád opakovala ty propagandistické fráze, že Ukrajinci už osm let bombardují Donbas, ale já s tím nesouhlasil,“ pokračuje devětatřicetiletý IT specialista z petrohradského předměstí.
Navzdory tomu se v listopadu 2023, tedy rok a půl po začátku Putinovy invaze na Ukrajinu, rozhodl upsat ruské armádě. Na nádraží v Petrohradu totiž viděl příval zraněných a zmrzačených vojáků na cestě do sanatoria a věřil, že by jim na frontě mohl pomoct. V mládí totiž pracoval jako medik.
Žiljajev se stal vojenským zdravotníkem, armáda ho nasadila na frontovou linii v Luhanské oblasti, v jednom ze šesti ukrajinských regionů, které Moskva protiprávně anektovala.
V rozhovoru s ruským serverem popsal, že tam byl svědkem nelidského přístupu k vojákům i civilistům. Server The Moscow Times nemohl ověřit veškeré detaily, které mu Žiljajev řekl. Že skutečně pracoval jako vojenský zdravotník na frontě, potvrdila organizace Idite Lesom (Ztraťte se), která pomáhá ruským mužům vyhnout se bojům.
Byl umístěn v zákopech hned za těmi, kteří se přímo účastnili bojů, a musel dennodenně evakuovat mrtvé a raněné z bojiště. Přestože prý v jeho péči žádný zraněný voják nezemřel, jejich utrpení bylo podle něj obrovské.
„I ty ‚pozitivní‘ příběhy jsou strašné. Přeživší často přichází o končetiny, amputace jsou tam na denním pořádku,“ řekl.
Překvapilo ho, jak ruská armáda přistupuje k masovým útokům. Do boje vysílá obří množství špatně ozbrojených vojáků. Ukrajinci se naopak snaží vysílat spíše drony než muže. „V průměru jsme z patnáctičlenných skupin měli sedm mrtvých ruských vojáků a dva ukrajinské,“ řekl.
„Ukrajinské síly si svých vojáků váží. Pokud ruské jednotky postoupí, Ukrajinci se stáhnou do připravených pozic a zahájí palbu na nepřítele,“ vysvětlil Alexej Žiljajev.
„Na frontové linii je občas tolik dronů, že jich na každého ruského vojáka vychází pět. Pamatuji si osmnáctiletého chlapce, který právě přijel. Byl v poli 20 minut, zasáhl ho dron s trhavinou a bylo po něm,“ řekl.
Do útoku chodili i proto, že se neoholili
Rusko tehdy nasazovalo drony spíše omezeně. „Velitelé často používali špičkové drony jen k tomu, aby pozorovali průběh útoků na několika obrazovkách jako ve videohře. Jeden z operátorů mi řekl, že sledoval, jak vojáci postupně umírali, aniž by jakkoliv zasáhl,“ doplnil.
Účast na těchto masových útocích byla pro vojáky trestem, nikoliv standardní povinností. Muži z těchto řad byli pro velitele nežádoucí ze všech možných důvodů, od toho, že se neoholili, po to, že byli nakaženi žloutenkou typu C. Nejextrémnější formou trestu byl pobyt v takzvané jámě, provizorním zadržovacím prostoru.
Analýza
Ruská armáda má sice v posledních měsících jasnou převahu na velké části bojiště, rozhodného vítězství však dosáhnout nedokáže. A nezdá se, že by se to v dohledné době mělo změnit.
„Jeden poručík byl poslán do jámy a přišel o obě nohy kvůli omrzlinám, a to jen proto, že se nelíbil důstojníkovi,“ řekl medik ruskému serveru. Vojáci se také často sebepoškozovali, aby se boji vyhnuli. Jednoho takového důstojníci na to konto poslali na sebevražednou misi a donutili podepsat dokument s prohlášením, že se zranil úmyslně a že svůj hřích „vykoupí krví v boji“.
„Dvacet vojáků v jámě dostalo jen pár bochníků chleba a litr a půl vody na celý den, během kterého museli vykonávat těžkou fyzickou práci a byli fyzicky i psychicky týraní. Někteří museli vstoupit do útočných jednotek, v podstatě „oddílů smrti“ s téměř nulovou šancí na přežití,“ vypráví Žiljajev.
„Ústava tvrdí, že okupovaná území patří Rusku, ale neplatí tu žádné zákony, nikoho nechrání. Velitelé si tu mohou dělat, co se jim zlíbí,“ říká Žiljajev. Obzvláště zranitelní jsou ukrajinští váleční zajatci a civilisté, domnívá se.
Rozstřílel Ukrajinku na čtyřkolce
Nejstrašnější byl podle něj případ z července 2024. „Byli jsme umístěni na velitelském stanovišti divize ve městě Žitlovka. V jednu chvíli nás sloužící důstojník povolal na kontrolní stanoviště. Mezi stanovištěm a lesem vedla polní cesta, místní, kteří tam ještě zůstali, po ní pravidelně jezdili na kolech a tak podobně. Na zemi tam ležela dívka se čtyřkolkou. Byla postřelená tolikrát, že se už nedalo ji zachránit,“ řekl.
Ještě horší však byla reakce jejího vraha. „Běželi jsme zbít strážce, který to udělal. Vystřílel půlku zásobníku a ještě měl tu drzost říct, že střílel jen dvakrát – jednou pro výstrahu a podruhé, aby zabil. Když se ho potom můj kolega zeptal, proč to udělal, pokrčil rameny a řekl: ‚A co ona?‘ To řekl poté, co zabil člověka. Jeho nadřízený ho nikdy nepotrestal.“
Po měsících pozorování smrti a utrpení si byl Žiljajev čím dál tím jistější, že jeho snaha pomáhat lidem je marná. „Občas jsem si zapamatoval příjmení vojáků, které jsem evakuoval nebo ošetřoval. Pak jsem ta jména začal poznávat v hlášeních o ztrátách. A tak to bylo pořád dokola.“
„Tehdy jsem si uvědomil, jak je moje práce z lékařského hlediska nesmyslná. Životní cyklus ruského vojáka nevyhnutelně končí střetnutím, ve kterém musí buď zabít, nebo být zabit. A já nechci dělat ani jedno, ani druhé,“ řekl.
Alexeje v únoru 2024 zranil granát, když zasáhl jeho obrněné vozidlo během jedné z misí. Navzdory zranění se mu podařilo si poskytnout první pomoc a nechat se evakuovat do nemocnice. „Nebýt toho, že jsou vojenské nemocnice hlídané vojenskou policií jako vězení, asi bych se tehdy pokusil o útěk,“ přiznal.
V srpnu 2024 se z fronty na krátkou chvíli vrátil domů do Petrohradu a nakonec odcestoval do Běloruska, kde kontaktoval skupinu Idite Lesom. Skupina mu pomohla dostat se do Francie, kde po příjezdu požádal o azyl. Pokud se do Ruska vrátí, hrozí mu až 15 let za mřížemi.
Dnes se potýká s úzkostmi, které jsou důsledkem posttraumatické stresové poruchy. Navzdory všemu ale zůstává hrdý na své zdravotnické působení. „Ničeho nelituji, zachránil jsem životy, hodně životů. A to si myslím, že za něco stojí.“
„Doufám, že můj příběh pomůže lidem doma pochopit, že na této válce není nic správného. A nebojím se mluvit – všechen strach, který bych kdy měl, jsem nechal tam, ve válce,“ uzavřel v rozhovoru pro ruský exilový server The Moscow Times.
