Žít pod ruskou vlajkou? Utekli před okupanty, teď přemýšlí, zda se vrátit

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Bývalý sklad alkoholických nápojů na předměstí Záporoží je látkovými zástěnami „rozparcelovaný“ na malé pokojíky. V každém stojí palandy, stůl a židle. Tady dočasně přebývají lidé, kterým se podařilo uprchnout z okupovaných oblastí. Mají tu pár dní na to, aby si vydechli a rozmysleli, co dál. Pak musejí uvolnit postel jiným.

„Bylo to vlhké, špinavé místo, ale my jsme tu vybudovali tři oddělené zóny. V první jsou matky s dětmi, v druhé smíšené rodiny, ve třetí nemocní. Dohromady 23 pokojů – s nadsázkou řečeno,“ popisuje dobrovolník Edgar.

Na jedné z paland sedí sedmašedesátiletý Nikolaj. Dlaně spíná na znamení vděku. Děkuje Bohu a děkuje dobrovolníkům, že ho tu navzdory pravidlům nechávají už druhý měsíc.

„Všechno, co tu vidíte, jsem dostal od nich. Tričko, džíny, brýle i tento mobil.“ Sám nemá nic. „Dům, auto, všechen majetek jsem musel nechat v Enerhodaru. Zůstal mi jen holý život. A málem ani to ne.“

Nikolaj pracoval jako elektrikář v Záporožské jaderné elektrárně. Největší jaderná elektrárna v Evropě je prý jeho život. V roce 1976, kdy na břehu Dněpru nestálo ani město a elektrárna byla narýsovaná pouze na papírech, ji přijel stavět. „Jsem původem Rus ze střední Asie. Dítě z děcáku. Do Enerhodaru jsem byl vybrán na komsomolskou stavbu a už jsem tu zůstal,“ říká.

Tedy do momentu, kdy 24. února vojáci jeho rodné vlasti napadli jeho novou vlast. Už čtyři dny po invazi do města vzdáleného tři sta kilometrů od Krymu vjela ruská kolona.

„Tanky, cisterny, ‚bévépéčka‘, vojenská auta. Tři dny tam stály a já nechápal, proč je někdo nevybombarduje. Proč není žádný odpor,“ krčí nechápavě rameny Nikolaj. Rusové se bez boje zmocnili i elektrárny. „Nejvyšší čas vzít dráhu,“ vyhodnotil si a neváhal.

Třetího března vyrazil s několika přáteli lesem směr svobodná Ukrajina. „Najednou tam byli dva Rusové zepředu, dva zezadu, obklíčili nás a začali se vyptávat. Jakmile jsem promluvil, smlsli si na mně,“ dodává ironicky.

„Prý jak to, že mám ruský přízvuk, jestli jsem Rus? Řekl jsem, že ano, původně z Kurganské oblasti. A to je rozzuřilo. Vzali mi pas, roztrhali ho, hodili na zem a začali mě mlátit pažbou od samopalu. Řvali na mě, že jsem zrádce, že si nic víc nezasloužím,“ popisuje Nikolaj.

Zvlášť agresivní byl ten nejmenší. „Nevím, jestli prcek byl Čečenec nebo burjat (označení pro ruské vojáky asijského původu, pozn. red.), ale řezal mě hlava nehlava. Pak řekl: ‚Já toho hajzla odprásknu.‘“

Namířil prý na Nikolaje kalašnikov a chtěl vystřelit. „Jenže jak byl neobratný, zablokoval si závěr a k výstřelu nedošlo. Jeho kolega, asi proto, že jsem už starý, se mě zastal a řekl mu: ‚Nech dědka žít, ať si jde na tu svou Ukrajinu, když chce.‘,“ čímž Nikolajovi patrně zachránil život.

Jenže jak se dostat přes řadu ruských checkpointů, když mu roztrhali pas a všechno mu vzali? „Ten druhý voják zastavil auto, které jelo tím směrem a přikázal řidiči, ať mě tam odveze. Řidičovi se to samozřejmě nelíbilo, ale on zařval, že jestli ho neposlechne, zastřelí nás oba,“ popisuje Nikolaj.

O několik hodin později se na Ukrajinu opravdu dostali. Řidič ho vysadil na prvním ukrajinském stanovišti, dal mu patnáct hřiven na autobus do Záporoží a od té doby je Nikolaj v uprchlickém centru na okraji města. Sedí na posteli, v ruce žmoulá brýle a stále neví, kam dál.

To na vedlejší palandě se už ví. Šestačtyřicetiletá Ira, její osmačtyřicetiletý muž Saša, pětadvacetiletá dcera Táňa a sedmnáctiletý syn Vlad plánují naopak návrat na okupovaná území. Pocházejí z Volnovachy, města ležícího mezi Mariupolem a Doněckem, které Rusové v dubnu dobyli masivním bombardováním.

Po třech měsících má rodina ale uprchlického života plné zuby. Vládní podpora ve výši tří tisíc hřiven (2 400 korun) měsíčně jim na živobytí nestačí a na nový začátek jinde nemají finance ani sílu.

„Jasně, že z toho nejsme nadšení, bojíme se, ale docházejí nám peníze. Doma máme rodiče, práci a dům. Navíc Táně se stýská po manželovi a nemůžeme ji nechat jet za ním samotnou,“ zmiňují ten zásadní důvod, proč se ráno pokusí dojet autobusem na frontovou linii, nějak ji překročit a snad dojet v pořádku do Volnovachy.

Táňa má čerstvě po svatbě a chce být se svým mužem, který na okupovaném území zůstal. „Nemůžu bez něj být. Manžel má židovské předky, jeho strýc žije v Izraeli, tak se nám třeba podaří vycestovat za ním. Ale hlavně společně,“ předestírá své plány.

Fotogalerie ze Záporoží:

Jak to u nich ve Volnovaše okupované Rusy vypadá, vědí od známých.

„Zkáza tam je neskutečná. Říkali nám, že jen pětina domů není poničená, ten náš ale stojí. Prý už pomalu začíná fungovat elektřina i tekoucí voda. Rusové tam znovuotevřeli školu. Vyučuje se v ruštině, ukrajinština je zakázaná. Stále se prý dá ještě nakupovat za hřivny, ale jídla je obecně málo a je šíleně drahé,“ povídá Ira. Sousedka jí říkala, že kilo masa, které stálo před válkou 120 hřiven (95 korun), je teď třikrát dražší. Teda když je vůbec k mání.

Iře volala nadřízená a přemlouvala ji, ať se vrátí do práce na místo sociální pracovnice v domově pro seniory. „Předtím jsem brala deset tisíc hřiven, teď mi nabízejí deset tisíc rublů. Což je šílený kurz, když uvážíme, že jedna hřivna jsou dva rubly.“ Rusové prý shání do vylidněných měst každou pracovní sílu.

I manžel Saša se má kam do práce vrátit – dělal ostrahu v metalurgickém závodu Iljiče v Mariupolu. „Vracíme se ale hlavně kvůli Táně. Musíme vám říct, že se nám pod ruskou nadvládou ale moc žít nechce,“ shodují se Saša s Irou.

Okouknou prý co a jak a uvidí, jak a kde se bude jejich život odvíjet dál. Fotografovat se, vzhledem k tomu, kam se vracejí, nechtějí. Je to nebezpečné.

„Jsem patriot svého města, své země a trhá mi srdce, když vidím, co se v Melitopolu děje.“

Čtyřiatřicetiletý Voloďa přijel do Záporoží před pár dny. Je stavař. Pracoval i v Čechách, v Prachaticích a ve Stříbře. Pokojík s palandami v centu pro uprchlíky obývá se svou ženou Julií a čtyřmi dětmi. Nejstarší je dvanáct, nejmladšímu rok a čtvrt. Jako hrdý Ukrajinec prý prchnout musel. Nevydržel by jen nečinně mlčet pod ruskou vlajkou.

„Okupanti dělají u aktivistů domovní prohlídky a hledají především ukrajinské vlajky. U koho ji našli, vyvezli ho za město, v lepším případě ho zmlátili, někdy ale i zmizel. Hovoří se o čtyřiceti nezvěstných,“ popisuje. Osobně nikoho „zmizelého“ ale nezná. Vojáci prý ukrajinské vlajky „po dobrém“ za 25 dolarů vykupují, aby je pak mohli veřejně pálit.

„Mého kamaráda ruští vojáci brutálně zmlátili jen proto, že měl modro-žluté pozadí u profilové fotky na instagramu a donutili ho to vymazat,“ popisuje Voloďa atmosféru v okupovaném Melitopolu.

Jak to ve druhém největším městě Záporožské oblasti chodí, ověřit nelze. Zahraniční novináři nemají na okupovaná území přístup. Informace lze získat převážně od uprchlíků, jimž tam zůstali příbuzní, od kterých alespoň slyší, co se v ruském protektorátu děje.

„Moje sestra tam stále žije. Pracovala jako pekařka. Osmdesát procent závodů v Melitopolu je ale zavřených, takže je těžké najít práci. Lidi nemají peníze, nemohou si vybrat peníze z bankomatu, a tudíž nemají jídlo. Jsou závislí na humanitární pomoci od Rusů, rozdávají ji především Čečenci, a to provází nechutná propaganda,“ popisuje Voloďa.

Jeho žena Julie zas popisuje, jak těžké je s příbuznými a přáteli z okupovaných území vůbec komunikovat. Se svou mámou nemluvila šest dní. „Jejich ukrajinské SIM karty tam nefungují, protože Rusové přerušili signál. Vojáci rozdávají ruské SIM karty. Nejprve za peníze, teď zadarmo, jenže musíš se registrovat pasem, takže přesně vědí, kdo, kdy a kam volá,“ říká Julie.

„Sestra mi včera zkoušela volat z ruské SIM karty. Ona mluvila, ale když jsem promluvil já, spojení se ztratilo, takže jsme si posílali hlasové zprávy,“ zmiňuje Voloďa. „To dělají schválně. Omezují kontakt s Ukrajinou a odposlouchávají hovory. Lidé se bojí hovořit. Panuje tam hrozný strach.“

Voloďa zvažuje, že by odjeli do Německa nebo do Čech. On vycestovat za hranice může, branná povinnost se totiž nevztahuje na muže, kteří mají tři a více dětí. „A nebo pojede jen rodina a já zůstanu tady bojovat. Uvidíme,“ krčí rameny. Na rozmyšlenou mají prý ještě čas.