Článek
/Od zvláštní zpravodajky v Sarajevu/
Nápisy různých písem i jazyků, stopy války, kostely a mešity – Sarajevo má vše. Když v roce 1995 skončila podpisem Daytonské dohody krvavá válka v Bosně a Hercegovině, hlavní město zůstalo – na rozdíl od zbytku země – nerozdělené. Stát naopak z mírových jednání vyšel jako spojení Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské.
V multietnické zemi již dlouhou dobu fungují bok po boku Bosňáci, Chorvaté i Srbové a každý národ přináší něco ze svého náboženství či zvyků. Už když se letadlo blíží přistávací ploše sarajevského letiště, počítám mešity, na které upozorňují vysoké minarety vzpínající se k nebi. Dominantně muslimské město ale „ukrývá“ i řadu kostelů a nejen turisté mají zájem o obojí.
„Sarajevo je městem svobodného ducha a tolerance, mezi lidmi tady není uplatňováno nějaké národnostní nebo náboženské rozdělení,“ vysvětluje mi při balení baklavy do sáčku Amila. Nacházíme se v jejím malém krámku v historické čtvrti Baščaršija.
„Město nikdy nebylo úplně rozděleno. Všichni, kteří tu žijeme, spolu žijeme bez problémů a starostí,“ říká žena a ještě než odcházím, dodává, že lidem odjinud by se situace mohla zdát jiná. „Když budete číst místní zprávy, můžete si všimnout, že se politika mísí s náboženskými a jinými osobními rozhodnutími lidí… Je to ale jen politika.“
Její slova o jednotě potvrzují i další místní, které potkávám cestou ze staré části města. Na lavičce v parku se ve stejném duchu vyjadřuje i mladá studentka Jasna, která prý mezi kamarády nedělá rozdíly, a po cestě na ubytování mi myšlenku potvrzuje i Amir. V domě, kde bydlí a před kterým si několik minut povídáme, prý člověk najde jak Bosňáky, tak třeba i bosenské Chorvaty.
Hřbitovů, zejména těch bosňáckých, je v Sarajevu hned několik.
Problémy země
„Sarajevo nikdy nebylo problémem. V rámci Bosny a Hercegoviny problémy jsou, to ale mají na svědomí hlavně lidé z Republiky srbské, Milorad Dodik a spol.,“ myslí si Amir a upozorňuje tak na situaci, které si všimli i politici a média v zahraničí.
Podle lídra bosenských Srbů Milorada Dodika má totiž Republika srbská mít právo na vlastní armádu, celní a daňový systém i soudnictví. V prosinci minulého roku jeho přesvědčení podpořili i tamní poslanci, kteří si odhlasovali přenesení kompetencí z úrovně Bosny a Hercegoviny na úroveň Republiky srbské.
Přenesení pravomocí na Republiku srbskou podle Dodikovy rétoriky znamená návrat k původnímu nastavení, které v zemi po válce zavedla Daytonská dohoda. Ústavní experti to ale považují za protiústavní. Již začátkem listopadu se navíc objevila varování, že by se válečný konflikt z 90. let mohl opět obnovit.
Dvaadevadesátiletý Muharem a jeho soused Amir.
Právě na ten o chvíli později vzpomíná Amirův dvaadevadesátiletý soused Muharem, se kterým vedeme rozhovor v češtině – těsně po druhé světové válce strávil několik let v Československu a ve vzpomínkách mu kromě českých měst uvízlo také Rudé právo, které u nás tehdy vycházelo.
Během druhé světové války byl Muharem součástí partyzánských jednotek Josipa Tita, který se později stal prezidentem bývalé Jugoslávie. Během své vlády dokázal víceméně držet na uzdě nacionalismus, který začal ve velkém probublávat na povrch až po jeho smrti v roce 1980.
Stopy války
„Celou bosenskou válku jsem pak byl v Sarajevu. Zabili mi během ní bratra a jeho manželku,“ vzpomíná pamětník a sám sebe popisuje jako člověka, který má rád lidi, pokud „jsou dobří“. I on problémy, které země má, připisuje nacionalistickým tendencím některých Srbů a Chorvatů.
Stejně jako Amir se řadí k Bosňákům, sám sebe prý ale vnímá jako ateistu.
Oba sousedé ovšem mezi problémy zmiňují také špatnou ekonomickou situaci v zemi, se kterou ani jeden není spokojený. Amir ukazuje na poškozenou fasádu domu, před kterým sedíme, aby svoje slova podpořil.
Chátrající domy v Sarajevu opravdu nejsou výjimkou a kromě mešit a častých hřbitovů roztroušených všude po městě – během války bylo Sarajevo v obležení a lidé nemohli bezpečné odvážet své padlé na oficiální hřbitovy – počítám v ulicích i domy, ve kterých stále zejí díry od kulek, které tu po sobě zanechala válka.
Válka přitom skončila před téměř třiceti lety. Vzhledem k aktuálnímu krvavému konfliktu na Ukrajině se přímo nabízí otázka, jak dlouho může náprava válečných šrámů trvat.
V malém krámku ve staré části města o zašlých budovách vyprávěla také Amila; vedení města a soukromé společnosti, které některé budovy spravují, prý většinou nejeví zájem o to, aby fasády opravili.
Válka tu zkrátka zůstává tak či onak přítomná. Ve fasádách. I v myslích mnohých Sarajevanů.
Všímá si toho i čtyřiadvacetiletý Ali, který mě na jednom z mnoha mostů přes řeku Miljacku zastavuje a žádá, abych ho vyfotila. Původem je sice z Maroka, v Sarajevu už ale žije dva roky. „Možná to vnímám přehnaně, protože se sám o všem teprve učím, ale určitě jsou tu obavy, aby se válka nevrátila.“
O tom, že ještě nějakou dobu země nebude v pořádku, se ve svém vyprávění zmiňuje i o hůl se opírající Muharem. „Ohledně budoucnosti nejsem velký optimista, od konce války a Daytonu je všechno špatně,“ vysvětluje muž. „Jako Bosna a Hercegovina jsme byli republika, v Daytonu to ale rozdělili na Republiku srbskou a Federaci a my ten název ztratili. Proč Srbové, kteří byli agresorem, ho mají?“
Daytonská dohoda
Konflikt v Bosně a Hercegovině skončil v roce 1995 podpisem Daytonské dohody zprostředkované mezinárodním společenstvím. Země vyšla z jednání jako stát složený ze dvou částí – Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské, přičemž Sarajevo zůstalo jako nerozdělené hlavní město země. Dohoda byla řešením poválečných problémů jako územního uspořádání a politického rozdělení moci.
