Tak začala zlatá horečka na Klondiku: Zlato našel „Lhář George“, nevěřili mu

Když dobrodruh a prospektor Goerge Carmack vešel do saloonu v městečku Fortymile, nikdo mu nevěnoval zvláštní pozornost. No, městečku. Fortymile byla změť stanů a malých srubů, v „ulicích“ mezi nimi se válely odpadky a pobíhali tu hladoví toulaví psi. Podle názvu tu byla i tančírna, ale jediné postavy, které tvořily páry, byly indiánské matky kojící své děti.

Fortymile byla prostě špinavá díra, kterou založili zlatokopové a lovci v roce 1886. Přesto tohle nehostinné místo vstoupilo hned dvakrát do historie. Bylo to první město v kanadském Yukonu. A ten druhý průlom je spojen právě s Georgem Carmackem.

„Hej, chlapi, mám pro vás novinku,“ oslovil Carmack společnost v saloonu. „Nahoře u řeky jsem objevil velké naleziště.“

Jenže Carmack měl pověst mluvky, provázela ho přezdívka „Lhář George“. A tak „chlapům“ jeho řeč nestála ani za to, aby přestali hrát kulečník.

Ani když Carmack na jeden ze stolů hodil zlatý nugget, nebral ho nikdo vážně. Měli za to, že ho získal od jiného zlatokopa z už objeveného naleziště. Carmack? Že by mohl sám něco objevit? Ten neschopný mluvka?

„Pojďte se podívat,“ vyzval je Carmack. Přece jen přišli ke stolu. A nugget pečlivě prohlíželi. Byli v tom mistři, poznali zlato ze všech nalezišť, která znali. Vždy se ty kameny trochu lišily. Ne, tohle neznali. Lhář George opravdu objevil naleziště, o kterém se nikomu z nich ani nezdálo.

Objevil ho několik dnů předtím, než dorazil do Fortymile, 16. srpna 1896. V městečku si nechal úředně zaregistrovat svůj zábor území.

A zlatá horečka začala.

Není jisté, zda zlato u řeky Klondike skutečně objevil George Carmack. Rybařil tu se svou rodinou a možná to byl spíš jeho švagr, kanadský indián Skookum Jim, kdo viděl zlato jako první. Snad měli za to, že bude snazší a bezpečnější registrovat zábor na bělocha než indiána. Nebo si Carmack chtěl prostě přivlastnit objevitelské zásluhy. Je to dnes už detail.

Podstatné je, že na vrcholu zlaté horečky, tedy mezi roky 1897–1898, se do pohybu dalo 100 tisíc lidí. Vyráželi ze San Francisca, ze Seattlu, z Edmontonu, ale někteří i z New Yorku. Už ve své době dostalo tohle „davové splašení“ přezdívku „Klondicitis“.

Lidé mířili k soutoku řek Klondike a Yukon, do míst, kde v zimě bylo běžně i 50 stupňů pod nulou. Mířili tam i lidé, kteří neměli s divočinou, natož s hledáním zlata žádné zkušenosti. Mnozí z nich zemřeli. Jen málokdo z nich zbohatl. Ale nešlo jen o zlato.

Historik Pierre Berton vysvětluje: „To místo bylo dostatečně vzdálené na to, aby bylo romantické, a zároveň bylo ještě dostupné.“

Podobné vysvětlení nabízí jedno z unikátních svědectví o „Klonditicidě“ – deník Henryho Crydera. Cryder byl architekt, úspěšný absolvent newyorské Kolumbijské univerzity. Na sever se vydal se dvěma kolegy ze studií.

25. května 1898 si Cryder do deníku zapsal: „Chtěl bych být na místě s jízdním plukem, ale nemohu dělat dvě věci najednou.“ Poznámka se týkala začátku války mezi Spojenými státy a Španělskem. A historik Douglas Fetherling vysvětluje: „Byl to stejný typ lidí. Ti, kteří byli nadšení, když procházeli průsmykem na Aljašce. A ti, kteří se chtěli stát hrdiny ve válce.“

Chtěli zlato, dobrodružství, slávu, hrdinské činy… Málokdo z nich zbohatl. Ale možná to mnohým i tak stálo za to.

V roce 1896 to bylo místo, kde žila jedna rodina původních obyvatel Kanady. Hliněný domek a divočina. V roce 1898 to bylo město, ve kterém dočasně žilo až 30 tisíc obyvatel. Dawson City na soutoku řek Klondike a Yukon.

Dobrodruzi a zlatokopové sem směřovali několika základními trasami. Nejjednodušší byla ta pro „vyvolené“. Přezdívalo se jí „cesta bohatých mužů“, celá vedla po vodě. Nejprve podél pobřeží Pacifikem a pak ze západu Aljašky po řece Yukon. Vyhnout se namáhavé cestě přes hory bylo lákavé, ale drahé. A také to rozhodně nebylo bez nástrah.

Ze Seattlu na sever Spojených států to po vodě bylo do Dawson City nějakých 7600 kilometrů. V roce 1897 se na tuto cestu vydalo 1800 mužů, ale jen 43 z nich dorazilo do cíle. Ostatní zastavil led na řece. Od října se na Yukonu začala postupně tvořit až několikametrová vrstva ledu.

Nejznámější a nejfrekventovanější cesta vedla přes průsmyk Chilkoot. Ikonické dobové fotky ukazují zástup zlatokopů, kteří se v dlouhé řadě sunou příkrým stoupáním. Trochu to připomíná současné fronty z Mt. Everestu.

K průsmyku se dobrodruzi dostali z městečka Skagway, kam dojeli lodí ze San Francisca nebo Seattlu. Čekalo je náročné převýšení v obtížném terénu. Dnes je to oblíbená turistická túra lemovaná campingy v celkové délce 53 kilometrů.

Tehdy měli dobrodruzi kromě převýšení, terénu a délky trasy ještě jeden zásadní problém. Šli „nikam“. Před nimi nebyl ani náznak civilizace, služeb. Žádné zázemí. Všechno si museli nést sebou. A kanadská vláda jim dokonce nařídila, jakou musí mít minimální výbavu, aby nezemřeli hlady a zimou. Museli si nést 500 kilo potravin a dohromady to bylo kolem tuny vybavení.

Znamenalo to, že cestu průsmykem museli zvládnout dvacetkrát i vícekrát. Podle toho, kolik si mohli dovolit zaplatit pomocníků. Trvalo jim i několik měsíců, než se dostali k jezeru Lindemann, odkud už mohli po vodě urazit zbývajících 800 kilometrů do Dawson City.

Velký pokrok přinesly „tramvajové linky“, které v průběhu zlaté horečky začaly v průsmyku fungovat. Pomocí kladky vytahovaly náklad nejprve koně, později dokonce parní stroj.

Zlatá horečka byla obrovským impulsem pro byznys – desítky tisíc lidí potřebovaly pomoci s nákladem, jíst, někde přespat a nakonec se třeba i bavit.

Vedle průsmyku Chilkoot byla ještě konkurenční cesta – Bílý průsmyk. Na začátku vypadala vstřícně, ale pak procházela horami po stezkách širokých kolem půl metru. Získala přezdívku „cesta mrtvých koní“. Zahynuly jich tady tisíce.

Ani lidé si ale nemohli na téhle cestě být jisti, jestli jsou blíž bohatství, slávě, nebo smrti.

Jedním ze symbolů zlaté horečky bylo Dawson City. Nejprve samota uprostřed divočiny. Pak náhle centrum davové hysterie. A dnes opět poklidné místo s pár stovkami obyvatel, které láká turisty na vzpomínky na svoje krátké, několikaleté vzepětí.

Dawson City na vrcholu. Několik desítek tisíc obyvatel. 28 saloonů. „Rajská ulice“, v níž svoje služby nabízely prostitutky. Město, které vzniklo během pár měsíců a nemělo žádné historické městské základy. Stany a narychlo sbité sruby. Odpadky válející se na hliněných „ulicích“. Epidemie, bitky, vraždy, sebevraždy. Muži okázale utrácející zlato. Muži na mizině.

A ženy. Ženy v Dawson City ani zdaleka nebyly jen prostitutky nebo barové tanečnice. Ano, byla to menšina, tvořily nejvýš 12 % obyvatel města. Ale jezdily sem jako partnerky zlatokopů, jezdily sem s nadějí, že se vdají za nového zbohatlíka, zřizovaly tady „roadhouses“, tedy jakési „občerstvovny“ na dlouhých cestách divočinou. A některé z nich byly úspěšné podnikatelky, které si v ničem nezadaly s muži. Spíš je předčily – byly rozvážnější, víc myslely na budoucnost.

Belinda Mulrooney se narodila v Irsku, ale její rodina emigrovala do Spojených států. Na vlastní nohy se postavila během velké „kolumbovské výstavy“, která v roce 1893 v Chicagu oslavovala 400 let od objevení Ameriky. Belindě bylo 21 let a otevřela si stánek se sendviči. Za úspory pak odjela do San Francisca, kde prodávala zmrzlinu.

Požár ji připravil o všechen majetek. Co dělat; našla si zaměstnání jako stevardka na lodi plující na sever, na Aljašku. Tam se dozvěděla o Klondiku. A neváhala. A stala se jedním z nejbohatších podnikatelů v Dawson City.

Dobývání zlata jí připadalo jako příliš nejistá sázka. Orientovala se na prodej teplého prádla a lahví s teplou vodou. V Dawson City postupně otevřela několik restaurací a hotel. A pak znovu přišla o všechno. Vdala se za Francouze Eugena Carbonneau, který se vydával za šlechtice, ale ve skutečnosti to byl prodejce šampaňského a bývalý holič z Québecu. Rozvod ji zruinoval.

Co dělat. Přestěhovala se do Fairbanks, založila tam městskou banku a znovu zbohatla. Do konce života finančně podporovala svoji rodinu. Zemřela v 95 letech v Seattlu. A stejně jako pro muže ani pro ni nebyla zlatá horečka jenom o zlatu nebo o bohatství.

Takhle Belinda Mulrooney popisovala přírodu v okolí Dawson City: „Krása… nelze ani najít vhodná slova. Zdá se mi, jako by každý den a každá noc byly jiné. Je to nekončící oslava. Cítíte elektrický náboj ve vzduchu. Jste tím naplněni, jste připraveni na cestu. Nemůžete odtrhnout oči od nebe.“

Jack London, který později napsal slavné knihy z doby zlaté horečky, vyrazil na sever ze San Francisca v roce 1897, bylo mu 21 let. 

Měl už za sebou dost pohnutý osud. Byl členem pirátského gangu, který v sanfranciském zálivu vykrádal chovy ústřic. Byl zkušený námořník, který přeplul Pacifik, v Oaklandu pracoval 16 hodin denně v továrně připomínající romány Charlese Dickense a v New Yorku byl 30 dní ve vězení za potulku.

Při tom všem se dokázal dostat na univerzitu v Berkeley.

Když dorazil do Dawson City, strávil tu několik týdnů. Pro budoucího spisovatele jedinečná škola – v saloonech poslouchal vyprávění zlatokopů, sledoval, jak se zpíjejí do němoty a utrácejí tisíce lehce nabitých dolarů v pokeru.

O pár let později už získal renomé jako „americký Kipling“. Českému čtenáři tohle sbírání motivů po hospodách možná připomíná spíš „amerického Hrabala“, byť v drsnějších přírodních kulisách.

Jack London se vydal i na Klondike, ale zlato nenašel, nezbohatl. Po návratu do San Francisca začal psát. Zpočátku bez úspěchu. Pak v roce 1903 prorazil s románem Volání divočiny. Bílý tesák je další světoznámý román z prostředí Klondiku.

Jack London zemřel ve 40 letech mimo jiné v důsledku alkoholismu. Jako autor i jako osobnost zůstává jedním ze symbolů zlaté horečky.

Paradoxně o tom možná vypovídá víc jeho méně známý román Martin Eden. Martin Eden je v lecčems podobný Londonovi: je chudý, nevzdělaný, má pevnou vůli, touží být spisovatelem a proniknout do vyšších kruhů. Zamiluje se do dívky z bohaté rodiny. Napíše román. Má úspěch. Získá uznání, po kterém toužil… A spáchá sebevraždu. Má pocit, že ho společnost začala přijímat díky jeho úspěchu, nikoli díky němu samotnému.

Martin Eden patřil mezi ty, kdo si myslí, že cesta je víc než cíl.

„Lhář George“ Carmack patřil k těm, kdo během zlaté horečky skutečně zbohatli. V roce 1900 se rozvedl se svou indiánskou manželkou a přesídlil do Seattlu. Jeho druhá žena byla velmi dobrá manažerka a nasměrovala manželovy úspory do nemovitostí. Carmackovi vlastnili kanceláře, hotely, činžovní domy.

George Carmack byl bohatý, spokojený, ztloustl, ale nepřestal hledat zlato. Chtěl znovu zažít ten neuvěřitelný pocit, který poznal v roce 1896. Zemřel v jedenašedesáti, když hledal nová naleziště.

Zlatá horečka na Klondiku vyhasla stejně náhle, jako začala. Na Aljašce byla objevena nová naleziště. Média se věnovala americko-španělské válce. Dobrodružství, bohatství a sláva už neměly svůj domov v Dawson City.

Některá zlatokopecká města se stala městy duchů, jiná už jen vzpomínají na zašlou slávu. Průsmyk Chilkoot zůstává. Ano, dnes na něj dohlížejí strážci národního parku a každý den na jeho start pouštějí nejvýše 50 batůžkářů. I jim může jít o život, mohou potkat grizzlyho nebo přecenit své síly.

Dřív to nicméně bylo drsnější. Když někdo ztratil rovnováhu a upadl do rozvodněné říčky, pravděpodobně se už nezvedl. Padesát kilogramů na jeho zádech ho definitivně přimáčklo k zemi. A ostatní šli svou cestou.

Tisíce mužů a také stovky žen, které doufaly, že jsou blíž dobrodružství a bohatství než smrti.

„Jste tím naplněni, jste připraveni na cestu. Nemůžete odtrhnout oči od nebe.“