„Zlikvidovat člověka? Když plníme úkol, tak je to pro nás minus jeden“

Muž se zakrytou tváří se představuje jako Jurij. Obličej neukazuje z bezpečnostních důvodů; je členem speciální jednotky, která je součástí hlavní ukrajinské kontrarozvědky SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny). Redakce jeho identitu zná, ověřila ji, získala i oficiální povolení pořídit interview – za podmínky, že nezveřejní nic, co by vedlo k identifikaci „Jurije“.

S týmem je v boji od prvních dnů invaze. Zúčastnili se těžkých bitev na předměstích Kyjeva, odkud se jim podařilo vytlačit ruské síly. Během videohovoru mi ukazuje fotky a videa zničené techniky.

V posledních týdnech působí na východě země, kde kromě bojů s nepřítelem zajišťuje i zrádce a kolaboranty.

V rozhovoru nechává nahlédnout, na kolika různých frontách Ukrajinci s Rusy bojují. Jak probíhá sběr informací z terénu. Na co myslí pokaždé, když jde do akce. Za sto dní války ví, jaký je rozdíl v boji ve městě a v otevřené krajině. Jak se dá poznat kvalita nepřítele, který stojí proti vám. I jak se z člověka stane „minus jeden“.

Kde se nyní nacházíte?

Právě jsme v rámci rotace už dva týdny v Kyjevě. Je to spojené s tím, že jsme byli od začátku války skoro tři měsíce v akci. Takže teď nám velení dává víc odpočinku a nastupují speciální jednotky ze západu země, které zatím nebyly tolik vytížené.

V jaké tedy působíte jednotce?

Speciální jednotka ukrajinské civilní kontrarozvědky SBU.

V Kyjevě máte víceméně volno, nebo tam plníte nějaké úkoly?

Máme tři typy dnů, které se točí dokola. Jeden den máme osobní odpočinek a svůj vlastní program. Další den je vzdělávaní, návštěva polygonu, výuka a nácvik nové techniky nebo zdokonalování svých odborných profesí. A třetí den hlídkujeme v prostoru, kde máme zázemí.

Zajímá mě to osobní volno. Jak ho po třech měsících v první linii trávíte?

Jsou dvě varianty. Buď jsem s rodiči či s milovanou partnerkou. Anebo druhá možnost: velká část mých kolegů je z předměstí Kyjeva, převážně z Irpině. Jezdím tam za nimi a pomáhám jim s obnovou místa, aby se tam vrátil znovu běžný život.

Když jste na bojové misi, můžete nějak komunikovat se svými blízkými? Dát jim vědět, že jste v pořádku?

To je těžké. Když plníme úkol, necháváme telefony na základně. Máme i jednorázové SIM karty, ze kterých tak jednou za den pošleme SMS, že jsme v pořádku, a okamžitě ji zničíme. Je to z opatrnosti vůči našim blízkým, protože nepřítel může využít jakoukoliv naši chybu. Jak pro přítelkyni, tak i pro rodiče je to psychicky velmi těžké… Ale v současnosti je to těžké pro všechny.

Nestalo se vám někdy, když jste se vrátil z akce domů, že jste si řekl, že už toho bylo dost?

Upřímně, ne. Když se vracíte do akce, víte, proč do toho jdete a s čím do toho jdete. Protože milujete své blízké, své přátele, máte spoustu známých, milujete svou zem a chcete žít ve svobodné a demokratické Ukrajině bez vlivu Rusů.

Uvedu příklad. Kyjev se vrací do běžného života. Vidíte, jak lidé chodí po ulici a usmívají se. To je výsledek těžkých bojů v Irpini, Buči a Hostomelu, kdy byl i Kyjev frontové město. A teď, když jdeme znovu do akce, vidíme výsledek naší práce. Víme, proč ženeme Rusy z naší země: Chceme, aby se stejné nálady a pocity vrátily znovu do všech našich měst.

Jak jste se vlastně dostal do speciální jednotky? Pokud vím, pracoval jste předtím jako zvukař.

Přes známé. Věnoval jsem se airsoftové střelbě a absolvoval v ní několik soutěží. Těch se účastnili také členové speciálních jednotek SBU; tam jsme se seznámili. Když začala první válka na Donbase (v roce 2014, pozn. red.), oslovili mě a já nabídku přijal. V jednotce už jsem tedy osm let.

Když vás oslovili, neměl jste dilema, jestli vstoupit?

Rodinu a vlast si nevybíráte. A když vzniká ohrožení těchto dvou věcí, tak v tom pro mě žádné dilema nebylo. Jsem poměrně mladý a zdravý jedinec, který může pro další pokolení udělat něco pro to, aby se žilo v zemi bez Rusů, kteří na vás útočí. Chci pro ně zanechat zdravý stát a společnost.

Jak fungujete v rámci armády?

Jsme podřízeni generálnímu štábu armády, který nás úkoluje, ale nejsme součástí armády.

Když jdete na misi, co je obsahem nebo výsledkem vaší práce?

Podle toho, kde jsme nasazeni. V Irpini jsme řešili jiné zadaní než teď v Charkovském výběžku. V Irpini jsme řešili hlavně začištění místa. Jak se říká v určitých kruzích, začišťujeme dle adresy. Začínáme v bytě, domě a pak na ulici. Nejsme frontoví vojáci, kteří se pohybují v poli nebo v horách.

Na východě řešíme hlavně průzkum, sběr informací a nevstupujeme do přímého konfliktu s nepřítelem. Díváme se, kam se nepřítel pohnul. Zjišťujeme informace, jaká je tam technika, kolik je tam lidí, kam směřují. Samozřejmě když je můžeme zničit, tak to uděláme.

Pak máme ještě další spektrum práce. Vstupujeme jako jedni z prvních do osvobozených obcí, kde zajišťujeme zrádce a kolaboranty a sbíráme informace.

Jenom pro představu: V Irpini jsme šli do kontaktu s nepřítelem na 2, 5, 10, 100 metrů a vystřílel jsem 10 až 14 zásobníků za den. A v Charkovské oblasti přijdete do kontaktu s nepřítelem tak na vzdálenost 2 až 5 km a vystřílíte 4 až 6 zásobníků za celý turnus.

Jak probíhá zajišťování zrádců a kolaborantů?

Jde o velmi systematickou práci. Zajištěné osobě zkontrolujeme komunikaci – Messenger, SMS a kontakty. Podle toho hned usoudíte, o koho jde. Podrobně to mapuje i naše kontrarozvědka, od které máme důležité informace. Přicházíme do objektu a zajišťujeme e-maily, telefony, dopisy, jaké noviny čte daná osoba, co sleduje a tak. Vše se pak vyšetřuje a řeší.

Byla Irpiň z bojového hlediska horší než mise na východě Ukrajiny?

Ne, naopak. Když bojujete ve městě, máte naučené různé taktiky a jasný postup. Ale Charkovská oblast – to jsou louky, mírně zvlněná oblast, kde pořádně nevidíte nepřítele a zároveň vás ostřeluje jejich dělostřelectvo, které je i 20 km daleko.

V Irpini jsi nepřítele viděl hned a mohl jsi pracovat na jeho eliminaci.

Potkali jste se během svých operací s ruskými speciálními silami?

Když začaly boje o Irpiň, tak jsme věděli, že bojujeme s ruskými speciálními silami. Poznali jsme to podle stylu boje, taktiky, jak reagují na naše akce. Okamžitě pochopíte, proti komu stojíte.

Nevím, co se pak stalo, jestli utekli, nebo jsme je zabili, ale pak přišli pěšáci. A to poznáte, protože taktika se nezměnila a stále funguje na principu dopředu. Takže podle stylu boje poznáte, s kým máte tu čest.

Jak funguje váš tým? Co máte konkrétně na starosti vy?

Jsme malá skupina, kde má každý tak dvě až tři specializace. Já jsem primárně řidič, vedoucí vozidla a medik. Jako vedoucí vozu se starám o celkový stav vozu a o posádku v autě.

Mohu se zeptat, kolik vaše jednotka už zlikvidovala, případně zajala Rusů?

Nevím to přesně, když třeba jede transportér a vy ho zničíte, nevíte, jestli tam sedí jeden, nebo více lidí, ale určitě už jsme zlikvidovali přes stovku lidí. Zajali jsme tak 6 lidí.

Je pro vás těžké zlikvidovat člověka?

Když plníme úkol, tak je to pro nás minus jedna. Ve vysílačce dostanete souřadnice, minus jedna. Takhle my fungujeme.

Po boji může samozřejmě nastat slabá chvilka, že jsem někoho zabil nebo jsem sám byl blízko smrti. Ale když je akce, operace, tak nad tím nepřemýšlíte. A je důležité říct, že my jsme je sem nezvali, neměli sem vůbec lézt.

Počítáte s tím, že se nemusíte vrátit z akce?

Já jsem připravený za svou vlast zabíjet, ne být zavražděn. Chci dál žít. Když se jde plnit úkol, nepřemýšlíš v mantinelech zemřeš–nezemřeš. Ty prostě uvažuješ nad tím, jak správně vykonat zadaný úkol, myšlenka na bytí a nebytí tam vůbec nefiguruje. Prostě plníš úkol a hotovo. Pracujeme v týmu deseti patnácti lidí a plníme úkol. Není prostor přemýšlet nad dalšími morálními věcmi.

S jakým vybavením pracujete? Co používáte za zbraně?

Máme zbraně na platformě Z-15 A1 značky Zbrojar a americké značky Kalibr od 5,56 mm do 12,7 mm.

Na videu jsem viděl, že ničíte i vojenskou techniku. Čím ji ničíte a co se vám už podařilo všechno vyřadit?

Používáme protitankové střely Stugna naší výroby. Ty tvoří 80 % naší výzbroje. Dále používáme i NLAW a Javeliny.

Přesné číslo nevím, bylo toho poměrně hodně. Jen v Irpini jsme zničili více než dvacet kusů techniky.

Ukrajinské speciální jednotky několikrát překazily klíčové ruské útoky. Čemu připisujete nynější úspěchy, třeba v porovnání s předchozími boji na Donbase před osmi lety?

Do roku 2014 jsme neuměli válčit. Nebylo železo (vojenská technika) ani vojáci. To vše se muselo získat. Současný velitel generálního štábu Valerij Zalužnyj začínal jako plukovník, který se účastnil bojů a vypracoval se zespodu. Prošel si všechny vojenské pozice a dobře ví, co naše armáda potřebovala, potřebuje, a ví, jak to řešit. A to je jeden z hlavních důvodů našich úspěchů.

Na Ukrajinu zamířilo mnoho zahraničních dobrovolníků. Slouží u vás v jednotce?

V našich složkách pracují čtyři zahraniční dobrovolníci.

Jak je hodnotíte?

Jsou na vysoké úrovni. Máme se od nich co učit a oni od nás. A sami to přiznávají. Jsou to takoví akční lidé, kteří chtějí hned dopředu. My je učíme spíš tomu, jak říkáme, „sledování“.

Jsou to už tři měsíce, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Jak doposud hodnotíte situaci a co bylo pro vás nejhorší?

Vlastně nás ničím nepřekvapili. Jejich taktika je stejná jako v Čečensku nebo Gruzii. Pořád myslí a bojují v duchu sovětského myšlení. Možná papírově jsou druhá největší armáda na světě, ale kvůli jejich mentalitě a korupci se vše rozkradlo a rozprodalo. A oni jsou tam, kde jsou. Tedy v 50., 60. nebo maximálně v 80. letech. Takže z toho vojenského pohledu nás ničím nepřekvapili.

A z toho osobního?

Obsadíte jejich pozice a vidíte, v jakých s**čkách jsou a žijí. To nepochopíte, přebývají ve stejné místnosti, kde pomalu i se**u, neuklízí po sobě, mají tam strašný bordel. Neudržují žádný pořádek.

A to je přesně ten rozdíl mezi námi a jimi. Na Ukrajině, kam přijdete, je prostě uklizeno, u domů a v ulicích jsou kontejnery, funguje nějaká infrastruktura, máme tohle v krvi… Udivuje mě, v jakých podmínkách a bordelu mohou Rusové žít a je jim to úplně jedno.

Dostáváte zbraně z celého světa. Co byste nyní nejvíce potřebovali, co vám chybí?

Zaprvé nám chybí protivzdušná a protiraketová obrana, na druhém místě jsou možná letadla. A až na třetím místě pak tanky a BVP. Pro nás je prostě nejdůležitější uzavření vzdušného prostoru, protože oni po nás střílí rakety už i z Kaspického moře.

Chtěl byste něco vzkázat?

Chtěl bych poděkovat, jak se celý svět a Evropa spojily a pomáhají nám. Je to pro nás velmi cenné a důležité. Vnímáme to a cítíme, jak nám každý člověk pomáhá a je s námi. A to je pro nás z morálního a vnitřního pohledu nesmírně důležité a silné.