„Ruská agrese? Jako když muž bije ženu a pak jí říká, že je to její chyba“

Ženy jsou ve válce na Ukrajině hodně viditelné. Nejen jako oběti ruské agrese, ale i jako bojovnice na frontě, političky, novinářky. Myslíte, že by to bylo stejné, i kdyby válka vypukla třeba před deseti lety?

Je dobře, že jste si toho všiml. I když žijete jinde, vidíte to ve zprávách. Znamená to, že jsme v této věci už hodně dosáhli; řekla bych v posledních osmi letech. Přelomem byl Euromajdan a revoluce, po níž se změnilo hodně věcí. Naše země se rozhodla jít evropským směrem místo toho, aby se přibližovala k Rusku. Učinila proto mnoho reforem – a nemyslím jen těch politických, ale i společenských. Feminismus, ženské hnutí, LGBT hnutí začaly spolu s dalšími občanskými spolky hrát velmi důležitou roli.

Dosáhli jsme hodně, i když ty věci nejsou třeba na první pohled viditelné. Ženy ale dnes obsazují mnoho pozic v armádě, což by ještě před třemi nebo čtyřmi lety nebylo možné. I to je výsledek aktivistické práce.

Ženy v armádě sloužit nemusejí, ale mohou. Samozřejmě zde stále sexismus panuje – armáda nemá vybavení pro ženy, konkrétně neprůstřelné vesty potřebují ženy kvůli stavbě těla jiné než muži. To je ale problém, který mají i jinde. Když od toho odhlédneme, ženy tvoří 30 procent ukrajinské armády. To je druhé místo na světě hned po Izraeli, kde ženy sloužit musejí. Považuji to za úspěch, společnost lidem nabízí to, co chtějí dělat.

Je potřeba zmínit i roli žen, které nebojují, ale působí jako dobrovolnice, zdravotnice nebo vaří jídlo, dodávají vybavení, zkrátka vše, co vojáci na frontě potřebují. To dělá i mnoho mých přátel.

Mnoho žen muselo zemi opustit, v zahraničí se pak starají o děti i další členy širší rodiny. I pro ně je to nesmírně těžké, musejí si najít bydlení, sehnat peníze a práci. Musí se přizpůsobit a zabezpečit rodinu a děti. To je nová role, kterou teď ženy mají.

Z války přicházejí zprávy o masovém znásilňování páchaném ruskými vojáky. Jak si vysvětlujete, že je ještě něco takového ve 21. století možné? Byli jsme to zvyklí vídat třeba v Kongu, ale v Evropě?

Ženy jsou ve válce vystaveny sexualizovanému násilí. Pro války je typické, že si vojáci armády agresora symbolicky přivlastňují ženy svých nepřátel. Je třeba ještě zkoumat, proč k těm masovým, krutým a hromadným znásilněním dochází. Někdy se to děje i před očima dětí a příbuzných těch žen.

Myslím, že v této chvíli nemůžeme s jistotou říci, co je v hlavách pachatelů. Nemyslím, že by to dělali na přímý příkaz, že by jim někdo řekl: „Znásilni tuto ženu, a to několikrát.“ Spíše si myslím, že jim řekli, nebo že vědí, že za to nebudou potrestáni. Jinak by za to museli být potrestáni svými veliteli, protože jde o válečný zločin.

Stejně tak vědí, že nebudou trestáni za rabování a krádeže.

Myslím, že pro vojáky je to jeden z mnoha činů agrese. Můžeme se bavit o tom, jaké má tato agrese kořeny, existuje k tomu mnoho analýz.

Hromadné znásilňování známe i z Evropy, dělo se to už během druhé světové války. A dopouštěla se ho jak německá, tak i sovětská armáda. Pravda je, že v 21. století jsme nic takového nezažili, také ale v Evropě nebyla žádná válka.

Samozřejmě vnímáme, že na Blízkém východě nebo v Africe se válčí, to je ale jiný svět a začali jsme si myslet, že válka už tu nikdy nebude. Svět tak ignoroval ruskou sílu a její iracionalitu.

Západ, který je založen na rozumu, očekával, že Rusko zahájí válku jen v případě, že to pro něj bude mít smysl. Tahle válka ale žádný smysl nedává, proto je tak těžké ji analyzovat a předvídat, co přijde.

Jedna z vašich tezí je, že feminismus přibližuje Ukrajinu k Západu a naopak ji oddaluje od Ruska. Můžete to trochu rozvést?

Po Euromajdanu jsme se my Ukrajinci rozhodli, že chceme být součástí širší evropské rodiny. A to neznamená jen lepší kvalitu života, ale také jisté hodnoty, jako je respekt k lidským právům, demokracii a tak dále. Zahrnuje to ale i rovnost mezi pohlavími, na níž jsme začali pracovat. A to, čeho jsme v této oblasti dosáhli, nás přivedlo velmi blízko k Evropě.

A přesně proti těmto hodnotám Rusko fakticky i symbolicky bojuje. Rusko nechce jen dobýt Ukrajinu, ale chce být světovou velmocí. Jako druhou velmoc vidí USA, respektive Západ, a od ní se chce odlišit. Říká proto: „My jsme čistí, protože máme své tradiční hodnoty.“

K těmto tradičním hodnotám řadí homofobii, silné patriarchální normy, omezenou roli žen. Ostatně ženy v ruské armádě nevídáme. Ukrajina se tak skrze feminismus a emancipaci od Ruska vzdaluje, a to také Rusy rozčiluje.

Pro Rusko je homofobie součástí jeho státní politiky, je součástí ideologie. Je to ale nesmysl – na jednu stranu říkají, že je Ukrajina plná nacistů, na druhou stranu ale mluví o gay pride a úchylech, které je třeba zabít. To si přece odporuje.

Před válkou utekly z Ukrajiny stovky tisíc žen, které teď žijí v Polsku, České republice a jinde. Nebojíte se, že tak silný odliv žen oslabí ukrajinské feministické hnutí? Mnoho žen nejspíš v zahraničí zůstane…

Ne všechny ženy jsou feministky. Mnohé se asi opravdu nevrátí, ale jiné ano… záleží to na tom, jak dlouho bude válka trvat. Pro feministky je svět globalizovaný, můžete žít v jiné zemi a stále být součástí ukrajinského feministického hnutí a pracovat pro něj.

Při diskusi pořádané pražským Ústavem mezinárodních vztahů jste zmínila i stovky dětí, které se narodí Ukrajinkám znásilněným ruskými vojáky. Jak by k tomuto problému měl stát přistupovat, jak lze těmto obětem sexuálního násilí pomoci?

Stát by měl především poskytnout veškerou pomoc, která je potřeba. Ať už to jsou interrupce, nebo jakákoliv jiná lékařská pomoc. Problém spočívá i v tom, že hodně těchto žen je nezletilých a rozhodují za ně rodiče. Mnoho z nich rozhodne, aby si děti nechaly, protože prý pro mladé ženy není dobré jít na potrat při svém prvním těhotenství, protože už pak znovu neotěhotní. To je ale mýtus. Gynekologové říkají, že to není pravda, v myslích lidí to však zůstává.

Kromě poskytnutí pomoci, o níž jsem mluvila, by měl stát po skončení války vymáhat spravedlnost a reparace od Ruska. To už je samozřejmě další úroveň řešení problému.

Jedna vaše kolegyně soudí, že ruský ultrakonzervatismus je součástí ruské imperialistické politiky. Souvisí s tím i téma genderu?

Imperialismus a patriarchát kráčejí v principu ruku v ruce. Souhlasím s tím, že chování Ruska je chováním klasického imperialistického státu. Asi se mnou budete souhlasit, protože pocházíte také ze země, která trpěla pod okupací Sovětského svazu. Naše země ale přitom nikdy nebyly považované za kolonie, protože nespadáme pod klasickou definici kolonie. Jak říkala moje kolegyně Oksana Potapová – za klasické kolonie jsou považovány země, v nichž žilo barevné obyvatelstvo. Tady ale jde o bílé obyvatelstvo na obou stranách a v dobách Sovětského svazu nikdo neříkal, že bychom byli kolonií, všichni si měli být rovni. Imperialistické chování Ruska tak bylo těžší odhalit.

Jejich imperialistický přístup a ambice jsou teď důvodem jejich útoku na Ukrajinu. Oni se nemohou smířit s tím, že by Ukrajina byla nezávislá a stala se součástí evropské rodiny místo toho, aby byla provincií Ruska.

Chování Ruska v této válce je typickým chováním agresora, muže, který zneužívá svoji manželku nebo přítelkyni. Symbolicky to i vyjádřil Vladimir Putin, když vzkázal prezidentovi (Volodymyru) Zelenskému: „Ať se ti to libí, nebo ne, musíš se podřídit.“ Takhle mluví Putin i okruh lidí kolem něj.

V této jejich taktice je cokoliv, co Ukrajina udělá, její chyba. Je to podobné, jako když muž bije ženu a pak jí říká, že je to její chyba, protože ho naštvala. A Rusko teď říká Ukrajině: I když jsme zabili vaše lidi, je to vaše chyba.

Ve středu se Evropská unie dohodla už na šestém balíčku sankcí, který tentokrát obsahuje i embargo na prodej ruské ropy. Myslíte, že budou sankce fungovat?

Doufám v to. Myslím, že všechny sankce dělají svou práci, problém spočívá jen v tom, že byly velmi pomalé. Pokud by byl prezident a politická elita rozumní, zastaví válku, protože dopad bude obrovský. Ale jak jsem řekla, až dosud je jejich chování naprosto iracionální. Věřím, že embargo na ropu konec války urychlí. Problém je, že sankce nepodporují všechny evropské země a mají své mezery, kvůli nimž nejsou tak účinné, jak by mohly být.

Jaký je teď váš dojem z války? Na některých místech, jako je Kyjev, se už dá mluvit o vítězství vaší země. Cítíte díky tomu optimismus?

Chci být optimistická. Každé ráno se probudím, podívám se do telefonu a říkám si, že už třeba válka skončila. Psychologové říkají, že je nebezpečné být moc optimistický, protože válka může trvat dlouho. Myslím ale, že bych nebyla schopná přežít, kdybych nevěřila, že Ukrajina zvítězí.

Žiju v jedné vesnici v Litvě, kde mi jeden kamarád nabídl, že můžu zůstat. Moji rodiče zůstali v Kyjevě. Moc ráda bych se už vrátila, ale občasné bombardování stále pokračuje, i když je těžiště války na východě.